BANÁT – Svatá Helena - RUMUNSKO a návštěva SRBSKA (Češko Selo)

 

 PROCHÁZKA BANÁTEM

 

Oblast  Banátu se nachází  v Rumunsku,   v Srbsku a malá  část  v  Maďarsku.

Historie  Banátu je široká. Majitelé tohoto území se měnili. Od roku 1718 Banát patřil rakouské monarchii. Začala zde první kolonizace území. V několika kolonizačních vlnách  v Banátu postupně zakládali příchozí osadníci různých národností  vesnice. V jeho hornaté části však zůstávala zpustlá divočina. Zalidnit i tento kraj bylo velkým zájmem vlády nejen  z důvodu hospodářského, ale také  kvůli ochraně  území. Od roku 1860 až do roku 1918 byl Banát součástí Uherska, "Vojenská hranice" však zůstala do roku 1873 Rakousku.

 

Impuls  k osídlení českých přistěhovalců  dal v 19. stol.  bohatý podnikatel z Oravice Gyorgy Magyarly. Sepsal s vojenskou správou smlouvu. Výhodně si od tehdejší vlády pronajal lesy  v hornaté části Banátu, kácel je a prodával dřevo. Z důvodu nedostatku pracovních sil vyslal do Čech náboráře, kteří lákali lidi do této oblasti za prací. Nabízeli jim půdu  k obhospodařování,  slušný plat a  dřevo na stavbu domů. V naději na lepší život  se do Banátu  postupně podařilo  dostat stovky Čechů (nejprve z Plzeňska, Klatovska, později pak  i z mnoha dalších oblastí Čech...  např. z Domažlicka, Kladenska, Čáslavi, Královéhradecka  atd). Realita, která je čekala po dvouměsíční strastiplné cestě do Rumunska (pěšky i po Dunaji), však byla nemilosrdná a krutá. Slibovaná pole si lidé museli z nepropustného lesa nejprve tvrdě vydobýt a poté začít obdělávat nekvalitní půdu. V roce 1823 bylo asi  52 rodin usídleno  v první české vesnici, Svaté Alžbětě (Lizabeta, St Elizabeth). Víska  zanikla r. 1847 kvůli nedostatku vody.  Po roce vznikla další osada – Svatá Helena (Sfanta Elena). Obě vsi dostaly název po dcerách Magyarlyho.V roce 1826 vypršela podnikateli  smlouva s vojenskou správou. Zastavil kácení a odjel za jiným obchodem.

České osadníky, kteří neměli finance na návrat do vlasti, přijala místní vojenská správa pro případ turecké expanze do pohraničních stráží k ochraně nedalekých hranic.

Nastaly nové kolonizační vlny českého osidlování.  V roce 1827-1828 byly založeny osady Bígr, Eibenthal Rovensko, Šumice, Gernik a také další vsi (založené německými  vystěhovalci z Čech), např. Lindenfeld, či Wiedenthal... Třetí vlna  proběhla po roce 1860.  Poslední kolonisté  zůstávali v úrodnějších nížinách Banátu nebo  ve městech (Moldova Noua, Bukurešť, Temešvár, Brašov, Rešice).

 

Pokračování o navštívených místech v Rumunském Banátu  navazuje na  čl.78

SVATÁ HELENA

.... Osvěženi vodou z  Dunaje jsme po  asfaltové silnici, z části postavené kvůli dovozu materiálu na „větrníky“, vystoupali  do  (v současnosti) nejstarší   české dochované   vesnice – Svaté Heleny (1824). Obec  se nachází  nad  dunajským zářezem, 10 km JV od města Moldova Nouă, v těsné blízkosti  srbských hranic. Vjížděli  jsme do  soustavy  větrných  elektráren. Marně se  Sv. Helena (cca 400 obyvatel), dle  vyprávění místních,  výstavbě bránila. Předpokládám, že takovýto zásah do skvostné přírody bude mít za následek úbytek  turistického ruchu.

Ves má dva kostely -  původně  evangelický (který nyní využívají babtisté)  a katolický. V neděli jsme se stavili na mši svatou. Farář kázal rumunsky, lidé reagovali a zpívali v jazyce českém (což  zahřálo - mohli jsme se přidat). Přestože  žijeme tak  daleko od sebe, máme hodně společného, a to díky tomu, že  tamní  lidé dokázali léta udržet  tradice  i řeč (pouze   kladou v některých  slovech malinko jinde důraz).

Stojí zde škola. Její budoucnost  je  nejistá, protože ji navštěvuje  méně a méně  dětí. Do českých vesnic v Banátu  jsou vysíláni (na určitý čas) i čeští učitelé. Čeština je vyučovacím jazykem od 1.- 4. třídy, od 5. třídy se vyučuje v rumunštině a  čeština je vedl. předmětem.

Ve Svaté Heleně je především po zavření dolů nedostatek práce. Lidé jsou odkázáni hlavně na  zemědělství. Mladí masově  odchází  do větších rumunských  měst, či   do České republiky. Své rodiče navštíví pouze několikrát do roka.  Na  dálku mezi sebou komunikují  mobilem, či přes internet, skype atd… (i facebook už zde frčí).

Velký problém je zde s vodou, je vzácná.

S kolegyňkou turistkou  jsme   opět  měly obrovské štěstí na kvalitu ubytování  a teplou vodu. Pohostinnost paní Štěpničkové se rovnala hotelu s několika  hvězdičkami.  S vědomím, že většina dobrot byla výsledkem  tvrdé  každodenní práce, nám chutnalo ještě více a opravdu jsme si jídla užily a vážily.

Ochutnaly jsme   čorbu – polévku s hromadou zeleniny, zelím a kuličkami mletého masa. Do polévky  jsme si z hrnku přidávaly domácí  smetanu, ve které stála lžíce. Domácí vepřové maso, které se prý nejdříve  uvařilo ve  vodě do měkka a potom dalo na chvíli opéct do trouby, bylo šťavnaté,  měkké a skutečně delikatesní.  Plněné papriky podávala paní s omáčkou z paratajzlů (tedy  ze šťavnatých  vysluněných  rajčat). Buchty se rozplývaly na jazyku. Domácí máslo jsme po vydatné  snídani ještě  z misky vyďobávaly  prsty... jen tak, bez chelba... samotné... Pomazánka z vařeného lilku (ugrilovaný lilek, oloupaný a rozmixovaný, do něj přidaná smetana,  sůl, pepř a na drobno nakrájená cibulka), namazaná  na čerstvě upečeném   domácím chlebu, stejně tak i domácí sýr a tvaroh byly jedna báseň... Všechno  poctivé a chutné. Na rozloučenou jsme obě  dostaly (kromě obrovské svačiny) také trs sladkých  hroznů, ustřihnutých  z pomyslného stropu dvorku (vinná réva tvoří stropy místních  dvorů a funguje jako stínidlo proti slunci). Dále jsme byly obdarovány slivovicí, višňovicí, sýry a marmeládou  z fíků a ze šípků.

 

V obci stojí dvě  hospody.  Do rumunské jsme nechodili. V české  hospodě  se po dobu  pobytu  téměř  všichni "osvěžovali" pivečkem za dvacku.

 Ze Sv. Heleny  jsme  jednoho dne podnikli výlet do  Srbského  Banátu. Ve  městě Bela Crkva  jsme navštívili místní tržnici. Za triko jsem tam  u šmelináře zaplatila eury, dináry i lei zároveň - tolik  měl zájem je prodat. (Běžně se zde ale platí dináry). Přibrzdili jsme  pak  u  koupaliště. Další zastávka proběhla v  restauraci u Dunaje, kde se  mnozí posilnili dobrou  rybí pochoutkou. 

Následovala návštěva vísky  Češko Selo  (v překladu Česká Ves), založené českými kolonisty. Češko Selo patří mezi nejstarší obce  a je  zároveň  nejmenší vesnicí v Belocrkvanském regionu s nejvyšším zastoupením Čechů v  Srbsku.  Přistěhování českých  kolonistů  z Prahy, Plzně a  Čáslavi  nastalo v roce 1922. Nyní zde žije  kolem 40 Čechů.  Na návsi T. G. Masaryka se pásly krávy, mezi nimi  běhaly husy... I zdejší ulice byly  pojmenované  po českých osobnostech (Václav Havel,  Jan Hus... atd). Navštívili jsme zdejší  muzeum, ve kterém se nacházely   staré české knihy, různé výrobky, nástroje a jiné skvosty.

Velice nás   pobavil srbsko-rumunský  hraniční přechod (i když  zde byly  šílené průtahy s kontrolou dokladů). V době čekání na naskenování všech našich  pasů při vjezdu do  Srbska levá strana autobusu se zaujetím  pozorovala jak  v budce (směrem ze  Srbska  do Rumunska) společně s kontrolou dokladů přibývají na polici  celníka  prezenty  různého charakteru.

Co se týká přírodních krás této části Srbska, žádné se nakonaly. Těšila jsem se zpět  do  Sv. Heleny.

 

Z Heleny se podniklo pár výletů  po okolí. Tím nejromantičtějším byl  2 km výšlap ke skalám, tyčícím se  vysoko nad  Dunajem. Mašírovali jsme za vozem, taženým koňmi, ve kterém seděli  a na cestu nám  zpívali (a  bečku hlídali) naši muzikanti. Na skalách jsme zapálili oheň, opekli slaninu, popili pivo a pěkně  si zapěli. Mnozí se vrátili zpět do hospůdky, ale pár nás   zůstalo pod širákem do rána (a někteří se dokonce později vzali). Užili jsme si  hvězd a romantické noci. Ticho narušovali  pouze  cvrčci a vítr. 
Trasa  cesty ke skalám: nad hřbitovem po červené puntíkaté

Těsně před odjezdem  domů jsme vyrazili  na výlet   ke Kulhavé skále. Cestou jsme se v Heleně  zastavili v domě, kde se natáčel film  Ábelův černý pes (v hlavní roli s Pavlem Liškou). Potom nás  vedoucí CK,  Vilda Dvořák, dovedl  kolem fotbalového hřiště  (po červené) do švestkových sadů, na jejichž místě  stála  kdysi  úplně  první  česká vesnice  v Banátu -  Svaté Alžběta  (Sfânta Elizabeta - 1823). Tato víska kvůli nedostatku  vody   v roce 1847 zanikla. Dále jsme  přešli doprava  na modrou   a dostali se  po ní  až ke  skalní stěně Kulhavá skála. Někteří se mrkli do nedaleké jeskyně Vranovec. Osvěžili jsme se v potoce, pokračovali po puntíkaté zelené, pak  se napojili zpět na  červenou   a  uzavřeli okruh  opět ve Sv. Heleně (mapka   viz  fotogalerie) 

Následoval poslední  koncert  Pavlíny  Jíšové, Petry  Šany  Šanclové a Luboše  Javůrka  a noční návrat zpět do reality…

 

Z Banátu jsem si  odnesla  hodnotné zážitky nejen z výletů v   panenské krajině,  ale i  ze  setkání  s přívětivými a pohostinnými  lidmi. I  když mají z nás, turistů, přínos, s povzdechem  sdělili, že  mnohým  chybí jakýsi respekt  vůči místnímu životu.

  CK KUDRNA

 

Další výlety

 

PODĚKOVÁN​Í frontmanovi http://www.bo​komara.cz/, Luboši Javůrkovi, za pěknou hudbu ke KLIPU.