Přes Čertovu skálu a Vítovou do Fryštáku

Svůj výlet (viz předchozí část Z Lukova na skály PP Velá) jsem tedy nakonec na silničce klesající hvozdem do Fryštáku neukončil, ale rozhodl se pokračovat na blízké fryštácké „Čerťáky.“

Ze silničky zanedlouho odbočovala od rozcestí zvané Písky doprava do údolí lesní cesta. Nabídla pěkné záběry stromů oděných do pestrého podzimního hávu, žel i vykácený úsek, kde pod cestou až dolů k potoku stromy chyběly. Právě tady někde jsem měl sejít dolů a pokračovat v protisvahu k Čertově skále, jenže tuhle trasu jsem prošel už před mnoha lety, odbočku neviděl, a tak pokračoval kus dál. Cesta se poté přiblížila k potoku a já usoudil, že už jsem chodník nejspíš přešel. Proto sestup roklí k vodoteči, vyšplhání se po protějším svahu zmoly nahoru a pod úpatím kopce (místy zpestřeném bažinou) opatrný návrat zpět k pasece, kde jsem na kýženou pěšinu konečně narazil.

 

Vyvedla mne hvozdem nejprve strmě vzhůru, a pak už „rozumným“ sklonem pokračovala k lesní cestě a místu, kde byl na stromě zavěšen obrázek Panny Marie. Kousek od něj se vypínal pomníček s pamětní deskou.

 

Říkává se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Jenže někdy se fatální příhoda přihodí člověku při práci v lese i na těch horách. Což se stalo v těchto místech fryštáckému rolníku Josefu Doležalovi, jemuž při stahování dřeva smrt přivodilo kopyto vlastního koně. Tragédie se udála v srpnu 1958 a nešťastníku přitom bylo pouhých 38 let.

 

Za pomníkem se lesní cesta u krmelce spojila s komukací, pokračující odsud hvozdem do fryštácké čtvrti zvané „Mexiko“, já ale zamířil dolů po hřebínku k asi 400 metrů vzdáleným skalním útvarům Fryštáckých Čerťáků alias Čertovy skály.

 

Jedná se o skvostnou skalní hradbičku, tvořenou pískovci a slepenci lukovských vrstev, která od temene bezejmenného kopce prudce klesá ze svahu do údolí. Nedosahuje větší délky než asi 25 metrů a její nejhořejší stěna výšky 6 m, přesto svou podobou připomíná dokonalé sochařské dílo.

Skalní hradbička prochází pozvolným rozpadem a je po délce rozčísnuta velikánskou svislou puklinou, která ji rozděluje (na zatím ještě spojené ) hradby dvě. Hlavní puklina svou šířkou při úpatí skal dosahuje parametrů menší jeskyně s otevřeným stropem. Ostatní vertikální pukliny hradbu člení na větší počet pomalu se oddělujících skalních věží. Na nejspodnějším konci se tak již stalo a já si zde mohl prohlédnout osamělý skalní pilíř. Stěny skal jsou členěny drobnými převisky, římsami a lištami, jenom typické sítě voštin či skalní dutiny bychom zde hledali marně. Vše ale dostatečně vynahradí úžasná podoba tohoto vpravdě „uměleckého“ přírodního sousoší.

I když ke skále nevede žádná turistická trasa, na mapách.cz je umístěna správně a není problém ji nalézt. Velmi dobře ji znají místní, od nichž dostala své, bohužel nikterak originální, pojmenování. Už jsem nad tím dost přemýšlel a přišel na to, že se všechny ty valašské „Čertovy skály“ vyskytují hlavně poblíž míst, kde žilo bohabojné obyvatelstvo. Možnou příčinu stran názvu po čertech pak shledávám ve velmi kvalitní práci farářů. Ti totiž dštili z kazatelen na vystrašené poddané „síru a plameny pekelné" nejspíš natolik sugestivně, že chuděrky „ovečky“ pak viděli v noci raracha pomalu i pod vlastní postelí.

(V případě tohoto skalního útvaru se ale není čemu divit! Vždyť i já jsem při první návštěvě fryštácké Čertovy skály ve zvláštním osvětlení namísto čelního skaliska spatřil... hlavu Satana!)

Od skal jsem to vzal stylem cik cak lesem dolů do údolí a po ujítí několika desítek metrů narazil na pěkné odpočinkové místo vytvořené na dně bývalého fryštáckého pískovcového lomu. Nechybělo v něm kruhové úposezení obklopující ohniště, na němž je možno si třeba opéct vlastní špekáčky.

Kdybych po cestě údolím pokračoval dál, zanedlouho bych se dostal na okraj Horní Vsi (fryštácká čtvrt) s přírodním koupalištěm Žába a hospůdkou. Já ale od lomu změnil směr: nejprve se kousek dolinou vrátil a poté po Andrýskově NS překročil potok a areálem dětského letního tábora a okrajem louky vystoupal na hřeben kopce se silničkou, klesající do Fryštáku.

Protnul jsem ji a namísto do města sestoupil do sousedního údolí vyplněném zástavbou vesničky Vítová.

Počtem obyvatel (260) a katastrem (215 ha) je menší malebnou dědinkou rozprostírající se v délce 1.5 km podél bezejmenného potoka. Ten pramení na západním úbočí nejvyraznější vítovské dominanty – vrchu Velá (526 m), jehož témě bylo v sedmém až pátém století před Kristem přizdobeno pravěkým hradištěm. V něm žili lidé ovládající výrobu kamenných nástrojů a šňůrové keramiky.

 

V análech je Vítová (tehdy už se statkem) poprvé zmiňována roku 1480, kdy se stala poddanskou vsí hradu Lukova. Na začátku 16.století zpustla a ožila až příchodem nových osadníků v roce 1548. Mnohem později byla přechodně přičleněna k fryštácké Horní Vsi a místní částí města Fryštáku je od roku 1960.

V minulosti se její obyvatelé, žijící v dřevěných staveních s doškovými střechami, zabývali především chovem dobytka a zemědělskými pracemi. Životní úroveň si zvyšovali soustružením dřeva a výrobou vařeček, lžíc a dřevěného nářadí, nábytku, bednářstvím a dokonce tu po jistý čas pěstovali i chmel. V těch časech byly v dědině funkční dvě kovárny, obchod a tři hostince.

Ve druhé půli dvacátého století byla většina dřevěnic zbourána a rozbujela se nová moderní zástavba.

 

Současná podoba Vítové je velmi pěkná. Mne nejprve překvapilo ohromné množství chat nacházejících se ve svazích v její horní části. Při průchodu obcí jsem ocenil pohled na spoustu stavení s perfektně upravenými zahrádkami a tato novodobá zástavba obce byla v současnosti protažena až dolů k hlavní silnici. Tam jsem v jedné zahradě viděl i zajímavý „moderní“ srub.

 

Nejhodnotnější památkou obce je opravená kaple Panny Marie Bolestné, stojící v bývalém středu obce. Pochází z roku 1860 a její předchůdkyní byla v 17.století dřevěná kaplička.

Další zajímavostí je pomník letce – Oldřicha Doležala, plukovníka In Memoriam, který byl členem 311 perutě RAF. Narodil se roku 1912 v Ostravě, ve Vítové prožil mládí a roku 1983 zemřel v Anglii.

Na rozcestí, odkud vede silnička nahoru k fryštácké Skalce s novou moderní věžovitou kaplí sv.Antonína Paduánského, se vypíná kamenný kříž z roku 1841.

 

I když se nejedná o nijak vzácnou historickou památku, místní si jej velmi cení, což dokázala jeho obnova v roce 2004. Tehdy do něj po novoroční veselici neznámý „čaroděj“ narazil autem, kříž se vyvrátil, padl na zem a rozlomil se. Oprava byla provedena během několika měsíců a následného slavnostného odhalení (spojeného i s bohoslužbou) se účastnila většina místních.

Kdysi dávno okolo kříže několikrát pochodovala nepřátelská vojska táhnoucí krajem a v časech míru se stal místem, u nějž se po večerech scházeli milenci.

 

Za křížem mi na posledním úseku ulice vedoucí k hlavní silnici s autobusovou zastávkou zkřížil cestu bagr a než popojel bokem tak, abych mohl projít, viděl jsem na dálku, že mi bus, mající mne odvézt do Fryštáku, před nosem ufrnknul.

 

A tož nezbylo, než tam dojít po silnici pěšky. Naštěstí to nebylo až tak daleko, ale protijedoucí a rychle se řítící auta mne dost znervózňovala. Na okraji Fryštáku už byl naštěstí chodník a po něm jsem seběhl k ulici Potoky a vodoteči s mostkem. Na palouku před ním mne upoutalo novodobé sousoší, z něhož jsem však příliš „moudrý“ nebyl. Vysvětlení naštěstí poskytla malá Info tabule s popiskem a názvem díla Návraty, umístěná blíž u potoka.

 

A já za ni v duchu tvůrcům blahořečil, neboť u valné většiny takovýchto supermoderních skulptur si připadám jak blbec, protože absolutně netuším, oč vlastně jde!

 

Hlavní „iniciátorkou“ díla se stala kniha pověstí Fryštácká brázda vypráví, jíž se nechali jeho tvůrci, pocházející z dílny akademického sochaře Stanislava Novotného-Kinského, inspirovat. Sousoší se skládá ze tří samostatných částí (materiál poskytla stará fryštácká lípa) a má znázorňovat tři nejdůležitější vývojové éry z historie města. Freya evokuje pohanské období, Mikuláš nástup křesťanství a děťátko Andrýsek je zpodobněním budoucnosti.

 

(Jen tak mimochodem – právě Andrýskovo jméno nese i nová okružní fryštácká NS.)

 

Sousoší bylo umístěno do míst, kudy v dávné minulosti procházela středověká komunikace ku hradu Lukovu. Zde bylo založeno i první fryštácké osídlení, které se v průběhu staletí rozrostlo do velikosti nynějšího města.

Dílo bylo slavnostně odhaleno v září roku 2010 při příležitosti konání „Staříčkovy“ pouti konané na počest zakladatele salesiánství u nás – Dona Ignáce Stuchlého - a účastnili se jej i delegáti z družební slovenské obce Muráň.

 

Jak jsem pak po vystoupání k fryštáckému kostelu sv.Mikuláše viděl, nachází se zde nejen dům, pojmenovaný po prvním našem salesiánovi, ale také muzeum a nově i busta před chrámem… a to vše nalezneme na komunikaci nesoucí rovněž jeho jméno - na úzké ulici P.I.Stuchlého.

 

Za chrámem jsem minul místní zajímavé veřejné WC, jež se nachází v krytém atriu s kašnou a jak jsem si všimnul, nedostatek H2O je pojištěn nedaleko stojící starou ruční pumpou.

 

Pak už jsem stanul na náměstí Míru s autobusovým nádražíčkem, ale před odjezdem do Zlína ještě důkladně obhlédl sochu našeho nejpopulárnějšího světce. Bratia Slováci by řekli, že se jich u nás nachází „neurekom“… a mají samozřejmě pravdu. Mnohé z nich ale zrobili skuteční mistři kamenického řemesla a jsou pro svou nespornou uměleckou hodnotu cennými díly chráněnými státem.

 

Patří k nim i tato výrazná výrazná stupňovitá fryštácká plastika. Neznámý, zato velice šikovný umělec ji vysochal v první čtvrtině 18.století. Sousoší se skládá z třístupňové šestiboké základny ohraničené na temeni kamennou balustrádou, z jejíhož středu se vypíná vysoký tříboký sokl s vlastní sochou. Svatý Jan Nepomucký stojí v klasickém kanovnickém oděvu s biretem na hlavě a drží v jedné ruce kříž a ve druhé, položené na hrudi, ratolest mučedníka.

 

Finální rekonstrukci sousoší město Fryšták dokončilo v roce 2021 a dnes se hodnotné barokní dílo zase skví v původní kráse.