BANÁT – ROVENSKO, GERNÍK ... Temešvár, Rešice - RUMUNSKO

PROCHÁZKA PODZIMNÍM BANÁTEM

 

Za  nevšední a velmi  cenné zážitky (pár nádherných podzimních teplých   dní strávených u našich krajanů v Rumunsku) vděčíme kamarádovi Laďovi, starostovi obce Chvalkovice, který nás pod  záminkou týdne s hromadou muziky v pěkném kraji, nalákal  s CK Kudrna do Banátu. Hezké hudby  zaznělo opravdu vrchovatě v podání  Pavlíny Jíšové, Petry  Šany  Šanclové, Luboše  Javůrka a dalších z řad účastníků zájezdu. Neméně atraktivní byly i výšlapy po členitém karpatském masívu  v nedotčené přírodě. Procházeli jsme po prašných klikatých cestách, pastvinami, lesíky a  kochali  se pohledy na hřebeny hor i do hlubokých údolí. Užívali jsme si teplých slunečních paprsků, ticha, klidu, vůní a pestrých podzimních barev.  Příjemné bylo i setkání s tamními  vlídnými a velmi pohostinnými lidmi.

Ve vesničkách, vypadajících jako dokonalý  skanzen,  probíhá zcela reálný život a hospodaří se tu dnes stejně  jako před mnoha lety…

Převažovala (a  stále převažuje)  zde římskokatolická a evangelická víra (později i babtistická). Lidé se  odmítali přizpůsobovat pravoslavnému  rumunskému náboženství a také nevznikaly smíšené svazky. Obojí pomohlo zachovat čistou českou populaci. Ze svých domovů  si kdysi do Rumunska lidé  donesli a doposud udrželi  způsoby života, kulturu a krásný starý český jazyk Několik používaných archaismů jsem naposledy slyšela z úst babičky a dědečka. Z těchto důvodů  se ve vesničkách dodnes dochovaly zvyklosti, které jsou v současném Česku už dávno  zapomenuty.  "Starý svět" však v poslední době  rychle mizí, počet obyvatel se rapidně  zmenšuje.

Zatímco my si tu pár dní připadali jako v pohádce, pro zdejší  je  život v tomto kraji  velmi těžký. Není divu, že jsme se  ve  vsích setkávali  hlavně se staršími lidmi, mladí  odcházejí  především z důvodu  vysoké nezaměstnanosti (nejen díky uzavření dolů a  průmyslových podniků ) do České republiky nebo  do rumunských měst. Stěhují  se   za prací   i   kvůli dětem, aby  jim poskytli lepší vzdělání, životní úroveň, lékařskou péči atd.  Zůstávají po nich prázdné domky.

Starší generace v Banátu  žije z důchodu, sociálních podpor a hlavně z hospodářství (a to především pro vlastní spotřebu, k prodeji zbývá minimum). Život tamních  je závislý na zemědělství a chovu zvířat - tedy na soběstačnosti a  dřině. Polnosti a louky  se často táhnou do velikých vzdáleností. Půda je  někde úrodná pouze v  nízké vrstvě. Pěstují se tu obiloviny (hlavně kukuřice a pšenice), brambory, pícniny, luskoviny a zelenina (okurky, dýně, pastiňák, zelí, rajčata). Záleží na druhu půdy a  poloze pole. K tahu se používá koňských a kravských sil. Lidé  dokáží také zužitkovat mnoho plodin, které příroda  nabízí.

Některé rodiny si přivydělávají  ubytováním turistů. V každé vísce je  i  několik volných chalup, které si lze pronajmout.

Přes  veškerou (různorodou) pomoc české vlády, Člověka  v tísni, Oblastní charity  Hodonín , jiných organizací, dobrovolníků, či sbírek (podporujících školství, zdravotnictví, osvětu atd.) hrozí zánik této jedinečné komunity.

 

 TEMEŠVÁR

Českým vesnicím  předcházela kratičká návštěva   Temešváru (Timisoara), jež je   v oblasti Banátu  nejrozvinutějším vzdělávacím, kulturním a průmyslovým  centrem,  dopravním uzlem a  zároveň jedním z největších měst v zemi, kde žijí kromě Rumunů i menšiny – např.  Maďaři, Srbové, Němci, Bulhaři. Češi se  i sem  z banátských vesnic stěhují  za prací. Temešvár  patří  k prvním městům ve světě kde začaly jezdit tramvaje, tažené koňmi a první v Rumunsku, kde začala  jezdit tramvaj elektrická. Temešvár  je dále  první město v  Evropě, kde vzniklo elektrické pouliční osvětlení. Právě  v  Temešváru   začala  v roce  1989 krvavá revoluce rumunského lidu za svobodu.  Ve  městě  se nachází  řada  secesních staveb a muzeí. My  stačili  proletět kolem  Městské opery  přes náměstí, lemované  pouličními kavárničkami a  obchůdky, až  k   pravoslavné katedrále, kde  právě probíhala  mše  svatá. Cestou ke kostelu  jsme  potkali   sochu vlčice, kojící  Romula  Réma. Tutéž vlčici jsem před  pár měsíci  spatřila v Římě… tam patří její původ.

Mrkli jsme do zdejší tržnice. Zbytek volného času   se místo prohlídky dalších  atraktivních míst strávil hledáním zaparkovaného  autobusu, protože jsme se  stačili  skupině ztratit. Domluva s některými Rumuny připomínala  spíš konverzaci s Maďary … až na třetí pokus  (poradu) jsme úspěšně trefili k dostavníku.

 

 REŠICE

Následovala  další zastávka v průmyslovém městě  Rešice (Reșița) v muzeu  parních  lokomotiv, které  zde byly kdysi vyráběny. Skvosty bylo možné shlédnout na volně přístupném prostranství.

 

Na  poslední zastávce   před  cílem jsme se  osvěžili u Aniny ve vyvěračce Bigar  a pokochali se  vodopádem, pokrytým mechem.

 

Nepřináleží mi hodnotit tento kraj. Za pár dní zde strávených se nepoznalo téměř nic, ale zůstávají vzpomínky z rozhovorů se zdejšími přívětivými  lidmi, vjemy a zážitky.

 

ROVENSKO

Rovensko (1827) - od hlavní komunikace jsme dostavníkem  vystoupali  šotolinovou cestou do výšky  800 m.n.m. V naprosto úžasné malebné barevné podzimní krajině se nám otevřela  nejkrásnější vesnička ze všech, které jsme v kraji navštívili. Přestože osadou již vedla nově zbudovaná silnička,  kousek od dřevěné kadibudky stál  satelit, v jedné místnosti visela mucholapka a v další koukala přípojka k internetu… stále mi připadala ves nejméně poskvrněná současnou civilizací. Je zcela pochopitelné, že některé vymoženosti moderní doby jsou i zde již nutností. V současnosti žije v Rovensku 70 lidí, především starší generace.

Stojí tu římskokatolický kostel, škola a  obchůdek spojený s hospodou. Živobytí si lidé zajišťují hospodařením  a chovem zvířat  - každodenní tvrdou prací.  

Vycházky po Rovensku  a do blízkého okolí byly překrásné. Potkávali jsme babulky v šátcích a zástěrách, koňské povozy s různými náklady,  kravky, které se samy  loudaly z pastvy  domů a hasily  žízeň  u místních  napajedel. Téměř  u každého domku chrochtalo prasátko.

S  paní Mojžíšovou, u které jsme byli ubytovaní jsme si hodně povídali o zdejším životě, těžkých podmínkách (především v zimním období), o špatné zdravotní dostupnosti atd. Tato milá paní se přestěhovala do Česka ke své rodině, ale  po nějakém čase se  vrátila zpět. Přes všechny nesnadnosti tu má zapuštěné své kořeny. Poskytla  nám nejen přístřeší (tj. nocleh v domečku, připomínajícímu obydlí mých prarodičů,  žijících před  lety v malinké vesničce), ale  i  skvělou stravu.  U nás bychom ji nazvali exkluzivní biostravou. Všichni  „účastníci zájezdu“ neměli to štěstí jako my  a neumyli se  teplou vodou (někteří neměli možnost se umýt vůbec). O to lépe  však byli připraveni na dny následující.

První den v Rovensku ukončili naši muzikanti večerním  koncertem a příští ráno jsme se  vydali do  Gerníku (celkem nenáročných 15 km). Šlapali jsme po červené značce a kochali se  krásami, které kraj nabízel (viz fotogalerie). Teplota  šplhala  (i koncem  září) ke  třicítce, příroda hrála všemi  barvami.

Cestou na naši bandu  vyběhli  2 nebezpečně vypadající (uštěkaní) psi. Prý to tu  je  zcela běžné. Rada zněla -  použít dělobuchy nebo  alespoň klacek do rukou... hledejte  však na holé louce během 7 sekund  klacek a tahejte  dělobuchy z malé krabičky, když se ruce třesou strachem! Naštěstí se psi brzy umravnili a  vzdálili. Další banda měla  z podobného setkání  horší zážitky -  psů přiběhlo 8 a  potrápilo turisty mnohem déle. Do chytré rady (do klacku -  který po ruce jeden z turistů  měl) se psí zuřivec beze  strachu  zakousl a nepustil).

Následující zastávka byla již radostná. V údolí U Petra (4 km před  Gerníkem) jsme  narazili  v  příjemně chladném  a dravém potoce  na doposud funkční soustavu pěti jednoduchých vodních mlýnků -  starobylé vodenice, jejichž kola pohání potok.

 

GERNÍK

V Gerníku jsme  přespali v kudrnovských chaloupkách. Představa   o  standardu  sociálního zařízení byla zcela  odlišná od skutečnosti. Kadibudka tam stála krásná,  ale pod  širým nebem  v rychlosti vyrobený neposlušný „sprchový kout“  (jeden pro celý zájezd), „s hubeným“ paravánem,  byl opravdu  netradiční. Uvědomila jsem si opět - se zaťatými zuby pod studenou sprškou -  co všechno doma  považujeme   za automatické … jak dobře se máme oproti jiným lidem ve světě.  Následovala další  výborná   večeře u domácích. Hlavní chod  - rumunská sarma (mleté maso s rýží  v zelném listu).

Gerník (1827) leží ve výšce 600 m.n.m. na krasovém podloží.  Vesnice je poměrně velká, i když zde  nyní žije (na rozdíl  od meziválečného období, kdy měla 1 400 lidí) kolem 350 obyvatel. Řada chalup zeje prázdnotou. Nachází se tady kostel,  obecní úřad, obchůdky, škola, pekárna  i  penzion.

V místní hospůdce jsme ochutnali  pivečko zn. Ursus a pánové i kořalku. Na zdi restaurace  zdi visel plakát slavného fotbalisty Pavla Nedvěda (jeho kořeny sahají do  Bígru). Místní rádi přijali k placení   české koruny. Druhý den u snídaně  jsme měli možnost si zakoupit  místní  med a podívat se  na   výrobu marmelády. Babička, která ji na dvoře  v kotlině vařila, nám povídala o   postupu výroby, o předlouhých hodinách míchání i o životě v Gerníku. 

Někteří  se  ještě před  odchodem na túru zaběhli podívat  do jeskyně  Filipova  díra. Program  byl volnější, většina účastníků  šla pěšky (14 km) po červené do Svaté Heleny a  cestou navštívila krasovou jeskyni Turecká díra. Pár  z nás zažilo  nečekané dobrodružství cestou  do Sv. Heleny  autobusem, který nám  každý den  z vesniček převážel těžká zavazadla.

Dostali jsme se po velmi prašné cestě do první rumunské  vesničky. Byl zde cítit markantní   rozdíl v   údržbě domečků i okolí  (ve srovnání s Čechy, žijícími v Banátu). Obojí je holt v genech. Průjezd vsí nám  přerušila  rozkopaná silnice. Naštěstí rumunští pracovníci  ochotně popadli lopaty, přivezli bagr a umožnili nám tak v krátkém čase pokračovat  v cestě. Dětem, které se v dopoledních hodinách místo školní výuky projížděly na kole, jsme  porozdávali veškeré sladké zásoby. To bylo radosti... I my se pobavili, když cestovalo jedno  Fruko na ochutnávku  z pusy do pusy. 

6 km pod  Sv. Helenou následovala  další zastávka. Bahnité dno  několik km  širokého  veletoku  Dunaje nás  nijak nerozhodilo -  osvěžení   v téměř  30  stupních  bylo výborné.

 

(pokračování  čl.79)

 CK Kudrna

 

PODĚKOVÁN​Í frontmanovi http://www.bo​komara.cz/, Luboši Javůrkovi, za pěknou hudbu ke KLIPU.