Z Lukova okolo Bezedníku za skálami v PP Velá

Krásný a dosud teplý říjnový pátek zapříčinil drastické přerušení pracovního procesu, já si vzal půl dne dovolené a vyrazil obhlídnout okolí Lukova. Konkrétně skalnatý vrchol Velé, jehož návštěvu jsem stále odkládal a nyní ji spěchal uskutečnit, aby se na mne místní skály nerozzlobily, že jsem je tak dlouho zanedbával.

Lukov u Zlína je znám především rozsáhlou zrekonstruovanou zříceninou hradu a blízkými skálami Králkami, ale výšlap do okolních kopečků hrbatících se v jižní části Hostýnských vrchů umožňuje kromě značených tur.cest také trasa NS Lukov. Ta sice začíná až u rozcestníku u hájenky pod Růžovou, ale od Domova důchodců stojícím v centru obce mne k ní po necelém kilometru chůze přivedla žlutá turistická značka. Hned za posledními domy jsem byl odměněn výhledem na odlesněnou dolinu, napravo byl svah pod zříceninou hradu pokryt rozsáhlou chatovou kolonií a na louce se vlevo u cesty pásli v ohradě koně. Zvláště ten oř vraný se mi velmi líbil, ale od pohlazení odrazovala představa uhryznuté ruky (anebo přinejmenším prstů), takže jsem si ho nakonec „jen“ zbaběle vyfotil.

 

Od rozcestníku pod hájenkou odbočovalo značení NS Lukov po jiné silničce nejprve krátce dolů k potoku a odtud se vyšvihlo k chatám ležícím nad rybníkem Bezedníkem. Podle starých lidových poudaček v něm prý kdysi žili draci, dnes už pouze chránění kuňkající obojživelníci. V každém případě rybník stojí za pozornost: jeho hladina je kol dokola obklopena hvozdem a tmavá barva vod navozuje představu, že tato vodní nádrž snad opravdu nemá dno.

Atmosféru tajemného místa dotváří malá, zato velmi stará chatová kolonie. Domečky zbudované v jednotném slohu jsou rozhozeny v lese východně od jezera a několik jich na mne zamrkalo i ze smrčin nad zpevněnou cestou. V současnosti jsou všechny chatičky opravené, jejich okenice do dáli svítí novým lakem a jedna z nich se kolemjdoucím chlubí i svou novou šindelovou střechou.

 

Od poslední chaty jsem po cestě ušel dalších asi 200 metrů a naproti dalšímu rekreačnímu stavení ukrytému za plotem u cesty narazil na nový dětský koutek. I když já sám jsem se krajině svého dětství přeukrutně vzdálil, přesto jsem podobu dřevěných postaviček, jimž vévodil známý Krteček, v duchu ocenil.

 

Dál už trasa údolím proti toku potoka dlouho nepokračovala. Za odstaveným těžkotonážním lesáckým vozidlem na odvoz klád se vrhla vlevo do nechutně strmého svahu, a poněvadž se po rozježděné a blátivé bývalé lesní komunikaci (celá stráň byla nedávno odlesněna) jít nedalo, muselo se až do sedla vystoupati nad úvozem.

 

Od sedla odbočovala napravo už „normální“ lesní cesta, usilovně stoupající pod vrcholový hřeben Velé se stejnojmennou přírodní památkou. Ta slouží především k ochraně zbytků původního horského lesa a já se už od jejího začátku mohl kochat pohledy na kmeny okolních až 200 let starých buků. Jejich kmeny byly tu a tam „přizdobeny“ choroši a za zmínku stály i jejich kořeny, vystupující místy nad zemský povrch v délce mnoha metrů.

 

Naučná stezka vystoupala až těsně pod skalnaté úpatí vlastního vrcholového hřebene. Dál nahoru už nevede, ba právě naopak: lesním svahem se spouští dolů k potoku a dolinou pak stoupá k PP Chladná dolina, rozcestí U Obrázku, PP Bzová a odtud se nad údolím Bělovodského potoka vrací zpět k rozcestí u hájenky pod Růžovou.

 

Já po ní samozřejmě dál nepokračoval a strmou pěšinkou se přehoupl přes ten (z této strany ničím pozoruhodný) hřeben a teprve za ním se dostal k hlavnímu cíli dnešního výletu.

 

Z této severní strany se po hřebeni v délce asi 150 metrů táhne pásmo nevysokých (nejvíce 5.5 m), zato ale velmi zajímavých pískovcových skalních útvarů, jejichž sedm hlavních shluků od sebe oddělují mělká sedélka. Severní úpatí je osázeno velkými balvany a pitoreskními skalkami, zaujme i samostatně stojící útvar hned na začátku hřebene, protknutý úzkou puklinou a kmen stromu, decentně si o skálu drbající záda.

 

Místní pískovce jsou tvořeny lukovskými vrstvami magurského flyše a místy hrubozrnné pískovce přecházejí do drobnozrnných slepenců. Nás estéty budou ale zajímat především jejich bizarní tvary a na těch si tu oko opravdu smlsne. Mně se nejvíce líbí ta, připomínající hlavu žraloka (i s těmi zavřenými kusadly)… a nad hlavním skalnatým pásmem, už pod vlastním temenem Velé, stojící solitér. Já mu říkám „Sličná kráska.“ Je to skalní věžička, vysoká sice jen šest metrů, ale naprosto fantastických tvarů a vypadající z každé světové strany naprosto jinak. Na tomto útvaru jsou zvláště markantní větší a menší dutiny a dokonce i náznak voštin.

 

Od skalní krasavice už jsem pokračoval k vlastnímu vrcholu Velé (526 m), jehož severní vrcholový svah zpevňuje kratší, jen asi 3 metry vysoká, stěna mrazového srubu.

 

Odtud jsem seběhl na křižovatku lesních cest a přehoupl se přes menší zalesněný vrchol k sedlu s dalším rozcestím. Zde jsem si vybral lesní cestu vedoucí úvozem západním směrem, která po jisté době vyústila na lesní silničku, sbíhající od Ondřejovska k fryštácké Skalce a dolů k městu.

 

Tudy původně měly vést i další mé kroky, ale když jsem si uvědomil, jak je venku v přírodě dneska hezky (a že jsem si ten půlden dovolené určitě nebral proto, abych tak brzy prchal k domovu), rozhodl můj centrální mozek trasu výšlapu pozměnit a o hezký kus jej prodloužit.

(Ale o tom zbytku výletu zas něco až příště...)