Znovu ve Vysoké Lípě, díl druhý

Kam a jak jedeme?

Další výlet byl naplánován z Jetřichovic. Já tam chtěl, zvlášť po trablích z nohou, dojet autobusem, Pavlíně se čekat nechtělo a vydala se pěšky, vlastně si kus té včerejší procházky zopakovala opačným směrem. Já si raději počkal, sraz jsme měli na zastávce. Autobus byl opravdu příjemným překvapením. Předloni jsme dali při podobném přesunu dost nekřesťanské peníze, tady po mě pan řidič požadoval pouze deset korun českých. V Jetřichovicích už Pavlína byla (ono to z toho kopce jde přeci jen rychleji) a tak jsme mohli vyrazit.

Až z informační tabule jsme se dozvěděli, že se nacházíme na místě, kde před pár lety zuřil lesní požár, který se hasil několik dní. I v televizi to tenkrát bylo. Taky několik dní. Dneska se už pozoruje, jak si s tím příroda poradí. Vypadá to, že jí to docela jde. Tady jsme dohnali mladý pár, který nás předtím předešel. Nějak si nebyli jistí cestou, značku už neviděli dlouho, jestli se nemají vrátit a hledat odbočku. Pomocí mapy jsem jim dokázal, že cesta vede údolím a odbočit tu nejde, ale oni vlastně odbočit chtěli, protože podle té mapy je někde nad námi na jednom z kopců skalní hrad Falkenstein. Oni se jali zdolávat kopec, my jsme šli volným tempem (tedy zejména já) dál. Značkaři tu opravdu barvou trochu šetřili, ale oprávněně. Tady není kam odbočit, leda opravdu záměrně. I přes volné tempo, kterým jsme se ubírali, jsme ty lidičky už nikdy neviděli.

Na značku jsme narazili o kus dál. Člověk by ji ale klidně přehlédl, bylo ze dna údolí, které se postupně stávalo kaňonem, na co vzhlížet. Chvílemi se údolí svíralo a cesta procházela mezi skalami, za chvíli se zase rozestoupilo a ukázalo skalní věže.

Potom už cesta zahnula Doprava a doposud velmi lehké stoupání to začalo brát vážně. Zatím jen na chvíli, ale na vrstevnice skoro kolmo. Na další křižovatce se značka stáčí doleva a chvíli jsme s vrstevnicemi kamarádi. Každou máme pod nohama pěkných pár desítek metrů. To trvalo jen do další křižovatky lesních cest. Na nějaké cedulce se tam psalo, že se nacházíme v zatáčkách, Pavlína byla někde v nedohlednu a já jen doufal, že značku nepřehlédla. Uklidnili mě ojedinělí protijdoucí. Mnou popisovanou ženskou viděli, a ani prý není moc daleko přede mnou. Inu v zatáčkách, ve kterých se jde tak do kopce, že jsou vlastně serpentinami, člověk moc daleko nevidí. Zklidnil jsem sebe i tempo a dokonce i okolí se mi zdálo přívětivější.

A to jsem netušil, že to je předposlední obrázek z tohoto výletu a poslední zalitý sluníčkem. Sešli jsme se na rozcestí pod Suchým vrchem. Poseděli jsme jen chvilku a šlo se dál. Vedla nás značka tentokrát modrá, i když jsme byli na vážkách, po chvíli odbočovala po pěšince Doprava a koňská trasa vedla po pohodlné cestě rovně, a vedla ke stejnému cíli. Zůstali jsme věrni modré. Je pravda, že tou dobou se už začalo zatahovat a my jsme sestupovali do soutěsky sevřené skalami po pěšince rozmoklé předchozími bouřkami, ale bylo to kratší a před stoupáním ke křižovatce, kde jsme se měli napojit na Purkatickou silnici a na ní odbočit k západu, jsem stihl poslední dnešní obrázek.

Alespoň ten z výletu.

Po hřebenu a zmíněné cestě je to k další křižovatce jeden a půl kilometrů po žluté. Nalézá se tam i zastřešené odpočívadlo, kde jsme zlikvidovali i dnešní svačinu ve společnosti starších manželů s vnukem se kterými jsme dali krátkou nezávaznou řeč. Vyrazili odtud dřív než mi, stejným směrem, kterým jsme se chystali, po červené k jihu. Dožvýkali jsme a vydali se také. Stmívalo se a začínalo z dálky hřímat. Do Jetřichovic nám zbývaly tak tři kilometry. Ze začátku to vypadalo nevině, dokonce cesta vedla kousek do kopečka. Ale potom se změnila v pěšinu, a to dost frekventovanou, která střídala prudká klesání i stoupání. Nějaká paní z protijdoucí skupiny si všimla, že deštník používám místo hole, a skoro mi to vyčetla. Já se tím ale netajím. Pavlína zase zmizela kdesi v dáli, hřmění se přibližovalo a z pěšiny se stala pěšinka (alespoň pro individuum trpící závratí) vinoucí se pod skálou nahoře i dole. Nejhorší na tom bylo, že se klikatila tak, že jsem viděl naprosto zřetelně, nad jakou hloubkou se budu za chvilku pohybovat. S odstupem samozřejmě musím přiznat, že cesta je, pokud se nedělají naprosté hlouposti, bezpečná. Lidi se tam normálně vyhnou a ke skále se lze přitulit a získat pocit jistoty. Obrázků by tam bylo moc a pěkných, ale potmě se tu fotit nedá. Navíc hřmění se blížilo. Minul jsem odbočku k vyhlídce na Vilemínině stěně s tím, že na Vyhlídku za bouřky leze jen naprostý blbec. Po pár stech metrech se mi rozdrnčel telefon. Pavlína, kde prý jsem, že ona z ní právě sestoupila. Sestoupil jsem až k rozměrnému převisu, Tetřevna se to podle mapy jmenuje s úmyslem na ní počkat, případně si tam i cigaretu dát. Bylo tam už pár lidí schováno, ale mladí odvážlivci se ptali, jestli se tam někde dál dá taky před bouřkou ukrýt. Všiml jsem si cestou pár menších převisů, prozradil jsem jim to, ale upozornil, že jsou nedaleko a dalším úkrytem je až přístřešek na křižovatce, dost daleko. Pavlína tu byla, než jsem dohovořil. Ani zapálit jsem si nestihl. K Mariině skále už to bylo kousek. I tam se chtěla má drahá rozhlédnout, ačkoliv vlastně nebylo kam. Ke hřmění z bouřkového mraku na západě, se přidalo i to od jihovýchodu. A jak jsem byl včera poučen naším panem domácím, odtamtud když to jde, prší vždycky.

Pavlína musela chvíli čekat, než z vyhlídky sejdou jiní zájemci o zásah bleskem, výstup jsem jí nerozmluvil, zvlášť když sestupovali letmí známí z posledního odpočívadla. Já jsem začal sestupovat ke vsi. Nebyl jsem ani v půli svahu, když začalo pršet. Samozřejmě z toho mraku, který se připlížil od jihovýchodu. Deštník přestal být holí a stal se opravdu deštníkem.

Na začátku Jetřichovic jsme si už včera všimli kiosku se zahrádkou. Nevypadal moc vábně, ale domluvili jsme se, že tam počkám. Manželé s poměrně odrostlým vnukem už tam seděli a dokonce mi pod deštníkem přenechali něco místa, kam nepršelo. Pavlína se objevila až někdy po půl hodině, ale už by se do sucha nevešla. Uvnitř se ale uvolnilo, takže jsme se tam dočkali i konce deště, i času, kdy měl přijet autobus, kterým jsme měli jet zpět.

Ony tu vlastně těsně po sobě jely dva, ten na první zastávce, u které jsme se ocitli později, za křižovatkou byla zastávka druhá, kde jela jiná linka o pár minut dříve. Chtěl jsem jít tam, ale společným míněním čekající skupiny za přispění zaměstnance přilehlého informačního střediska jsem byl přehlasován, takže jsme jen smutně civěli na křižovatku, po které projížděl linkový autobus. Ten náš nakonec tak přijel, pravda se zpožděním, během kterého leckdo přemýšlel o tom, jaké bude šplhat od Dolského mlýna ten strašný namoklý kopec. Nevystoupili jsme u hotelu, nechali jsme se odvézt o stanici dál. U Jacka Sparrowa jsme měli slíbenou večeři (i když paní, která tam bezvadně vaří, jela zase někam zpívat, dcera se prý postará). Pršet přestalo, jídlo bylo dobré, muzika, která se tam potom k večeru odehrávala taky, ale byl to poslední den. I když jsem teď doma slyšel: „V té Vysoké Lípě se mi líbilo a některé ty cestičky ještě nemáme projité, chtěla bych se tam ještě podívat“. Tak možná.

Za čím jedeme?

Jdeme do skal, za možností krásných výhledů, a jak se občas ukáže, i za neočekávaným dobrodružstvím. Ty bouřky jsou tu nevyzpytatelné.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Tradiční ubytování v hotelu Lípa je naprosto vyhovující a strava v kolibě U Jacka Sparrowa neodolatelně domácí. Zase nesmím zapomenout pochválit vydatné snídaně v hotelu Lípa.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Jeli jsme sem, protože se nám tu prostě líbí. I ta bouřka, která nás honila, až dohonila, se nám líbila. Nebylo si na co stěžovat (a když si nestěžuje Pavlína, to už musí být něco).

Ostatní informace

Vstupné se neplatí ve skalách a údolích nikde. Co mě fascinovalo, byla velmi levná autobusová Doprava. U nás do hromadné by mě do autobusu za deset korun ani nepustili.