Kola jaro 2016 pt. 2 – Ostaš a drsné uvítání

6.5.2016

 

Po včerejší „zajížděcí“ túře bude na tento den připadat nejdelší a vyjde-li to správně možná i nejfotogeničtější výprava letošního zájezdu. Předem upozorňuji výletníky, že z důvodu ušetření času je potřeba předchozí večírek pokrátit, vstávat se bude brzo, tak, abychom stihli vlak (nebo vlaky). Ne, že bychom to nestihli, ale bylo by to tak tam a zpátky na celý den (při znalosti tempa většiny cyklistů).

Takže již vcelku brzy (na poměry) vyrážíme před devátou hodinou podobnou cestou, kterou jsme včera přijížděli od Nového Města. Tedy Kleny, Provodov, ale pak přímo k Václavicím, místu s nádražím, protože hodláme použít železniční Dopravy k přiblížení dnešní hlavní atrakce.

Závěr úseku před nádražím je značně prudký výjezd, který probere i ty, co prozatím cestu jen tak proklimbávali. Vzhledem k tomu, že podle jízdního řádu by měly v krátkém rozmezí asi 20 min přijíždět asi dva vlaky, doufám, že pokud se nevlezeme do jednoho, zbytek se sveze druhým. Navíc předpokládáme, že v pátek, tedy všední den bude přeci jen volněji. Uklidní nás i fakt, že poměrně početná výprava školního věku míří obráceně někam na Opočno.

V stanovenou dobu doráží zrychlený motorák a k převeliké radosti se podaří umístit do vlaku veškeré osazenstvo výpravy. Část naloží kole do zavazadlového prostoru v lokomotivě, druhá zhruba polovina ve vlečňáku, kde je taky kupé na bicykly.

Ačkoliv normálně v takovém množství děláme ve vlaku vcelku přiměřený hluk, časem nás přehluší početnější skupina důchodců, na kterou prostě naším hovorem nestačíme.

Zdá se, že cíl mají podobný, vystupují v Dědově, my o stanici dál, kdo ví, tuší, Teplice nad Metují. Již cesta vlakem naznačuje, že jsme poněkud vystoupali oproti našemu východišti, přes to je ještě před námi pár kilometrů a hlavně výškových metrů.

Pěkně to už stoupá vesničkou Lachov, jak se blížíme k horizontu silnice, z lesa vykukují první pískovcové monumenty. Ještě kratší sjezd a pak odbočka a kilometr pěkně prudkým výstupem k osadě pojmenované po stolové hoře nad ní. Ostaš. Než dorazíme k cíli, troubí na nás nějaký automobilista. Milan, podle předpokladu doráží s Katkou před 11 hodinou.

Plánem je prohlídka skalního města nebo přímo bludiště kolem vrcholu majestátné hory. Samozřejmě před tím krátké občerstvení, přeci jen výjezd byl dosti náročný.

Jednou už jsem sice na Ostaši byl, ale skály byly slíbené a nakonec vždycky je to jiné. Hlavní prohlídka skal je tvořena modrým okruhem po temeni hory v délce cca 3 km.

Počasí skvělé, nálada veselá. Ostaš je naštěstí dostatečně připomínán v řadě článků nejen na Turistice, proto jen spíš pár dojmů, které v první fázi výletů kazí všeobecný řev některých výletníků, kteří jsou u vytržení, že každá skála je poněkud jiná, odhánění nežádoucích postav fotografy, kterým kazí skvělé záběry apod.

Řada skalních útvarů je pojmenována a označená tabulkami, ovšem nevím proč, známý reliéf Zrádce až na Marka nikomu Miloše Zemana nepřipomíná.

Skvělé vyhlídky jsou ze skalních vyhlídek (Krtičkova, Frýdlantská).

U Ostaše jsou vlastně dvě skalní města, povětšinou všichni chodí na ten hlavní vrchol, pod horou o něco níže je ale další skalní oblast, Kočičí skály. Doufal jsme, že něco z nich stihnu, všichni ale utíkají na oběd, tak redukuji plán a vlastně bez žádného doprovodu alespoň nakouknu k sluji Českých bratří, skalní soutěsce, která ještě není tak daleko od našeho východiště, jen se musí absolvovat pár sestupových a zpětně výstupových žebříků.

U bufatu u chatové osady je už vcelku čilý ruch, tak si taky něco objednám (sekanou). Bufet funguje dle možností skvěle, poměrně slušný výběr potravin, slušná cena i chuť snesitelná. Sice žádný interhotel, ale důležitá je rychlost.

Na Ostaš jsme přijeli ve velké skupině, dál se ale rozdělíme na menší části, jak už jsme učinili včera. Oproti původnímu plánu i já poněkud měním průběh plánované trasy, takže k Markově nelibosti nemíříme do Police nad Metují, ale prudkou polní cestou do Žďáru nad Metují a přímo k řece do Maršova. Faktem je, že je to tak trošku naslepo, doufám že to půjde. Z Maršova totiž podle říčky prochází modrá pěší TZ. Doufám, že zde nebude nějaký zádrhel s nějakou neprůchodnou lokalitou.

Zase tak neověřené jsem to ale neměl, podle Shocartu by to mělo být schůdné. Je. Až na lávky, kde občas chybí nějaké prkno krásný průjezd údolíčkem s nějakou skalkou. Pak přijdou Petrovice a příjezd na pohodlnou asfaltku, což je silnice 303, kterou se jezdí do skalních oblastí na Broumovsku. Mineme známý hotel u Mýta, po chvíli narážíme na vedlejší silničku s cyklotrasou, takže nemusíme po poměrně frekventované hlavní cestě.

Na hlavnější odbočíme u kraje Hronova, zpočátku mírný kopec se v závěru mění v dosti náročný výjezd se značkou 12%, takže vrcholová osada a ulice V Ráji nevzbuzuje v nikom přílišnou důvěru. To jsme ale vlastně v okrajové části Červeného Kostelce, tak se rozhodujeme kudy dál. Mohli bychom někam do města, ale podle mapy vypadají sympaticky dva nedaleké rybníky Brodský a Špinka, tam by mohl být i nějaký restaurant. A protože přímo v místě kde stojíme čteme rozcestník cyklotras, kde jedna šipka směřuje k hrázi Špinky, je rozhodnuto. Červeně značená cyklotrasa s číslem 4071 je takovou mírně okružní trasou, ještě musíme vyjet přes vrchol nedalekého návrší, kde se nabízí výhled na Broumovsko i polské Stolové hory a pak to mírně sjíždí na Kostelecké Končiny, Zábrodské Končiny i Zábrodí. Málokdo si všimne, že jsem ještě stále nad údolím Metuje a špatně odbočit jeli bychom do Náchoda. Naštěstí značení je v pohodě a brzy dojíždíme k očekávanému rybníku. První bufet, který nalézáme zeje prázdnotou, ale na dotaz nám kolemjdoucí prozradí, že na konci rybníka by měla být otevřená hospoda. Posezení Na Ocase je asi důležitou záchrannou stanicí všech žíznivců. Je to čistě rekreační putyka, obsluha u okýnka, ale podle nabídky se tu i vaří. Dnes ale zůstaneme čistě u nápojů.

 

Prapodivné uvítání

Od Špinky volíme modré značení Cyklotrasy s číslem 4018, pokud bychom se jí důsledně drželi, dovedla by nás až k našemu bydlišti, máme ale ještě v úmyslu vyjet přes Žernov do Babiččina údolí. Za Špinkou se trasa noří do lesa a sjezdem nás vede do Řešetové Lhoty. Na mapě mám malou zkratku, kterou mineme ves Studnice, to znamená vyjet kopeček k asmotě s označením Na Pastvišti (dejme tomu). Z ní je na starších mapách vyznačená sestupová asfaltka do osady Třtice, spolu s ní je tak i veden průběh Cyklotrasy, který ovšem směřuje do zmíněné Studnice. Nad mapou i GPSkou činíme kratší poradu, čehož si zřejmě všimli obyvatelé níže položeného stavení. Po rozhodnutí využít výhodnějšího směru sedáme na své oře, netušíce, že nás dole čeká uvítací výbor.

U okraje osídlení přejíždíme zpomalovací hrb a v tu se na nás řítí rozlícený obyvatel následovaný dvěma mladšími muži, patrně potomky. Ať okamžitě sesedneme a obrátíme zpět, prý na soukromém pozemku nemáme co dělat. No být to o nějakých 140 let zpátky a více na západě, možná by promluvily i Smith&Wessony, k čemuž naštěstí nedošlo.

Samozřejmě že nikde žádné označení majetnictví nemá, silnice je evidentně veřejná (viz fotogalerie). Argumentuje, že tu není žádná cyklostezka (ani neví co je rozdíl mezi cyklostezkou a cyklotrasou,), prý mu tu nějací cyklisti přejeli psa a vůbec. Když mezitím dorazí zbytek skupiny a matně odhadne že je nás víc než dva na jednoho za klení a za přispění lité manželky (někoho tahala za tričko, či zkoušela kopnout do kol) ustoupil a skupina v klidu odjela. Kupodivu i synové zmíněného domorodce se příliš nevměšovali do otcova svérázného počínání.

Na křižovatce v osadě stavíme k přepočítání ztrát (všichni jsou naživu). Paní na zahrádce poněkud kroutí hlavou nad potrhlým počínáním daného občana. Silnice je to všeobecně veřejná, možná pozemek patří onomu muži, ale údržbu platí obec a tudíž nemá právo někoho omezovat ve vjezdu.

Tedy ještě upřesnění, nově skutečně cyklotrasa směřuje přes Studnici, ale ve starších mapách i na některých internetových serverech můžeme objevit starší průběh kolem daného blbce.

Každopádně jsme měli veselé téma na nadcházející večer.

Ještě nás ale ještě čeká poslední kopeček, za Žernovem mají zánovní a hezkou rozhlednu. Většina se už asi vidí v hospodě nebo ve vaně, takže jsem s Markem na rozhledně sami, naštěstí směrovky v okolí jsou natolik jednoznačné, že už zbytek výpravy nezabloudí. Otevřená dřevěná konstrukce s ocelovým schodištěm má pět vyhlídkových pater, nejvyšší necelých 20 m nad terénem (celková výška 24 m) a poskytuje v podstatě kruhový rozhled. Okolí je povětšinou ploché, ale nějaké kopečky k vidění jsou (Krkonoše, Jestřebí hory, Orlické hory, hlavní je ale pohled k Babiččinu údolí a na střechu Ratibořického zámku, či na přehradu Rozkoš. Ještě pře údolím je asi 200 m odbočka k zaniklému Rýzmburku. Na troskách hradu je známý výletní altán a pohledem na údolí Úpy. Je to ten altán (po rekonstrukci) kde babička s dětmi potkala na vycházce kněžnu Kateřinu Zaháňskou, tedy příhoda, která vedla k dalšímu setkání postav z vyprávění Boženy Němcové.

Nevyšel záměr navštívit bufet u zámku, zavírá v 18 hodin, takže nezbývá než zajet do Zlíčského hotelu Holzbecher, kde můžeme probrat úspěšný byť poněkud dobrodružný výlet.  

Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3