Víkend pod Králickým Sněžníkem, pt. 2, Stříbrnice a okolí

12.1.2019

cca 18 km na běžkách, 400 m na vleku a 300 m poloplazením

 

Sobota, to značí celý volný den. Do dopoledne ještě přibudou do chalupy dva ubytovaní, potažmu syn jednoho kamaráda s přítelkyní, ti ovšem díky výbavě – skialpům zvolí pro svůj výlet náročnější terén. My ostatní vyrazíme na běžky. Ráno všichni plni elánu a optimismu, ovšem přeci jen by to chtělo, aby v čele výpravy jel někdo z nás místnějších. Inu, chtěje si zkrátit výstup lk Návrší, zvolil jsem variantu k vleku Babeta, který jede pod les, pak jsem doufal, že sjedeme kousek pod sjezdovku Návrší. Ta už vlastně nefunguje, resp. vlek je zrušený. Nahoru by se šlo podle ní lesem po turistické žluté.

Jenže jsem se trošku zdržel a jakožto že silní mají jezdit v závěru výpravy, dorazil jsem ke konci vleku se zpožděním (kotva navíc chvilku stála). Takže než se dalo na čelo výpravy zařvat, byla půlka v lese. Ona totiž do lesa vedle prošláplá stopa. No neviděl jsem začátek, ale muselo to být sotva od jednoho lyžaře.

Zdánlivě jednoduchý výstup se totiž vlivem zhruba metrové sněhové pokrývky ve formě prašanu změnilo v několikahodinové martyrium. Přeci jen běžky nejsou zcela vhodné do terénu, kde i sněžnice by měly problém. Protože už skupina byla dosti roztahaná, že by přední obrátili zpět, nedalo se příliš uvažovat.

Oč šlo? V podstatě vylézt asi 500 m vzdušné vzdálenosti o nějakých 90 metrů výšky, z toho je 200 m rovinka. Takže trpělivým posunováním o čtvrt metru s několikerým zabořením, občasným broděním, či nějakým pádem s obtížným vstáváním jsme to lezli dohromady něco přes hodinu.

Nebudu poukazovat, ale jak jedna kolegyně vtipně poznamenala, v čele by neměl jít člověk z jihomoravské nížiny.

Právě některá upadnutí vedle k tomu, že v další části dne byla výprava ochuzena o některé členy, kterým se při výstupu poškodila výbava, takže nebyla vhodná pro delší túru.

No, jak už jsme se vydrápali na cestu, což je jinak pohodlná cyklotrasa od Vojtíškova (nad Hynčicemi), k Návrší už zbývalo pár metrů (těch 200).

Protože čelo výpravy na konec nečekalo, měli jsme aspoň zabraný stůl a většina byla už ve veselém rozhovoru. Protáhlo se nám to skoro k obědu, takže nějaké pochutiny nakonec přišly vhod. Brzy dorazil – po naší stopě majitel chalupy, už se mu to stoupalo dobře po převálcované stopě.

Bylo jasné, že naplánovaná okružní trasa kolem staroměstské kotliny by za světla nešla absolvovat, tak navrhuji pokračovat na Kladské sedlo a zpět.

Sice velkou část znám, ale přeci jen, ale vlastně přímo na hraničním přechodu jsem ani v zimě nebyl.

O d Návrší to je tedy dál po silničce, ta se v zimě jen pluhuje, takže se po ní běžně v zimě běžkuje, od chaty je to velmi mírný sjezd, cca 1,5 km k serpentině (Stříbrnický potok), pak se odbočí ke kapličce, v podstatě pořád po červené cyklotrase (4071). Lesní kapli Panny Marie ale nemůžeme vynechat, byť je k ní jen pěší stopa, ale jde o kouzelné místo, od cesty jen pár set metrů.

Dál už putujeme v hodně prořídlé sestavě, havarovaní sjeli (sešli) silničkou do Stříbrnic, případně i s přítelkyněmi, někteří se ale ještě vydali na sjezdovky.

V pěti lidech tedy směřujeme na sever. Okružní běžecká trasa využívá lesní cestu, která takřka neuhýbá z vrstevnice, resp. neznatelně klesá. Pro Pepu bohužel dlouho nejela rolba, takže povrch je pokryt prašanem, tak si zase nezabruslí, spíš zasoupaží.

Celá trasa je víceméně v lese, takže výhledy jsou sporadické nebo žádné. Zhruba v textačním místem Nad Seninkou se trasa stáčí k východu, po dalším kilometru a něco je nový rozcestník Na Rampě. Vlastně je tu kvůli zimě. Dřív se jezdilo dolů na Kladskou bránu, kde se jezdilo (spíš chodilo) kus po silnici a dál po červené pěší TZ. Teď rolba vyjíždí relativně prudším úsekem pod vrchol Rykowiska a poslední skoro kilometr jede přímo po hraničním průseku. Důvodem je i využití vyšší nadmořské výšky (stále přes 800 m).

Být tu dřív, pokračovali bychom po hranici na Jahodnici a Chlupěnkovec, kde už je známá stopa ke Kunčické hoře, sedlo Krupná a kolem sjezdovek v Kunčicích dolů k cestě.

Bývalá celnice slouží jako chata, v létě tu dokonce bývá (někdy) otevřený bufet, v zimě je kromě pár aut patrně běžkařů místo opuštěné. Přijeli zrovna nějací Poláci, ale české pivo si nedají.

Malou útěchou je volně přístupný přístěnek, kde je dokonce potravinový automat (na nějaké čokolády, oplatky nebo limonády. Nicméně nápis hlásá, že automat je nefunkční. Naštěstí každý z nás má nějaké zásoby – tatranku, čaj v termosce a samozřejmě i něco v placaté láhvi, takže malou hostinu si dopřejeme.

Bohužel doba pokročila, nuže zpět. V podstatě jediný ošemetný úsek je sjezd k Rampě, naštěstí se dá přibrzdit v hlubokém sněhu, popřípadě kousek sejít pěšky (na jednom místě je kousek potůček).

Zpět je to jakoby do kopce, ale převýšení ke kapličce je v řádu desítek metrů, ani to není poznat.

Od Stříbrnického potoka je to dolů po silničce, sice sešup, ale dobře se pluží tak sundáváme běžky až na okraji osady, kde lezou první kamínky z posypu.

 

13.1.2019

cca 9km (na běžkách)

 

Neděle je dnem uklízení a návratu. Ač by to šlo, většina odjíždí dopoledne přímo domů, někdo za rodiči, někdo jede v pondělí brzo do práce. Takže jsme zůstali tři hoši. Dnes už ale nepojedeme nic velkého. Víceméně jsme původně chtěli kopec Štvanice. Znamená to vyšlápnout žlutou TZ k novému rozcestí (Strakovy školky – kolem Stříbrnic je pár nových značek a rozcestníků).

Tady se odbočí k Hynčicím, Pevnůstky na Štvanici a jsme u lyžařského areálu.

Poněkud placatá sjezdovka nás sveze k hospůdce U Vleku, kde si nějakou tekutinu dopřejeme. Času dost, takže nepojedeme zpět na Stříbrnice, ale nahoru na magistrálu. To je vrátit se na konec vleku a šikmo vzhůru k černé sjezdovce.

Jak je teď sjezdovka prodloužená, někteří sjezdaři si dopřávají kus sjezdu i po běžkařské trase (je to stále ta cyklotrasa od Vojtíškova). Jezdí ale jen cca půlkilometrový úsek k rozcestí Nad Štvanicí (zas jedno zánovní), pak už pokračuje rovinka, kde by si moc neužili.

Na Návrší je to zase taková příjemná vrstevnice. Po včerejšku zase něco připadlo, tak jak míjíme místo včerejšího výstupu, už ani není skoro žádná připomínka zažitého utrpení.

Jediné co zbývá, je tak sjet známou cestou do Stříbrnic a sednout do auta…

A o tom, jak jsme málem havarovali u Rejchartic nic neprozradím.

Pt. 1