17.ročník Nábřeží paromilů, Památková rezervace a minipivovary v Hradci Králové

Už několik let vím o zajímavé akci Nábřeží paromilů v Hradci Králové. A také jsem dosud neochutnal pivo některého z místních minipivovarů. Povedlo se mi to sloučit, a dát dohromady termín s kamarády až nyní. Rozhodně nelituji. Byl to příjemný den plný zážitků. Doporučuji návštěvu všem technicky založeným lidem, a to i s dětmi.

Odstavujeme auto na velkém parkovišti a kráčíme rovnou přes centrum města k Labi. Už před vodou vidíme pirátskou bárku. Zastavujeme na Tyršově mostě, odkud je shora přehled na dění pod námi. Na obou březích, v částech Eliščina a Smetanova nábřeží, ve směru proti proudu řeky, lze mezi mobilními i stacionárními kouřícími komíny a komínky spatřit různé parostroje. Žívé technické muzeum s funkčními exponáty vč.občerstvení.

Na levém břehu, z našeho pohledu vpravo dole, převažují parní hasičské stříkačky z různých dob od různých výrobců. Shora koukáme na oblouky vody ze stříkaček, vracející vodu do řeky. Zasahují až do blízkosti proplouvajících parolodí.

Po sestoupení k nábřeží úzkým schodištěm na začátku mostu, se noříme do světa tlumeného klapání, funění a sykotu. Hned na kraji není parní pohon, ale klasická dvoumužná ruční stříkačka. Za ní hasiči v dobových kombinézách s originálními přílbami a hasičskými opasky kontrolují a občas seřídí proud vody. Střídají se u pilného přikládání do kotlů a kontrole vodoznaků. Jedna parní stříkačka má dokonce malou petrolejku pro osvícení vodoznaku při nočním hašení. Zaujala mě také různá řešení odpadu popela se žhnoucími uhlíky pod kotly. Není jedno, kam ten žhavý popel padá.

Tok řeky křižují všelijaká parní plavidla. Někde za námi se ozývá dobová hudba. Procházíme občasnými závany kouře, který mocně chrlí komíny parních strojů. Vžívám se do atmosféry tehdejší doby. Chvíli si povídám se dvěma sympatickými hasiči v bílých uniformách.

Tehdejší stroje netrpěly na ochranné kryty, takže je vidět přímo do útrob soustrojí. Různá táhla, vačky, hřídele a otevřené převody, vše je přístupné hladovým očím technicky založeného a zvědavého diváka.

Krásné stroje. Svítí naleštěnou mosazí. Radost pohledět. Vše tu svědčí o šikovnosti a umu tehdejších konstruktérů a řemeslníků. Dalo by se říci, že všem nadšencům jejich radost a zapálený svit v čích závidím. Ne však ty hodiny, dny a roky práce a starostí. Určitě nebyla jen vítězství, ale i občasné nezdary.

Jsem velice komunikativní člověk, takže jsem se s mnohými zastavil a poklábosil. Nikdo se tu nemračí, všichni vyzařují spokojenost a pohodu. Civilní život, všední starosti a současnost jsou daleko pryč. Tady je jiný svět, jiní lidé.

Z tohoto břehu je naproti vidět frontu, čekající na svezení některým z parních dýmajících plavidel. Šplhám zpátky na most, abych vniknul do druhé poloviny davu a množství dalších parních strojů. Část diváků sleduje cvrkot pod sebou z mostu. Kvůli nadhledu. Pochybuji, že by důvodem byla úspora 50,-Kč, což je směšná částka za požitek z tohoto rumraje. Na protější straně mě málem přejede mohutný parní válec. Podobný úctyhodný obr, jaký mám v mlhavých vzpomínkách z raného dětství.

Na korzu se zastavuji se dvěma dámami v dobové módě. Velice jim to sluší. Škoda, že se k našemu zastavení nehodí moje současné oblečení. Skládám jim poklonu a dámy potěšeně zavrkají. Poznaly, že oceňuji jejich historická zjevení.

Po chvilce sledování nezáviděníhodné těžké práce topiče parního válce, krmícího nenasytnou ohnivou tlamu černého netvora, jsem u nejobdivovanějšího funkčního exponátu. Vskutku prapodivný vynález. Replika monocyklu z roku 1894.

Majitel ho uviděl před léty v Paříži a hned mu učaroval. Dal se do výroby funkčního troje. Trpělivost a houževnatost ho donutila k šesti cestám do Paříže. Se šuplerou a tlustým blokem, zkoumat a zakreslovat si poznámky. Pak to doma vyráběl systémem pokus – omyl. Nakonec se to musel ještě naučit ovládat. Když vidíte jeho start a jízdu – není to vůbec jednoduché. Ani netuším, kolik váží.

Naprostým protipólem je tu svižný a tichý lehký parní motocykl, model 1869, který se tu rychle míhá a proplétá mezi diváky. Vypadá skoro jako bicykl. Na rozdíl od repliky dřevěného odrážedla, tedy bicyklu bez pedálů. I ten si majitel vyrobil sám, inspirován původním originálním modelem.

Mezi dospělými samohyby tu narazíte i na funkční mini vláčky celkem tří velikostí. Nejmenší parní mašinka uveze po úzkých kolejíčkách jen jedno hodně malé dítě sedící na vagónku. Další minivláček vozí po trati v parku větší děti. A nakonec ještě o něco větší, ale stále minivlak, tu jezdí tratí přes mosty už s dětmi a dospělými rodiči. Všechny druhy vlaků se setkávají na společném nádraží, kde je pěkný šrumec. Pochopitelně jsou těmto raritám úměrné fronty na svezení. Představte si, že svezení dítěte tu stojí pouhých 10,-Kč!

Miniflašinet na fotografii, rovněž funkční, si vyrobil dotyčný flašinetář sám. Popisoval mi, že je to také unikát, který si pracně zhotovil. Melodie jsou uvnitř na nějakém speciálním papíru, který mu dělá na zakázku specialistka-restaurátorka.

Nechybí zde samozřejmě celá řada lokomobil, z nichž každá pohání plochým řemenem jiný stroj. Jeden vystavovatel si pohrál a jeho lokomobila vyrábí elektřinu starým dynamem, napojeným dráty na kontrolní panel s měřícími přístroji a žárovkou. No povím vám, je tu všelijakých divů. Koukal jsem tu na pradědečka vodního chlazení lokomobil. Malé čerpadélko stříká vodu zevnitř na chladič ve tvaru stanu áčka. Dvouokruhové chlazení.

Z parku náměstí 5.května scházím dolů k řece pod Smetanovo nábřeží, které je věnováno převážně funkčním modelům parních strojů. A že jich tady je! Některé jako hračky pro potěchu těch nejmenších, ale i zvídavých. Mnohdy nádherná a pečlivá hodinářská práce.

Při návratu nahoru, jako poslední atrakci, navštěvuji stánek s modelem krásného stolního dvounádobového mikropivovaru. Dokonce mi při odborné diskuzi načepují vzorek jejich ALE piva.

Tím končí přehlídka obrovského nepřeberného množství podivuhodných strojů a vynálezů, jakož i hodinářských prací modelářů. Jedním z poznatků je, že všechny parní stroje jsou oproti současným znatelně tišší.

Plný skvělých dojmů spěchám za netrpělivě čekajícími kamarády, neboť exkluzívní výstavou parostrojů náš program nekončí. Nyní zamíříme do Městské památkové rezervace v historickém středu města. Hned na kraji se zastavujeme na ulici V Kopečku, ochutnat nějaké vzorky minipivovarů v Pivovarské bráně. Slušných 6 píp vypadá nadějně. Naše mlsné jazýčky však moc nenadchly. V předražené Skotačivé veverce mi vadil americký chmel, což mně zaskočilo. Na pípě měli uvedeno ALE, nikoli APA, jinak bych si ho nedal. Následující Valášek byl v normě. Aby nebyli čtenáři překvapeni počtem vzorků, vždy si dáváme nejmenší prodávané množství, zde třetinky.

Přicházíme na Velké náměstí. Hned napravo v čele dominuje bílá radnice a gotická katedrála Sv. Ducha ze 14. stol. V pozadí, vedle kaple sv.Klimenta, se tyčí 72m vysoká Bílá věž. Název je z dřívější doby, kdy ještě svítila bílými kameny. Ochoz nabízí daleký výhled. V ulici napravo za katedrálou se naskýtá pohled na řadu starých památkových domů.

Jižním okrajem náměstí pokračujeme kolem Biskupského paláce z r. 1716), sídla královéhradeckého biskupství. Mezi ním a vedlejším měšťanským domem U Špuláků bychom průchodem došli k unikátnímu empírovému, krytému dubovému schodišti Bono publico. Vybudované r. 1810, nyní v opravě. Na druhé straně ústí ve hradbách průchodem Fortna do ul. Komenského.

Celé náměstí je rozkopané, takže obtížně hledáme loni otevřený minipivovar Klenot. Prohlížíme si mezitím mariánský barokní morový sloup uprostřed a u chodníku kontrolujeme parametry počasí na přístrojích za sklem zdobeného sloupu. Mineme pěkně opravený kostel Nanebevzetí Panny Marie a konečně docházíme k Pivovarským domům, v jejichž útrobách je klenot Klenot skryt.

Jakmile obsluha zjistí účel naší návštěvy, jsme osobně uvítáni nejvyšším šéfem. Dokonce zařídil ochutnávky v 0,2 lt pohárech. Nejen to. Osvětlil nám zevrubně všechny vzorky jejich produkce a doporučil i sled jejich ochutnávání. Uprostřed mlsání nás odvedl do pivovarského podzemí s varnou, kvasnými a ležáckými tanky a další perfektní zajímavou přednáškou. Nutno zkonstatovat, že na těchto produktech jsme si po předcházejících řádně spravili chuť. Zde je skutečně výjimečná chvála na místě.

O pár domů dál, v restauraci Černý kůň, ještě ochutnáváme Bělečského cara z nedalekého minipivovaru Běleč. I u toho vzorku jsme se shodli na kladném hodnocení. 

Starým podloubím pak, nadmíru spokojeni, procházíme zbytek náměstí. Vypochodujeme naproti evangelickému kostelu a rovně dál až k našemu parkovišti. Vydařený výlet nás naplnil hormony serotoninem a dopaminem tak, že maximálně zahlceni zážitky nasedáme do auta k návratu domů.

Ohledně obrazové dokumentace, přestože jsem tu strávil hodně času trpělivým čekáním na co nejlepší fotografii, mnohdy se ideálu nedalo dosáhnout. Příliš mnoho nezdvořáků se motalo před objektivem.

Závěrem děkuji kamarádovi Jirkovi, že se obětoval a odřídil auto.