Krnov a okolí v srpnu 2020, pt. 1

15.8.2020

Letos mám jakýsi skluz ve psaní o tom co bylo v létě, které se zdálo tak bezstarostné a pohodové. Takže v době kdy se na nás ze sdělovacích prostředků valí hrůzostrašné zprávy a data se ty vzpomínky na nedávnou dobu zdají skoro jako z jiné planety.

Když se na jaře t.r. dostavila první vlna jakési nákazy, byli jsme vyzváni ať necestujeme do ciziny, zas tak špatné doporučení to ani nebylo, ačkoliv stále je dost lidí, kteří si myslí, že v zahraničí je všechno lepší a nebyli by „in“, kdyby se nedostavili do nějaké exotické destinace.

Naštěstí u tradičního půlcesrpnového „učitelského“ zájezdu se přesně dodržuje domácí doporučení, tedy žádná cizina, i když.

Tentokrát byla vybrána lokalita celkem blízká, některým i částečně známá, ale jak víme, opakování je matka moudrosti. Letošním cílem, přesněji centrem pobytu byl totiž Krnov. Už tady se dá skoro hovořit o cizině, město je přece ve Slezsku, lépe řečeno tom zbytku Slezska, které nám zůstalo po prohraných válkách s Pruskem po roce 1742. Vlastně to od nás (tedy Šumperka) je asi 80 km, tedy žádná dálka, ale je paradox, že spousta spoluvýletníků Krnov a okolí nezná.

Tradiční sraz a nakládání kol je u jednoho domácího supermarketu a protože ta vzdálenost vskutku není velká, vyjíždí se o něco později, i tak jsme na místě za nějaké dvě hodiny jízdy, z nichž velkou část ukrojily objížďky v samotném Krnově, který byl v létě dosti rozkopaný a opravovaný, zejména v oblasti silniční sítě. Ubytování máme zajištěné takřka v centru, v internátů místní zdravotní školy a je to celkem příjemná ubytovna, kde snad jedinou závadou je nutnost používat společné sociální zařízení, ale velké fronty se naštěstí netvořily. Trošku chyběla i nějaká větší společná prostora, kterou musel zastoupit neosvětlený zahradní altánek. Večery byly naštěstí vlahé a přes občasný artikulovaný řev zpěvu národních i umělých písní si nikdo zvlášť nestěžoval.

Obvykle vyrážíme s koly brzy po příjezdu, ale protože centrum města je vskutku blízko, tentokrát krátký čas věnujeme i menší procházce směrem zhruba k Hlavnímu náměstí. Vlastně za rohem máme jednu ze zdejších pamětihodností, synagogu, kterou jsem si jako obvykle chtěl prohlédnout i v interiéru a jako obvykle se to nepovedlo. U těch ostatních mi to zas tak nevadilo.

Krnov, neboli Jägerndorf je ovšem dosti významné město, pár základních údajů se určitě hodí. Osídlení oblasti u soutoku řek Opavy a Opavice je doloženo již někdy od pravěku, to současné vzniklo v polovině 13. století (1240–53). Ve 14. století bylo město již celkem významným centrem, jen právovárečných domů zde bylo údajně 162, Krnov se stal dokonce centrem správního celku knížectví. Různé dějinné zvraty ovšem slibný vývoj přerušily, nicméně v 19. století se město proměnilo hlavně díky textilnímu průmyslu. Textiláctví sice v posledních 30 letech upadlo, což nese problém v řadě opuštěných brownfieldů, ale postupně snad vzniknou nové možnosti. V problémech je bohužel i slavná varhanářská výroba (Riege-Kloss), hlavně „díky“ čínským zákazníkům.

Nicméně po té slavné průmyslové revoluci zůstalo v Krnově dost zajímavých staveb nejen průmyslových, ale i veřejných a po té soukromé. Z těch veřejných určitě první místo zabírá radnice. Ta současná je na místě starší z 16. století- Postavená v l. 1901–1903. Původně vznikla jako samostatná budova, ale o čtyři léta později byla dokončena vedlejší budova spořitelny, s kterou, ač od jiných projektantů, tvoří takřka organický celek. Snad jen barevné odlišení prozrazuje, kde jednotlivé budovy s prvky novobaroka a secese začínají a končí. Část náměstí byla zničena během Ostravsko-opavské operace, takže hlavně severní strana náměstí je tvořena novou zástavbou. Ta jižní je starší což prozrazují i podloubí na budovách, které mají leckdy gotický základ. Když procházíme kolem těchto domů, nemůžeme minout pomník zdejšího rodáka, architekta Leopolda Bauera, který sice ve svém kariérním životě působil ve Vídni, ale ve svém rodném městě rovněž navrhl několik zajímavých staveb (Střelnice, Slezský domov, Sokolovna, podnikatelské vily). Důležité je jeho autorství i v okolí, v Opavě kostel sv. Hedviky a obchodní dům Breda.

Dál od památníku narazíme na krnovský zámek, který je sice jen stínem bývalé výstavnosti (vyhořel 1779), ale aspoň část sgrafit a arkád navozují dojem bývalé výstavnosti. Když se otočíme poněkud severněji zpět přes náměstí Hrdinů projdeme kolem výstavného gymnázia a protější budovy polikliniky, otočíme se kolem Švédské zdi (část bývalých hradeb) ke kostelu sv, Martina. Tomu dominují dvě vysoké takřka gotické věže (dá se vystoupit na vyhlídku). Vracíme se přes náměstí kolem minoritského kostela do naší ubytovny, abychom využili i ty bicykly.

Krnov má polohu na rozhraní hor a nížin. Ty hory jsou ve skutečnosti spíš jen severní výběžky Nízkého Jeseníku, kterému se tady říká v podcelku Brantická vrchovina, ta nížina je tvořena okolím Opavice a Opavy, které tu vlastně z velké části tvoří hranici s Polskem, ačkoliv přímo v Krnově jsou organickou součástí města (což se neblaze projevilo v roce 1997).

Od ubytování se vydáme na blízkou výpadovku, kterou podle směru nazývají Opavskou. Je to ulice celkem široká a je sympatické, že je na ní vytvořen i pruh pro cyklisty, takže jsme ušetřeni střetu s automobilovou dopravou. Na okraji města se musí poněkud překličkovat koleje, probíhá výstavba části severního obchvatu, který by měl být v dohledné době otevřen (jaro 2021), pak už ulicí Bližčické a kolem průmyslových objektů tzv. Papírového mlýnu a čističky dojíždíme k rozlehlému Petrovu rybníku. Jde sice zejména o chovný rybník, ale místní tu provozují i jachting, ale koupání bych asi moc nedoporučoval.

Rybník je i hnízdištěm vodního ptactva, což dokumentuje průlet svítivě modrého ptáka. Patrně ledňáčka, ale ten spíš sídlí někde u řeky, která ale není daleko.

Za rybníkem pokračuje cyklotrasa s číslem 55 po samostatném tělese, tedy cyklostezce, která víceméně sleduje Opavu (řeku). Po cyklostezce se v podstatě dá dojet až do Opavy (města), ale tak daleko to dnes nebude. Ve zbytku pohraniční zástavby Branic se podávíme na most do ciziny. Do samotného centra Branic je to necelý kilometr, tam sice nemíříme, ale název obce si ponechalo i těch pár domů na naší straně řeky. Původně to byla jedna obec (městečko) rozdělené tou válkou v 18. století.

Skutečný cíl leží opačným směrem, v Úvalně. Ač malá obec, chlubí se několika turistickými atrakcemi. U kostel sv. Mikuláše farním muzeem, naproti v bývalé rychtě Retromuzeem s malým zrcadlovým bludištěm. Ve vedlejší uličce by se dal najít rodný dům Hanse Kudlicha (o něm za chvíli).

Než ovšem vyrazíme na tu hlavní atrakci, skromně se posilníme v malé útulné zahrádce a pak již vzhůru na Strážiště. Absolutní výška kopce 396 m tedy není nijak závratná, ale v posledních metrech se musí překonat poměrně ostré stoupání, na jehož konci je kamenná rozhledna. 22 metrů vysoká věž má hlavní vyhlídku ve výšce 18 m a zároveň se jedná o pomník zmíněného Hanse Kudlicha a památník zrušení poddanství. Jak víme, v roce 1781 bylo výnosem Josefa II. zrušeno nevolnictví, tím tedy lidé dostali některé základní svobody, zejména možnost většího pohybu. Pokud ovšem někde trvale žili a neměli štěstí se narodit jako nějací zemani, baroni, hrabata, knížata, vévodové a jiní potentáti, většinou podléhali pod nějakou tu vrchnost (ačkoliv ti výše jmenovaní podléhali zase té vyšší hodnosti). Právě té vrchnosti odváděli poplatky buď peněžní, nebo robotní. Hans Kudlich se v Úvalně narodil r. 1823, studoval filozofii a práva. V revolučním roce 1848 se stal poslancem říšského sněmu (ten tenkrát zasedal v Kroměříži). Jako poslanec bojoval právě za zrušení poddanství a roboty. Tyto požadavky byly vskutku naplněny a od té doby už nebyly habsburské země spravovány na základě feudálním, ale občanském. Jak ale víme, ne všechno se uvádělo hladce do života a po potlačení revolučního hnutí Kudlichovi hrozilo pronásledování. Přes Švýcarsko tak emigroval do Ameriky. Tam se ale také zapojil do bojů za občanská práva, jako podporovatel Abrahama Lincolna brojil i proti otroctví a stavěl se i proti antisemitismu. Po uvolnění režimu se často vracel do bývalé vlasti, zemřel v požehnaném věku v Hoboeken r. 1917.

Rozhlednu v Úvalně postavili v roce 1913 (to bylo Kudlichovi 90). Kudlichovi se jinak stavěli pomníky i jinde, u nás hlavně německy mluvících končinách. Většina z nich ale zanikla po 2. světové válce i z důvodu, že Kudlich v závěru života projevoval náklonnost k německému nacionalismu.

Ke konci 20. století byla rozhledna uzavřena, přístupná je po opravě r. 2000. Kromě výhledu na okolní kopce i roviny přináší rozhledna pohled na níže umístěné půvabné koupaliště. Ne všude mají „koupák“ na kopci. Mimo rozhledny je na kopci i sympatická, takřka horská chata, kterou jsem nemohli minout.

Návrat je po silnici do obce, na křižovatce u kostela k severu, po cyklotrase 6166. Ta sice míří k hlavní silnici 57 do Opavy, naštěstí hned za Hájnický potokem je odbočka na lesní asfaltku stále se zmíněnou cyklotrasou. Ta nenápadně stoupá po západním úbočí Cvilínského kopce, kdybychom se vydali např. Zelenou turistickou pěšinou vzhůru, došli bysme na zříceninu hradu Šelenburk (nebo taky Cvilín), ten jsem naštěstí už viděl, a tlačit kolo by nebylo moc příjemné. Pokračujeme tak k zástavbě kolem nejvyšší části Cvilínského kopce, což je kóta Hradisko (441 m). Kopec je dekorován nádherným barokním chrámem Panny Marie Sedmibolestné. Ten je bohužel navečer už zavřený. Zavřená je kvůli opravě blízká cvilínská rozhledna. Na rozdíl od některých členů naší výpravě jsem naštěstí viděl i otevřený chrám i vrchol rozhledny.

To už se ale den chýlí k podvečeru, tak sjíždíme do centra, kde u železného mostu potkáváme spoluvýletníky. Už shora bylo slyšet Jelena (kapela hrála u radnice), chvíli tak postojíme, pak nějaká večeře a večerní besídka.

Pt. 2

Pt. 3