Expedice Banát - čtvrtá část

Brodění řekou Nerou, cestování na náklaďáku, medvěd za 15 milionů. Sedmého července jsme se brzy ráno rozloučili se svými domácími a nasedli jsme do dopravního prostředku, kterému se zde říká dubice. Jedná se vlastně o náklaďák, který má místo korby takovou krabicovou nástavbu umožňující přepravu lidí. Projede i tam, kde už to nezvládá ani karosa.

Dubicí jsme se nechali převézt za ves s názvem Sasca Romana, kde byl start naší více než dvacet kilometrů dlouhé túry kaňonem řeky Nery. Velká část trasy vede po terasách či tunýlky vysekanými do vápence a přeměněných hornin několik metrů nad řekou. Nechybí houpací mosty a dva brody, které byly hodně prožité. Voda nikoho přes silný proud neodnesla, a tak se většina mohla seznámit s našimi dalšími biologickými úlovky - krtonožkou, obrovitým střevlíkem, čolky, velkou mnohonožkou či cikádou. Na trase bylo rovněž jezírko s názvem Lacul Dracului, za nímž vznikla jeskyně sloužící jako domov kolonii vrápenců.

Ve vsi s názvem Sopotu Nou na nás opět čekal náklaďák, který nás vyvezl do nejchudší a nejvýše položené české obce v Banátu - do Rovenska. Zde jsme měli pronajatou celou chalupu. Obloha však byla jasná, a tak největší část expedičníků rozložila spacáky na zahradě a rozhodla se spát pod širákem. Zbytek se tak hravě vešel na verandu a do dvou místností. Majitel chalupy měl smysl pro romantiku, protože v kadibudce vyřízl okno, aby se mohl i při vykonávání potřeby kochat okolní krajinou. Část výpravy tak chodila na záchod s foťákem v ruce.

Následující den, osmého července, jsme udělali volnější dopoledne, čehož část výpravy využila k procházkám po krásné vsi. Hliněné cesty s alejemi stromů, volně pobíhající psi, husy, krávy, prasata, občas jedoucí žebřiňák, pověstné dřevěné ploty, obecní vodovod na ulici. Také nám byl nabídnut medvěd, kterého upytlačili Rumuni - za patnáct milionů starých lei.

Po obědě jsme se sbalili a putovali dál - do největší české vesnice v Banátu, do Gerniku. Hřebenovka byla krásným vyvrcholením celé Expedice Za nádherného počasí jsme šli poli, loukami, z nichž byl skvělý rozhled do kraje. Zážitkem byly i usedlosti Rumunů, které jsme cestou potkávali. Před Gernikem, v místě zvaném U Petra, stojí soustava pěti dřevěných mlýnků, které stále slouží místním k mletí mouky. U nich jsme udělali největší zastávku, kterou většina poutníků využila k ponoření se do ledové vody. Od vodenic to bylo do Gerniku už jen čtyři kilometry. Do vsi zrovna sjížděly koňské povozy naplněné senem, čehož někteří využili a svezli se až k hospodě, kde byl sraz.

Našim posledním domovem se opět stala pronajatá chalupa, jejíž kadibudka zdaleka nebyla tak romantická. Přes blížící se bouřku přespalo patnáct studentů na zahradě pod ovocnými stromy. Většinu času v Gerniku se vařilo, protože už jsme nebyli v péči domácích a každý se chtěl zbavit zásob. Doplňkem stravy byly různé rohlíky, koláče a chleby, které si v Gerniku pečou sami. Někteří rovněž ochutnali místní masitou specialitu s názvem miči.

V sobotu 9. července vyrazila jedna skupina brzy ráno prolézt ještě jednou Tureckou díru, která je od Gerniku vzdálena jen asi šest kilometrů. Ostatní se spokojili s dírou Filipovou, jež vznikla hned na konci vesnice. Je však o poznání menší. Také jsme navštívili několik místních řemeslníků - výrobce kožených pásků a nůší. Jedna nůše s námi dokonce odcestovala do Čech (na rozdíl od medvěda). Před třetí hodinou jsme naházeli batohy do objednaného koňského povozu a poté po sedmikilometrové procházce opět spatřili v rumunské vesnici Sichevita náš autobus.