BANÁT- ROVENSKO, GERNÍK ... Temešvár, Rešice - RUMUNSKO

PROCHÁZKA PODZIMNÍM BANÁTEM

2012

Za nevšední a velmi cenné zážitky u našich krajanů v Rumunsku vděčíme kamarádovi Laďovi. Pod záminkou týdne s hromadou muziky, stráveného v pěkném kraji, nás nalákal s CK Kudrna do Banátu. Hezké hudby zaznělo opravdu vrchovatě v podání  Pavlíny Jíšové, Petry  Šany Šanclové, Luboše Javůrka a dalších z řad účastníků zájezdu. Neméně atraktivní byly i výšlapy po členitém karpatském masívu v nedotčené přírodě. Procházeli jsme po prašných klikatých cestách, pastvinami, lesíky a kochali se pohledy na hřebeny hor i do hlubokých údolí. Užívali jsme si teplých, slunečních paprsků, ticha, klidu, vůní a pestrých podzimních barev. Příjemné bylo i setkání s tamními  vlídnými a velmi pohostinnými lidmi.

Ve vesničkách, vypadajících jako dokonalý skanzen, probíhá zcela reálný život a hospodaří se tu dnes stejně jako před mnoha lety.

Převažovala a stále převažuje zde římskokatolická a evangelická víra. Lidé se odmítali přizpůsobovat pravoslavnému rumunskému náboženství a také nevznikaly smíšené svazky. Obojí pomohlo zachovat čistou českou populaci. Ze svých domovů si kdysi do Rumunska lidé donesli a doposud udrželi způsoby života, kulturu a krásný starý český jazyk. Z těchto důvodů se ve vesničkách dodnes dochovaly zvyklosti, které jsou v současném Česku už dávno zapomenuty.  "Starý svět" však v poslední době rychle mizí, počet obyvatel se rapidně zmenšuje.

Zatímco my si tu pár dní připadali jako v pohádce, pro zdejší je život v tomto kraji velmi těžký. Není divu, že jsme se ve vsích setkávali hlavně se staršími lidmi, mladí odcházejí  především z důvodu vysoké nezaměstnanosti (nejen díky uzavření dolů a průmyslových podniků) do České republiky nebo do rumunských měst. Stěhují se za prací i kvůli dětem, aby jim poskytli lepší vzdělání, životní úroveň, lékařskou péči atd. Po lidech zde zůstávají prázdné domky.

Starší generace v Banátu žije z důchodu, sociálních podpor a hlavně z hospodářství, které mají především pro vlastní spotřebu. K prodeji jim zbývá minimum. Život tamních je závislý na zemědělství a chovu zvířat - na soběstačnosti a dřině. Polnosti a louky se často táhnou do velikých vzdáleností. Půda je někde úrodná pouze v nízké vrstvě. Pěstují se tu obiloviny (hlavně kukuřice a pšenice), brambory, pícniny, luskoviny a zelenina (okurky, dýně, pastiňák, zelí, rajčata). Záleží na druhu půdy a poloze pole. K tahu se používá koňských a kravských sil. Lidé dokáží také zužitkovat mnoho plodin, které příroda  nabízí.

Některé rodiny si přivydělávají ubytováním turistů. V každé vísce je i několik volných chalup, které si lze pronajmout.

Přes veškerou (různorodou) pomoc české vlády, Člověka v tísni, Oblastní charity Hodonín, či jiných organizací, také dobrovolníků a sbírek (podporujících školství, zdravotnictví, osvětu atd.) hrozí zánik této jedinečné komunity.

 

TEMEŠVÁR

Nývštěvě českých vesnic předcházela kratičká zastávka Temešváru (Timisoara), jež je   v oblasti Banátu nejrozvinutějším vzdělávacím, kulturním a průmyslovým centrem,  dopravním uzlem a zároveň jedním z největších měst v zemi. Kromě Rumunů tu žijí  i menšiny – např. Maďaři, Srbové, Němci, Bulhaři. Češi se i sem z banátských vesnic stěhují za prací. Temešvár patří k prvním městům ve světě kde začaly jezdit tramvaje, tažené koňmi a první v Rumunsku, kde začaly jezdit tramvaje elektrické. Temešvár je dále první město v Evropě, kde vzniklo elektrické pouliční osvětlení.

Právě v Temešváru začala v roce 1989 krvavá revoluce rumunského lidu za svobodu. 

Ve městě se nachází řada secesních staveb a muzeí. My stačili proletět kolem Městské opery přes náměstí, lemované pouličními kavárničkami a obchůdky, až k pravoslavné katedrále, kde právě probíhala mše svatá. Cestou ke kostelu jsme potkali sochu vlčice, kojící  Romula Réma. Tutéž vlčici jsem před pár měsíci spatřila v Římě… Tam patří její původ.

Mrkli jsme do zdejší tržnice. Zbytek volného času se místo prohlídky dalších atraktivních míst strávil hledáním zaparkovaného autobusu, protože jsme se stačili skupině ztratit.

 

REŠICE

Následovala další zastávka v průmyslovém městě  Rešice (Reșița) v muzeu  parních  lokomotiv, které zde byly kdysi vyráběny. Skvosty bylo možné zhlédnout na volně přístupném prostranství.

Na poslední zastávce před cílem jsme se osvěžili u Aniny ve vyvěračce Bigar a pokochali se vodopádem, pokrytým mechem.

Nepřináleží mi hodnotit tento kraj. Za pár dní zde strávených se nepoznalo téměř nic, ale zůstávají mi hezké vzpomínky z rozhovorů se zdejšími přívětivými  lidmi.

 

ROVENSKO

Rovensko (1827) - od hlavní komunikace jsme dostavníkem vystoupali šotolinovou cestou do výšky 800 m.n.m. V naprosto úžasné malebné, barevné, podzimní krajině se nám otevřela nejkrásnější vesnička ze všech, které jsme v kraji za týden pobytu navštívili. Přestože osadou již vedla nově zbudovaná silnička, kousek od dřevěné kadibudky stál satelit, v jedné místnosti visela mucholapka a v další koukala přípojka k internetu… stále mi připadala ves nejméně poskvrněná současnou civilizací. Je zcela pochopitelné, že některé vymoženosti moderní doby jsou i zde již nutností. V současnosti žije v Rovensku 70 lidí, především starší generace.

Stojí tu římskokatolický kostel, škola a  obchůdek spojený s hospodou. Živobytí si tu lidé zajišťují hospodařením a chovem zvířat. 

Vycházky po Rovensku a do blízkého okolí byly překrásné. Potkávali jsme babulky v šátcích a v zástěrách, koňské povozy s různými náklady, kravky, které se samy loudaly z pastvy domů a hasily žízeň u místních napajedel. Téměř u každého domku chrochtalo prasátko.

S paní Mojžíšovou, u které jsme byli ubytovaní, jsme si hodně povídali o zdejším životě, těžkých podmínkách (především v zimním období), o špatné zdravotní dostupnosti atd. Tato milá paní se přestěhovala do Česka ke své rodině, ale po nějakém čase se vrátila zpět. Přes všechny nesnadnosti tu má zapuštěné své kořeny. Poskytla nám přístřeší v domečku, připomínajícímu obydlí mých prarodičů,  žijících před lety v malé vesnici. Nabídla nám naprosto skvělou stravu. U nás bychom ji nazvali exkluzivní biostravou. Všichni  „účastníci zájezdu“ neměli takové štěstí jako my a neumyli se teplou vodou. Někteří neměli možnost se umýt vůbec. O to více byli zocelení pro budoucí dny.

První den v Rovensku ukončili naši muzikanti večerním koncertem a příští ráno jsme se po červené značce  přemístili o 15 km dál, do  Gerníku. Krajina hrála všemi  barvami. Kochali jsme se. Teplota šplhala i koncem  září ke třicítce.

Cestou se na naši bandu rozběhli 2 nebezpečně vypadající uštěkaní psi. Prý to tu je  zcela běžné. Rada zněla použít dělobuchy nebo alespoň vzít  klacek do rukou. Hledejte však na holé louce klacek. Naštěstí se psi sami vzdálili. Další banda měla z podobného setkání  horší zážitky. Přiběhlo 8 psů a nemínilo dvojnožce opustit. Do chytré rady (do klacku -  který po ruce jeden z turistů měl) se psí zuřivec beze strachu zakousl a nepustil.

Následující zastavení byla již radostné. V údolí U Petra (4 km před  Gerníkem) jsme u potoka narazili na starobylou vodenici - funkční soustavu pěti jednoduchých vodních mlýnků.

 

GERNÍK

V Gerníku jsme přespali v kudrnovských chaloupkách. Představa o standardu sociálního zařízení byla zcela odlišná od skutečnosti. Kadibudka tam sice stála krásná, ale v rychlosti vyrobený  „sprchový kout“ s úzkým paravánem, byl opravdu netradiční. Jedna jediná sprcha (s neposlušným proudem) musela postačit pro náš celý zájezd. Uvědomila jsem si, stojíc pod širým nebem v ledové spršce, co všechno doma považujeme za automatické …  A jak dobře se máme oproti jiným lidem ve světě. Následovala další výborná večeře u domácích. Jako hlavní chod nám nadídli rumunskou sarmu (mleté maso s rýží v zelném listu).

Gerník (1827) leží ve výšce 600 m.n.m. na krasovém podloží.  Vesnice je poměrně velká, i když zde nyní žije pouhých 350 obyvatel. V meziválečném období tu bydlelo 1400 lidí. Řada chalup zeje prázdnotou. Nachází se tady kostel,  obecní úřad, obchůdky, škola, pekárna i penzion.

V místní hospůdce jsme ochutnali pivečko značky Ursus a pánové si dali i kořalku. Na zdi restaurace zdi visel plakát slavného fotbalisty Pavla Nedvěda. Jeho kořeny sahají do Bígru. Místní rádi přijali k placení české koruny. Druhý den u snídaně  jsme měli možnost si zakoupit místní med a podívat se na výrobu marmelády. Babička, která ji na dvoře v kotlině vařila, nám povídala o postupu výroby, o předlouhých hodinách míchání i o životě v Gerníku. 

Někteří se ještě před odchodem na túru zaběhli podívat do jeskyně Filipova  díra. Program byl volnější, většina účastníků šla pěšky (14 km) po červené do Svaté Heleny a  cestou navštívila krasovou jeskyni Turecká díra.

Někdo se svezl autobusem, který nám převážel bagáž. Dostali jsme se po velmi prašné cestě do první rumunské  vesnice. Byl zde cítit (ve srovnání s Čechy, žijícími v Banátu) markantní rozdíl v údržbě domků i okolí. Průjezd vsí nám přerušila rozkopaná silnice. Rumunští pracovníci nad očekávání ochotně popadli lopaty, přivezli bagr, zahrabali kráter v silnici a umožnili nám tak v krátkém čase pokračovat v cestě. Dětem, které se v dopoledních hodinách místo školní výuky projížděly na kole, jsme porozdávali veškeré sladké zásoby. To bylo radosti.

6 km pod Sv. Helenou následovala další zastávka. Bahnité dno několik km širokého  veletoku Dunaje nás nijak nerozhodilo - osvěžení v téměř 30  stupních bylo výborné.

 

(pokračování  v násl. čl.)

 CK Kudrna

 

PODĚKOVÁN​Í frontmanovi http://www.bo​komara.cz/, Luboši Javůrkovi, za pěknou hudbu ke KLIPU.