Když se červenobílý fotbalový ráj a muchovská plakátová secese řízne růžovým punkem aneb další možnosti, kterými dokáže uspokojit Praha

Secese rozhodně „nevoní“ každému. Jedná se o poslední styl tzv. souhrnného umění postavený zejména na ornamentech a barvách. Styl, na němž se výrazně podepsala také jedna malá země uprostřed Evropy. Jihomoravského rodáka Alfonse Muchu zná opravdu celý svět a nic na tom nemění ani fakt, že pro mnohé to vždycky byl – a zřejmě i navždy bude – „pouhý“ tvůrce plakátů.

Možná se teď někdo zeptá, jak se mi podařilo spojit secesního mistra Muchu s fotbalem – a já mu odpovím, že velmi jednoduše. Dalším světově slavným Čechem je totiž spisovatel Bohumil Hrabal. A ten jednou prohlásil (zjednodušeně řečeno), že kdyby měl někomu vysvětlit, co je to secese, vzal by ho do Národního divadla na Dvořákovu Rusalku a ukázal mu nádherné červenobílé dresy pražské Slávie. Geniální „psavec“ také rád upozorňoval na to, že je na červenobílé barvy více než velmi hrdý …

A tak jsme v srpnu roku 2022 vyrazili po pár týdnech opět do naší Matičky stověžaté, abychom si ověřili, jakže to vlastně všechno je. Jen tu Rusalku jsme z časových důvodů nahradili posezením u piva (ovšem s téměř secesními reklamními plakáty nad hlavou) a jedním výrazně růžovým pomníkem. A využití neobvyklých barev je přece také jedním z poznávacích znaků secese.

České dráhy jsme pro jistotu tentokrát nahradili žlutými vozy RegioJet … a moc jsme si nepomohli. Zpoždění bylo sice do 25 minut, ale řazení vozů naprosto neodpovídalo (rada palubního stevarda po příjezdu 10 minut zpožděného vlaku, že jednička – která je běžně za lokomotivou - by snad měla být na konci vlaku, ale raději ať se díváme pořádně na čísla nás překvapila … a finální řazení vozů podle čísel v pořadí 14 – 13 – 12 - 11 – 1 pak ještě víc), klimatizace cestou do Prahy nefungovala stejně jako záchody a při cestě zpět dokonce neexistovaly ani některá místa, na která jsme měli místenky, takže nakonec si každý cestující musel své posezení tvrdě vybojovat. Evidentní radost z toho měly zejména těhotné ženy a matky s malými dětmi – no prostě České dráhy evidentně získávají skutečnou konkurenci.

Po příjezdu do Prahy jsme přesedli na spoj typu S, tedy příměstský vlak ČD (tentokrát v pohodě) a vydali se do dvě zastávky vzdáleného Edenu. Objev tohoto spoje ke stadionu Slávie nás vysloveně potěšil, protože byl podstatně rychlejší i levnější než ostatní varianty MHD. Následovala krátká prohlídka nového nádraží, obchůzka stadionu Slávie (nejen pro mě to stejně bude pořád Eden) s Chodníkem slávy nejvýznamnějších postav klubové historie, krušovická dvanáctka v plechu od Vietnamců a potom to přišlo.

Své brány nám otevřelo Slavia Museum. Poměrně nová instituce světové úrovně potěší každého fotbalového fanouška, toho slávistického, samozřejmě, nejvíce. Museem návštěvníky provede tzv. Stadium Tour, která navíc zahrnuje různé zázemí stadionu (TV lávka, tiskové centrum, šatna hostí, tribuna, lavičky náhradníků vedle trávníku apod.). To hlavní je ale samotné dvojpodlažní muzeum s celkovou plochou 1.200 m2 a přibližně 1.200 exponáty.

Mezi nimi jistě zaujme zejména dres Františka Pláničky, ve kterém odchytal finále MS 1934, přesná replika Středoevropského poháru, který Slavia vyhrála v roce 1938 nebo dres Vladimíra Šmicera, ve kterém s Liverpoolem vyhrál v Istanbulu Ligu Mistrů 2005 (musím přiznat, že jsem tenkrát fandil svým oblíbencům AC Milano, za které hráli mj. Maldini a Kaká a které v poločase vedlo 3:0). Vidět zdejší Galerii dresů je celkově zážitkem a ty své hvězdy si zde najdou zástupci všech generací příznivců Slavie. I když nepřítomnost Antonína Puče na Chodníku slávy je pro mě naprosto nepochopitelná a také bratry Herdy bych klidně více zviditelnil.    

V každém případě je u tohoto sportovního muzea vstupné ve výši 200 Kč více než přijatelné (zvláště, když si přidáte bonusy ve formě bezplatného fotokoutku a zajímavé brožuře o muzeu) a jeho návštěvu jsme si skutečně užili. Nemile mě překvapil snad jen fakt, že turistickou vizitku muzea neměli ani v něm ani v nedalekém Fan shopu, kam jsme byli odkázáni.

Poté jsme se usadili v „okružní“ tramvaji číslo 22 a vydali se na Malostranskou, kde ve Valdštejnské jízdárně probíhá výstava Alfons Mucha – Rodinná sbírka. Jestliže však Slavia Museum naplnilo má očekávání až po okraj, pocity z Muchovy výstavy byly lehce rozporuplné … a to jsem od ní nic moc nečekal. Už jen proto, že Muchu – a secesní malířství vůbec – nijak zvlášť nemusím. Na druhou stranu bylo tentokrát avizováno, že výstava má být tak trošku jiná, až unikátní ... a navíc se na její podobě měla výrazně podílet slavný česká architektka Eva Jiřičná, která její koncepcí navázala na obdobou výstavu v pařížském Musée du Luxembourg (2018 a 2019). No a to už je nějaká výzva.

Dá se říct, že je zde Mucha skutečně prezentován tak trošku jinak než obvykle a že některé vystavené originály jeho děl jsou prý k vidění úplně poprvé (to zní sice skvěle, ale nemohl jsem se zbavit chvílemi pocitu, že je na výstavě více fotografií jednotlivých děl než těch slibovaných originálů). Celá retrospektivní výstava z rodinné sbírky je rozdělená do šesti částí, které představují nejdůležitější epochy Muchova života i tvorby (od dětství na jižní Moravě, přes studia v Paříži a život v Americe až po vytvoření Slovanské epopeje).

Podle zástupců Muchovy rodiny je jedním z cílů výstavy ukázat, že Alfons netvořil pouze ve stylu art nouveau, ale že např. jeho pastely spadají spíše někam mezi symbolismus a expresionismus. Celkem je zde vystaveno více než 200 exponátů, které zahrnují nejen malby, ale také sochy, fotografie, užité umění nebo reklamní předměty. Osobně mi občas trošku (spíše dost) vadilo, že na některé předměty bylo dosti špatně vidět (málo světla, odrazy ve skle apod. – a opravdu nešlo o to, že se absolutně nedaly vyfotit, ale o fakt, že některé prostě nebyly téměř vidět a že to většinou byly ty, které mě zaujaly nejvíce)). Potěšily mě naopak např. Muchovy krabičky na sušenky nebo skvělé litografie. Úžasná byla poprvé oficiálně vystavovaná busta Přírody z roku 1900.

Zajímavé je, že muchovská rodinná sbírka přežila fašisty i komunisty i že Nadace Mucha, která výstavu pořádá, dnes vlastní největší sbírku Muchových děl na světě (asi 4.000 ks). Muchovy obdivovatele jistě potěší, že výstava trvá 3,5 měsíce (končí 31.10.2022, vstupné 240 Kč, brožovaný katalog 650 Kč), nám pak udělala radost povýstavní slunečná procházka po Valdštejnské zahradě. Jen ten bílý páv je, chudák, stále více opelichaný a fotili si ho už jen ti nejmenší a malá skupinka téměř komiksově zmalovaných Ukrajinek.

Potom přišla ke slovu znovu tramvaj č. 22, která nás zavezla na Malovanku. A odsud je to už jen kousek ke spartakiádnímu stadionu na Strahově (dnes ho má v pronájmu jakýsi dlouhodobě neúspěšný klub z Letné). Strahov mám dlouhodobě spojen s hudbou (byl jsem tady na Pink Floyd a U2) a kvůli hudbě jsme sem vlastně zamířili i tentokrát. Mezi betonovým monstrem, ze všeho nejvíce připomínajícím apokalyptické filmy, a strahovskými kolejemi se od června letošního roku „tyčí“ První punkový pomník. Má podobu růžového traktoru Zetpr 40, vytvořil jej David Černý (mimochodem někdejší spolužák mého bratrance, s kterým jsem nedávno „objevoval“ krásy Českého i Saského Švýcarska) a je zasvěcen legendární – i když v podstatě zcela nepunkové - kapele Visací zámek. Ale Haubertovo „punk´s not dead, volové“, tady rozhodně platí …  

No a to byl konec našeho oficiálního pražského programu. Následoval už jen přejezd na Malostranské náměstí, dvě Plzně z tanku (asi abychom měli naše současné fotbalové top trio kompletní) a pochod přes Karlův most, který jsme zakončili - s krátkou zastávkou v jedné ze zajímavých staroměstských Art galerií - až na hlavním nádraží. RegioJet opět dělal vše proto, aby napodobil České dráhy, ale vzhledem k tomu, že jsme měli v Zábřehu auto, nám to půlhodinové zpoždění až tak moc nevadilo. Jen tradiční tiskovku na Koupáku jsme tentokrát nezahájili v plánovaném čase.

Jako závěrečné PS ještě malé shrnutí:

Jednodenní výlet do Prahy se nám opět vydařil. Stihli jsme vše naplánované a i počasí vyšlo na jedničku. Svým způsobem jsme byli – samozřejmě s drobnými výhradami – rádi, že jsme všechna vybraná místa navštívili. Na druhou stranu je jasné a pochopitelné, že ne každý oplývá takovou tolerancí (nebo nezkrotnou zvídavostí), aby ho současně zaujalo fotbalové muzeum, Muchova plakátová secese a růžový punkový pomník. Ale minimálně zkusit se to jistě dá a ti nejodvážnější si k tomu ještě mohou pustit i něco z dílny hudební formace Mucha …