Z Plzně do nejzápadnější části Čech

Často sledujeme program CHKO Slavkovský les, který pořádá pro veřejnost řadu tématických výletů pod názvem Pojďte s námi do přírody. Letos jsme si vybrali pěší výlet do národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště. Toho se hned chytil Ota a prohlásil, že musíme vyrazit s přestihem a zastavit i na několika rozhlednách, které ještě nenavštívil. Hned mi je sepsal, já jsem k tomu přidala ještě pár výletů a samozřejmě i několik zřícenin a program na 6 dnů je jasný.

Vyjeli jsme ve středu cca v 10 hodin. Dnešním cílem je Dyleň. Cesta vede přes Chodovou Planou, kde je podniková prodejna Chodovaru. Tam zastavujeme a kupujeme pivo na večer, ale také na posezení s kamarádem v Nových Hamrech. Ať máme změnu. Kromě jedenáctky jsme si na ochutnání koupili také dvanáctku Prezident a 13 speciál. Chlazené zde neprodávají. Ale to nám ani moc nevadí. Chladící tašku máme z domova pěkně nachlazenou, takže do večera se to vychladí.

Další pauzu děláme v obci Drmoul na obecním úřadě. Doufal, že tam sežene nějaký prospekt k rozhledně Panský vrch, kterou jsme v květnu navštívili. Zadařilo se. Přišel spokojený, dokonce ještě i s nějakými místními novinami.

S krátkou přestávkou na prohlídku zříceniny kostela sv. Jana Křtitele pokračujeme až na parkoviště Vysoká. Tady necháváme auto (ono to ani dál nejde) a jdeme pěšky. I když je čas oběda, dáváme jen lehčí svačinu. S plným břichem by se nám do kopce nešlo nejlíp.
Na rozhlednu na vrcholu jsme se dostali v květnu. Již tehdy jsme si řekli, že sem musíme ještě někdy zajet - vrchol si obejít a zastavit se na řadě zajímavých míst, o kterých nám tehdy jen povídali.
Trošku jsme si to samozřejmě prodloužili, protože jsme předem nezkoumali, kudy cesta přesně vede. Občas se necháme překvapit. Věděli jsme, že na vrcholu jsou rozcestníky, to nám stačilo. Ještě jednou jsme se tedy pokochali pohledem na věž a do areálu, ale pak už jsme vyrazili správným směrem. Nejdřív prudce dolů, ale pak téměř po vrstevnici, po hranicích s Německem okolo Napoleonova hraničního kamene, středu Evropy a dalších zajímavých míst. Na trase jsme využili lavičky a dali si malé občerstvení. Ještě chvíli jsme šli po značce i po neznačených signálkách, až jsme se vrátili k autu. Je červenec, na parkovišti nějaké auto stálo - prve i nyni, ale na trase jsme překvapivě nikoho nepotkali. Možná se šli podívat jen na kopec na věž a s těmi jsme se minuli.

Na parkovišti jsme jen přemístili auto na pro nás vhodnější místo. Chceme zde zůstat přes noc. Využila jsem posledních slunečných paprsků a rychle se opláchla, kupodivu ani teď nikdo nepřišel, ani nepřijel. A pustila se do přípravy večeře. Mezitím sluníčko zapadlo a rychle se ochlazuje. Přes den foukající větřík sice utichl, ale je pěkná zima. V osm hodin dopíjím chodovskou dvanáctku, to už jsem zachumlaná do deky, však je taky jen 15 stupňů. To je na červenec docela chladno. Inu, jsme na horách. Vytahujeme peřinu. V noci se určitě neoteplí.

V noci nakonec zima nebyla, asii proto, že se zatáhlo. Dokonce jsme pootevřeli i boční dveře. Spalo se však krásně. Ráno začalo drobně pršet, ale bylo to tak slabé ševelení, že jsme při tom ještě usnuli.

Vstáváme v 8, i když stále poprchává, je skoro sucho. Po snídani odjíždíme směr Aš. Je zataženo, cestou stále poprchává. Když zastavujeme cca přes 1,5 od rozhledny Stráž, rozpršelo se. Využila jsem toho, abych si uvařila kávu. Konečně využívám rychlovarky do autozásuvky, kterou jsme si na naše cestování koupili.

Ještě jsem kávu nevypila, přestalo pršet. Jenže až k rozhledně se jít nedá. Prostor okolo ní je oplocený a pasou se tam býci. Z těch šel strach, jen jsme se přiblížili k ohradníkům. V podobných situacích si vždy vzpomenu, jak jsme jednou šli do Mariánských Lázní podle Kosího potoka. Cestou jsme sešli z cesty, do toho pršelo. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Konečně jsme na horizontu zahlédli špičky kostelíka. Už bylo večer, pastviny se zdály prázdné. Jinudy cesta nevedla, než přes ně. Daleko jsme nedošli, když se na druhé straně horizontu objevili býci. Nejdřív jsme si mysleli, že to jsou krávy, přesto jsme se trochu stočili k ohradníkům. Když se trochu přiblížili, zjistil Ota, že nemají vemena, takže to jsou býci. Jako na povel se roztáhli do šíře do tvaru šipky, asi jejich vůdce byl v čele. To my však už utíkali nejkratší směrem k ohradníkům. Tedy Ota utíkal a mne za sebou táhl. Nikdy jsem neuměla běhat, protože jsem to neudýchala, nyní jsem něla v nohou 20 km, na zádech batoh a šlo mi o život. Naštěstí jsme doběhli k ohradníku dřív, než oni k nám. Ota přeskočil. Já to samozřejmě nepřeskočila, chtěla jsem to podlézt, ale zasekla se batohem. Ale to už naštěstí býci v té hrůzostrašné pozici zastavili a už jen na nás výstražně koukali. Pravděpodobně viděli, že jejich výsostné území opouštíme. Život jsme si zachránili, ale jediná cesta dál byla bažinami podle potoka. Radši nebudu psát, jak jsme vypadali, když jsme dorazili do hospody za našimi kamarády. Ale to už je naštěstí minulostí. Jen bych už nikdy nevlezla ani na roh pastvin.

Míříme směr Luby (nádhernou rozhlednu Háj vynecháváme, tam jsme byli asi před 8 lety), ale přes Německo. Je to skoro stejně daleko, ale tuhle cestu neznáme. Hned u silnice v Podhradí je zřícenina hradu Neuberg. Až na místě si uvědomujeme, že i tady jsme před 8 lety byli. Od té doby zde probíhají restaurátorské práce, moc se to tu změnilo k lepšímu.

Kousek před hranicemi je obec Doubrava a stejnojmenný minerální pramen. Zastavujeme, ať máme změnu. Nemusíme pořád pít vodu. K pramenu stačí sejít po schodech do upraveného domečku hned u parkoviště. Pramen je slabý, z trubky vytéká jen kousek nad zemí, naštěstí mám malou 0,2 l lahvinku, jejíž pomocí jsme si naplnili dvě velké petky. Naštěstí nikdo nepřišel, aby nás vyhodil, že tu zdržujeme.

Projíždíme Německem, jen kousek od silnice je kamenná Bismarkova rozhledna. Ota upřednostňuje české, ale tuhle kamennou prý také bere, takže ho ani nemusím přesvědčovat. Mně je zase jedno, kde rozhledna je, ale kamenné se mi líbí. Prostor u rozhledny je označen jako Kempingplatz, je tu dokonce i gril. Tak proč bychom nemohli návštěvu rozhledny spojit s přípravou oběda.

Pokračujeme dál a míříme na naše území. Ota samozřejmě straší, že přechod bude jen pro pěší a cyklo, prostě mi furt nevěří. Ale přesto pokračuje a ve skrytu duše určitě doufá, jak mi ukáže, že má pravdu. Nemá. Bez problému přejíždíme hranice.

V Lubech je rozhledna a okružní naučná stezka, která okolo rozhledny vede. Chtěli bychom zvládnout obojí. Čas na to máme. K rozhledně se nechá dojet autem, tak začínáme tam. Jenže ta je v dezolátním stavu, nemá ani schody. Okolo je však golfový areál, jehož součástí je restaurace. Začínáme tím, že jdeme na pivo, po obědě se to hodí. Naučná stezka je dlouhá 10 km, to z Oty pivo dávno vyprchá. Točí tady Krušnohor, toho už jsme dlouho nepili a vždy nám chutnal. Chvíli koukáme na semifinále tenisu - Strýcová hraje proti Sereně. Pak však vyhrála turistika. Báře budeme držet palce na dálku.

Trochu se to zatahuje, na odpoledne a večer hlásí bouřky a deště, tak uvidíme, jak to zvládneme. Jdeme v protisměru, možná i to byl důvod, proč jsme sešli z cesty, když jsme opouštěli Luby. Začátek ještě byl dobrý, to jsme zkontrolovali na tabletu. Pak jsme si věřili, že odbočku nepřehlédneme, také proto, že jiná cesta na mapě vyznačená nebyla. Jenže na trase je postaven nový areál a tím to vše začalo. Bylo nám sice už jasné, že nějak dlouho jdeme podle silnice, když už dávno máme být na druhé straně, jenže nějak nebylo kudy se tam dostat. Když jsme došli na rozcestí, kde byl to konečně šlo, tak se to začalo pěkně zatahovat a zvedl se silný vítr. Vypadalo to, že každou chvilku začne pršet. Sice bychom se na NS dostali, ale zašli bychom si. Zvolili jsme tedy jinou variantu. Zpátky směrem k rozhledně vede po posekaném poli cesta. Dokonce na konci vedla ještě pěšinka do hustého porostu. Věděli jsme, že mezi silnicí a námi je rokle, ale cestičce jsme věřili. Dovedla nás však ke vrátkům do čísi zahrady. Naštěstí cestička na druhou stranu vedla do příčné rokle, kde jsme narazili na cestu k silnici. Moc jsme si to nakonec asi nezkrátili, navíc cesta byla pěkně krkolomná a celou cestu jsem se děsila toho, jak zase budu šplhat zpátky. Jediné pozitivní bylo, že mraky vítr rozfoukal a že už to nevypadlo, že zmokneme. Na silnici jsem díky tabletu aspoň zjistila, kterým směrem se vydat, abychom si to zbytečně neprodlužovali. Naštěstí nám zbýval už jen kilometr. Ještě jsem zašla do restaurace zjistit, jak dopadl tenis. Bára bohužel Serenu neporazila. Co se dá dělat.

Je večer, odjíždíme směr Sokolov. Na spaní jsem si vytypovalo místo na rozcestí turistické trasy a cyklotrasy u bývalé Skelné Huti, jen jsem netušila, jak to dopadne. Dopadlo to dobře. Velká skoro rovná plocha, v části jsou složené klády. My si můžeme vybrat, kde se nám bude líbit. Je zataženo, teplo vypadá taky jinak, ale nefouká to. Už při večeři spadlo pár kapek, ale zase přestalo. Je to kousek nad silnicí, je to okreska, moc toho po ní nejezdí. Tak by tu snad měl být klid. Snad ráno nepřijedou dřevaři.

Večer jsme si vybrali z našeho pohledu to nejlepší místo - hlavně, aby nás bylo co nejmíň vidět ze silnice. Jenže to bylo pod stromy. Takže když v noci začalo pršet, tak místo uklidňujícího ševelení jsme slyšeli kapky, které stékaly z listů a  do střechy nepříjemně bubnovaly. Ota spal, ale já nemohla. Nakonec se i Ota vzbudil. Popojel na volné prostranství, kde jsme konečně za příjemného ševelení zase pořádně usnuli.

Ráno bylo zataženo, ale nepršelo, ani nebyla zvláštní zima. Drželi jsme se tedy původního plánu. Jedeme do Oloví, abychom vyrazili na rozhlednu Cibulka. Sice po nočním dešti byly výhledy zamlžené, ale to Otovi nevadí. Na své mapě rozhleden si může odškrtnout další. Tahle se líbí i mně.

Daleko to není ke zřícenině hradu Hartenberg v Hřebenech. Kupodivu Ota nic nenamítá, jedeme tam. On si ty zříceniny taky nakonec zamiluje. Tady byly komentované prohlídky, kde jsme se dozvěděli skutečně zajímavou historii tohoto hradu i to, jak se tento objekt znovu probouzí k životu. I to, že od září bude v televizi pořad Krásné živé památky. Jeden jeho díl bude věnován i tomuto hradu. Nakonec Ota byl spokojen, až nadšen, že jsme sem zajeli.

Už však máme docela hlad. Na přípravu oběda tady těžko budeme hledat nějaké vhodné místo. Chceme do Sokolova, tam nebude problém se najíst. Začínáme v pivovaru Permon. Jediný problém je, že tu nevaří. Jejich piva známe, vždy nám chutnali, aspoň se podíváme, co zde nabízí. Výběr mají veliký, řadu z nich vůbec neznáme. Nakoupili jsme degustační vzorky, dokonce jsme vymámili i nějaké etikety a tácky. Ota je nadšen.

Vyrážíme směrem k rozhledně Hard, která je prakticky uprostřed města, a doufáme, že někde nějakou restauraci potkáme. Bohužel, nepovedlo se. Vracíme se do centra, auto necháváme na parkoviště Pionýrů. To už začínají avizované přeháňky. Nejblíž máme restauraci Steak Bar George, kde překvapivě nejsou přemrštěné ceny a my máme hlad a nechceme moknout.

Tady jsme také nakrmili auto, aby mu to nebylo líto a pokračujeme do Hruškové, odkud Ota chce na rozhlednu Krudum. Myslela jsem, že autem dojedeme ke zřícenině kostela sv. Michala, ale to jsem se spletla. Malinké parkoviště je o 1 km dřív. Pak je 1,5 km prudké stoupání k rozhledně - kovovému telekomunikačnímu stožáru. Tyto rozhledny moc nemusím. Navíc se děsím stoupání, do toho v dálce hřmí a silně se to zatahuje. Ota je ale neoblomný. Na rozhlednu musí. Doprovázím ho jen ke zřícenině kostela. Tam se rozdělujeme. Já jdu zpátky, Ota pokračuje. Jen mi slíbil, že za bouřky nahoru nepůjde. Moc tomu nevěřím, ale nic s tím neudělám. Jen doufám, že má rozum. Polovinu zpáteční cesty jsem šla docela v silném dešti. Měla jsem deštník, u auta jsem se přezula, převlékla, takže já jsem v pohodě. Neustále poprchává, občas v dálce zahřmí. Za víc než hodinu konečně Ota přichází. Trochu se diví, že jsem zmokla. Jemu začalo pršet, až když sešel z rozhledny. I když zataženo bylo parádně, ale bouřka byla hodně daleko.

Tentokrát jsme hledat místo na spaní nemuseli. Jedeme za kamarádem Jindřichem do Nových Hamrů, který tam má penzionek. Už na nás určitě netrpělivě čeká. Přijeli jsme snad v tom největším slejváku. Chvíli jsme v autě čekali, zda to zeslábne, ale nakonec jsme věci v dešti našoupali do penzionku a spěchali k Jindřichovi. Akorát jsme stačili sportovní zprávy, abychom zjistili, že Bára Strýců si zahraje aspoň finále čtyřhry. Šikovná holka.

Večer jsme to samozřejmě natáhli. Dlouho jsme se neviděli, bylo o čem si povídat. Spát se šlo po půlnoci. Ráno se vstáváním spěchat nemusíme. Tématický výlet byl kvůli nepříznivému počasí přeložen na neděli.

V noci i ráno pršelo. Se vstáváním jsme skutečně nepospíchali. Když se před jedenáctou zdálo, že se to vybírá, vyrazili jsme autem na Boží Dar, kde je úplně nová rozhledna. Už v Horní Blatné bylo vidět, že výhledy nebudou. Před námi byly kopce zahalené do mlhy. Neodrazuje nás to, pokračujeme a trochu doufáme, že se dostaneme nad mraky.

Cestou jsme se zastavili na Rýžovně, kde je v domku vlevo venkovní výčep a prodejna petek piva, které pro ně vyrábí v Praze v Hostivaru. Překvapilo nás, že v tomto příšerném počasí mají otevřeno, ještě však víc nás zde překvapili občerstvující se cyklisté. Možná si jen zpříjemňovali čekání na slušnější počasí. Nakoupili jsme něco, abychom večer měli nějakou změnu. Naproti v restauraci mají mít ovčí, kozí i kravské sýry, ale otevírají až ve dvanáct. Odjíždíme, zastavíme se tu při zpáteční cestě.

Pokračujeme do Božího Daru, resp. ještě o kousek dál, na Neklid. Mlha však houstne. Směju se, zda vůbec najdeme cestu. To se nakonec povedlo, dokonce to byla i ta správně značená. Rozhledna je naštěstí jen kousek od cesty, tak jsme ji na poslední chvíli zahlédli. Nechybělo by moc a minuli bychom ji. Kupodivu se to na chvilku i roztrhalo, že jsme i ten 0,5 km vzdálený Boží Dar zahlédli. Než jsme však sešli z rozhledny, nebylo už zase nic vidět. Ještě že jsme to auto našli.

Cestou zpět jsme se zastavili ještě v infocentru. Letáček k rozhledně, ani pohlednici ještě nestačili udělat. Měli však už týdenní kalendář s rozhlednami na r. 2020. Aspoň nějaký úspěch.

Když jsme dnes již po druhé zastavili na Rýžovně u restaurace, tak nás nejdřív překvapila cedule, že otevírají až ve 13. hodin. Když jsem se chtěla dovnitř vnutit aspoň kvůli těm sýrům, tak jsem se dozvěděla, že je prodávají již 4 roky v Abertamech na náměstí. Je to 8 km, jedeme tam.

Nejdřív jsme i tam navštívili infocentrum. Letáčky pro nás zajímavé neměli, v jedné velké místnosti je výstava šicích strojů a všeho, co je nutné k výrobě rukavic. Dokonce nám pustili i krátký a zajímavý film o výrobě rukavic, který začíná zpracováním kůží dříve a nyní. Výstava zde byla otevřena ke 150. výročí historie výroby rukavic.

Pak už jsme opět za deště přeběhli do nedalekého bistra, kde prodávají sýry, maso i uzeniny. Koupili jsme sýry, žinčicu, k obědu točený salám. Pak už jsme pokračovali do Nových Hamrů.

Udělali jsme si oběd a odpoledne fandili v televizi Tour de France. Venku je počasí přímo aprílové. Chvíli je jasno a svítí sluníčko, za chvilku je černo a prší. Tak se to střídá až do večera. Prší, i když jdeme spát. A to jsme to tentokrát ani moc nenatáhli. Ráno musíme vstávat v osm.

Ještě v noci pršelo, ráno je mokro, zataženo, ale neprší. Chodím s telefonem, kdyby náhodou akce byla zrušena. Zatím žádnou zprávu nedostávám, proto na 10. hodinu odjíždíme do Přebuzi, kde je sraz. Mysleli jsme, jak jedeme brzy, že tam budeme první, ale přijeli jsme skoro poslední. A to ještě bylo víc jak 10 minut času.

Drobně mrholí, možná jen padá mlha. Těžko říct. Naštěstí není moc zima. Bylo doporučeno vzít si holinky nebo jinou vhodnou obuv. Budeme procházet podmáčeným terénem zdejších vrchovišť, kam je běžně vstup zakázán. Na dnešní akci máme povolenou výjimku.

Vyrážíme zvesela, nikdo nevypadá, že by mu počasí vadilo. Jdeme po neznačených cestách, samozřejmě neposekaných a nevyšlapaných, takže jsme mokří od vysoké trávy až do pasu. Připadáme si jako král Šumavy – mokro, mlha - jen jsme v trošku jiné oblasti. Snažíme se našlapovat na trsy trávy, ať se moc neboříme, ale je to stejně jedno. Nejhůř dopadl pán, který se skutečně vybavil holinkami – ujelo mu to, do vody si sednul a do bot mu natekla voda vrchem. Vzal to však s humorem. My jsme šli v kvalitních pohorkách, jednak holinky nemáme, ale byla jsem přesvědčena, že by mi holina zůstala v rašelině a já pokračovala v ponožce. Dostali jsme se až k prameništi Rolavy. Je tu nádherně. Mlha nad blaty tomu dodává své kouzlo.

Naštěstí tam boty nikdo neutopil, někdo si nabral horem, někomu se boty promočili. My jsme to naštěstí prošli skoro suchou nohou, ale kalhoty jsme měli mokré až nad kolena a když jsme se dostali na pěšinu veřejně přístupnou a zkontrolovali, jak vypadáme, zjistili, že jsme nejen mokří, ale i pěkně špinaví. Od prodírání klečí a dalšími porosty jsme i bundy měli samý šmouh.

Už v přírodní rezervaci jsme viděli, že houby tady rostou. Když jsme šli po pěšině k autu, tak jsme je začali sbírat. Měli jsme jich docela dost. Na další společný program – prohlídku bývalého cínového dolu Rolava (Sauersack) – jsme už nešli, stejně jako řada dalších. My to tam známe, to je veřejně přístupné, už jsme tam několikrát byli. Jindřich měl boty celé promočené a tak jsme se rozloučili, poděkovali za fantastický výlet a odjeli.

Původně jsme měli v plánu na noc přejet k pivovaru Velký rybník, v jehož blízkosti máme krásné místečko na spaní, večer si zajít na pivo a v pondělí si udělat výlet z Kyselky k rozhledně Bučina. Nakonec jsme to přehodnotili. Počasí má být i zítra nejisté, jsme mokří a špinaví a máme spoustu hub. Ani jsem nemusela Otu moc přesvědčovat. Jen jsme něco pojedli a jedeme domů. Tam si s houbami určitě líp poradíme.

Cestou domů skutečně párkrát sprchlo, pršelo i v noci. Ale to nám už nevadilo, my byli v suchu a teple, houby jsme večer v pohodě očistili a částečně zpracovali. Část jsme si nechali na druhý den – budou řízky z hub. Všechno tedy vyšlo báječně.

 

Z Plzně do nejzápadnější části Čech na mapě