Zdebořická skála v Plánické vrchovině.
Tipy na výlet • Romantika • Pro zdatnější • Celodenní výlet • Do přírody • Na hory
Kam a jak jedeme?
Dovolím si začít otázkou, zda je někde místo, ze kterého je vidět Šumava v celé kráse. A musím doplnit, že něco takového se hledá hodně dlouho. Ale jak se říká „ kdo hledá, ten najde“. Začíná to vysedáváním nad mapami a ověřováním poznatků na cestách. A když už si člověk myslí, že obraz celého hřebene bude muset lepit po částech jako ve filmové střižně, pomůže náhoda. Zmínka na internetu o Skále nad Zdebořicemi, ze které je dobře vidět Šumava, nás dostala opět k mapě. Skutečně na sever od obce je vyznačena Skála a podle vrstevnic to má kolem 700 m.n.m. Navíc okolo silnice ke vsi nejsou žádné lesy, což je vyhlídka na pěší túru s možností výhledů, které budou s přibývajícím stoupáním hodně proměnlivé. Oblast se nachází v přírodním parku Plánický hřeben – Kakov a z toho se dá usoudit, že je zdejší příroda ještě v dobrém stavu. Pak již zbývá určit výchozí místo a vyrazit. Rozhodli jsme se pro vesničku Číhaň a tak jedno brzké sobotní ráno zastavujeme na návsi. Batohy na záda a jde se.
Za čím jedeme?
Víska Číhaň má onu ryze českou náves s rybníčkem, obecním úřadem a hospodou. Na jedné straně zvonička, vedle socha sv. Jana a křížek. Okolí pomníku padlým je nově upraveno a v našem směru vpravo od silnice, na konci vsi, roste mohutná lípa. Vísku máme za zády a stoupáme. Po dvaceti minutách jsme na mostě přes hlavní silnici ze Strakonic do Klatov. K odbočení z cesty nás zlákaly dvě staré lípy. Jak se ukázalo, pod nimi vykukuje zarostlá kaplička a nedaleko je křížek . Na obě dílka lidé zřejmě zapomněli. Překvapení se koná při návratu na cestu v podobě několika desítek hruštičky. Dříve běžná rostlina s květy podobnými konvalinkám z naší přírody skoro vymizela. Silnička se vine svahem a s lítostí zjišťujeme, že viditelnost bude dnes špatná. Zdebořice se pomalu přibližují, občas koukneme směrem k Šumavě a pojmenujeme si ještě rozeznatelné Hory. Náves, rybníček a kostel se hřbitovem jsou prvním co nás upoutalo. Ves patří mezi nejstarší v oblasti a kostel sv. Jiljí má gotické rysy a stojí tu od 14. století. Celá vesnice je na svahu a chalupy jsou rozhozeny sem tam. Výše nad kostelem je kaple sv. Vojtěcha, celá v bílém, a slůvko roztomilá jí padne nejlépe. A zase jdeme o něco výše. U cesty, která je nejvýše položenou ve vsi je malý křížek. kolem ní vzorně udržované chalupy. A tady se nám konečně objevila v plné kráse naše Skála.Rozhovor s jedním z místních obyvatel nám potvrdil, že ze Skály je vidět daleko, jeho rada nás přivádí na stezku a nestačíme se divit. Na borůvčí je modro, kolem nádherné jalovce a vrcholem jsou kvetoucí arniky. Stojíme na vrcholu Skály a nejen my, ale i naše rotvajlerka, prožíváme nádherný zážitek. I když nejvzdálenější hory Šumavy jsou v trochu rozmazaných obrysech, je jasné, že tato skála a nedaleký vrchol na který jsme se přesunuli jsou těmi místy, které jsme hledali. Procházíme to křížem krážem a nevycházíme z překvapení. Nejen celou Šumavu máme před sebou, ale i pohoří Hoher Bogen v Bavorsku, Temelín se prozrazuje bělejším oblakem páry a kostel v Nicově leskem kopule. Malé pootočení k severo-východu a máme před očima Brdy. Poprvé za skoro padesát let vidím milované hory tak jak jsem o nich snil. Čtenář teď jistě promine, když použiji slova „ zemský ráj to na pohled“, nic jiného se pro tuto chvíli ale nehodí. Cestou zpět mě provází myšlenka na listopadový den, až vzduch pročistí první mrazíky. Pane Bože, to bude něco!
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Předpokládat, že při této cestě lze zajít do hospůdky, by zcela jistě skončilo kručením v žaludku. Takový krajíc s domácím sádlem a láhev s pramenitou vodou, prostě malá svačinka na Skále, kam se na ni hrabe stůl s vybranou krmí i v tom nejlepším hotelu. Ubytování, tady jen louka a hvězdy nad hlavou. Co si více přát.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
I když se to často nestává, někdy přece jen chybějí slova a otázka, co se líbí či nelíbí, nemá odpověď. Přesto ty zapomenuté kapličky by tato země už neměla mít.
Ostatní informace
Často si my Češi myslíme a světu hlásáme, že jsme tak trochu jiní než ti ostatní, ale dá se s jistotou tvrdit, že si to o sobě myslí každý národ na světě. Naše přednosti nejsou v nás, ale máme štěstí, že jsme se narodili v té nejkrásnější i když malé zemi, na světě. Bohužel hodně lidí v této republice dělá všechno pro to, abychom ty ostatní země „ dohnali“. Nu, aby to bylo všechno, tak kromě kompasu jsme měli mapu KČT č. 64 Šumava – Železnorudsko a nepozvat tu část turistů, kteří tuto zemi mají rádi, na tento výlet, by bylo neodpustitelnou chybou. Celá cesta je něco mezi 13 až 15 km, ale nevedou tudy žádné značené turistické cesty.