2. Krušné hory, deštěm z Děčína do Mostu, září 2015. Den třetí, sobota.

Cestopisy

Nad Rájcem • Fotografie (45) • Foto: Traper

Vstoupit do fotogalerie (45 fotografií)

Zátiší, u Penzionu Zátiší

Rájec-Zátiší, Penzion Lesní zátiší

Vstoupit do fotogalerie (45 fotografií)

Ráno vstáváme Pod Rájcem ze spacáků v pohodě, všechna vlhkost z první noci zmizela. Což opět potvrdilo starý trempský zákon, že ve spacáku všechno uschne nejrychleji. Všichni, i s cyklista samotář, snídáme. Cyklista vypráví, že je z Kladna, odkud jede a že by rád dnes dojel ještě na Komáří vížku. O té víme, že je někde v dáli, protože kolo je určitě rychlejší než my. Nehledě na to, že každou chvilku stojíme, kocháme se, brbleme na počasí, fotíme, dělíme se navzájem o pocity z vnímání okolních krás, či jinak klábosíme o všem možném a to snižuje denní rychlost přesunu. Přesto nám cesta pěkně ubíhá. U penzionu Lesní Zátiší například pokecáme s majitelkou, která nám vysvětluje existenci krásného velkého bílého stanu pro účely svatby. Zabírá v předzahrádce plac místo lavic pro pocestné. Svatebčané ještě po včerejšku vyspávají opici, aby byli na dnešní slavnostní den fit. Na pivo je brzy, tak pokračujeme směrem do Tisé. Tady doplňujeme v obchodě netrvanlivé zásoby, jako chléb náš vezdejší apod. Po nákupu si fotíme několik řezbářských děl a prohlížíme si ze silnice blízké, placené, Tiské skály. No tam nemusíme, už jsme podobných skal viděli dost, a zadarmo. Raději hledáme, kam se ztratila červená TZ. Nenašli jsme, tudíž jdeme podle mapy. Zde je na místě vysvětlit, že jako správní trempové máme jen mapy papírové 1:50. Na žádné modernistické vymoženosti, jako je třeba moudrý telefon s vlastními mapami, si tady nepotrpíme. A naše staré, prachobyčejné mobily, máme vypnuté, abychom nerušili zvěř. Též, aby nás nikdo neotravoval, třeba kontroloři ze strany našich příbuzných. Tak tedy odhadujeme z terénu a z mapy, kudy, kudy cestička. Rozhodneme se projít úzkou uličkou v důvěře, že nebude slepá. Povedlo se, slepá není, ale končí křižovatkou tvaru T s o něco málo širšími silničkami doleva a Doprava. Svorně odhlasujeme, že to zkusíme Doprava. Volba nás šťastně přivádí po pár stech metrech na tu správnou barvu. Vede nás k Cihlářskému rybníku mezi pastvinami a poli. Cihelnu nevidíc, a značku taky ne, pokračujeme dál intuitivně a tak, abychom nezapadli moc hluboko do bažiny pod rybníkem. Bez úhony docházíme k lesu, kde zase po pár desítkách kroků v nejistotě nakonec červenou opět vidíme. Odkud se tu vzala, netušíme. Hlavně že je. V lese, sbírajíce maliny (ty si chudák cyklista jistě neochutná), ani netušíme, co se mezitím s počasím děje. Takže na konci lesa nás málem porazí ledový vítr, zřejmě přímo od severního pólu. Není to příjemné, protože by mohl být čas poledního jídla. Ale na této krásné savaně to pěkně fučí. Posléze nalézáme za několika větry ohlodanými stromy nepatrné závětří pro tuto potřebnou činnost. Ale je tu nádherné okolí. Až po kilometru chůze touto panenskou přírodou narážíme ve skrytu lesa, v lokalitě příznačně pojmenované Panenská, na stavbu jakéhosi podnikatelského zámečku vedle parkujícího luxusního vozu se slovenskou RZ. A tady nám dochází, co ten zvláštní text „turistům průchod povolen“, který byl u cesty už před pár kilometry, a tady je zas, představuje. Mohli bychom se domnívat, že movitý majitel movitého auta a stavěné luxusní nemovitosti je rovněž i majitelem části okresu. Kvůli takovému dumání tady však nejsme a kráčíme dál. Dálnice do Německa, kterou bychom tady někde měli překřížit, tu ovšem nikde není. Červená se sice objevila, ale zase zmizela. Pokračujeme tedy za nosem. Za dalším lesem je trochu vidět do KRAJINY, načež ten pohled porovnáme s mapou a namíříme si to rovnou přes posečené pole. Dolů k potoku a nahoru. Stále jen za nosem. Však ona se objeví, šibalka jedna. Taky že jo. A také bokem objevíme dálnici, kterou jsme sice nepřekročili, ale přesto je za námi. Chvíli nám trvá, než se tento divný úkaz vysvětlí. Přešli jsme ji totiž nad tunelem. Nechceme spekulovat, že by ji ten movitý člověk zahnal pod zem, jen aby nerušila klid v okolí jeho hnízdečka. A tak docházíme k Hornímu, podle jiné mapy Stříbrnému rybníku. Krásný rybník, klidné místo. Vypadá to, že se tady dokonce lidé koupávají. Ovšem teď za ledového větru, s deštěm na spadnutí tu není ani noha. Shodíme těžké batohy a rozvalíme se na trávě. Přemýšlíme, že bychom tu mohli dokonce udělat kompletní očistu svých těl. Zatím jsme si jen sundali boty a cácháme si unavené nohy. Voda se ani nezdá nějak zvlášť studená. Pojednou, kde se vzal, tu se vzal, stojí u nás nějaký pytlák s flintou a triedrem na krku, převlečený za hajného. S manželkou po boku. Dobrosrdečně se s námi zdraví. A pomáhá nám dumat, zda se tu očistit od potu a prachu. Na můj návrh, že by to neměl být problém shodit všechny svršky a trochu se smočit, pokyvujíc hlavou opáčí, proč ne. Minulý týden tady prý stála jistá Gertruda a asi si zapomněla plavky. Aha, tak proto má ten triedr. Začínáme sundávat oděvy, načež se jeho manželka dává na panický ústup. Ovšem neopomene občas otočit hlavu ke kontrole, jestli nelezeme do vody náhodou v trenýrkách. Voda je osvěžující. Ani jsme se moc tou koupeli nezpotili. Jak se přibližuje státní hranice, přibývá pár pěkných výhledů na německou část Krušných hor – Erzgebirge. Na následující křižovatce se silnicí doleva a Doprava opětovně postrádáme šibalku červenou TZ. Zrovna tudy prochází divoženka s igelitkou, ve které zapařuje houby. Na dotaz kam se vydat, nás posílá po silnici Doprava, hovoříc ani česky ani německy. Moc se nám to nezdá a dáváme se vlevo. Po 400 metrech se šibalka červená objeví a navádí nás ze silnice do lesa na sotva znatelnou pěšinu. Po konzultaci s mapou usuzujeme, že by to tak mohlo být a odbočíme. V hustém porostu je nám to následně potvrzeno. Ale jen nakrátko. Následující křižovatka pěšin je už opět bez značky. Vůbec, cestovat Krušnými horami podle mapy a turistického značení je dost riskantní. Hory jsou málo navštěvované, krajina liduprázdná. Není se koho zeptat. A bude hůř. Ale ne dnes. Dáváme se Doprava a objevujeme značku modrou. Pohled do mapy nás potěší. Jdeme správně. Modrá se měla k červené přidat. To jen značkaři došla červená barva. Nevadí, hlavně že jdeme dobře. Po nějaké době cesty lesem přecházíme silnici a znovu se noříme do lesa. Tady spatřujeme zvláštní trávu, jakou už jsme dříve viděli na Šumavě. Je tak dlouhá a hustá, že se vlní jako naondulované vlasy. Fotografie to ale moc neukáže. Oči to vidí jinak, než objektiv. Dnešek začíná být nějak únavný. No jo. Třetí den. To je jistě kritický den. Ploužíme se dál. To už zase po červené. Cesta zvolna stoupá. Apaticky jdeme, les je tady nějaký nudný, listnatý a nehezký. Najednou mrknu doleva, kde svah spadá prudce dolů a zahlédnu dole pár stavení. Koukneme do mapy. Jo, jsme blbě. V těchto místech jsme se měli mimořádně držet modré. Ta je někde dole a my zbytečně šplháme vzhůru. Zkratka dolů nepřichází v úvahu pro strmost a neprůchodnost. Vracíme se a hledáme, kudy si to nablížit. Za chvíli nám dochází trpělivost a zdá se nám, že už ten svah není tak prudký a zarostlý. Zahýbáme tedy do toho škaredého, prudce se svažujícího lesa. Kousek to jde. Pak to houstne a přibývá překážek z větví a padlých stromů. S těžkými batohy je to o to horší. Nakonec se skutálíme na tu modrou, pěkně zničeni. Ale už se blížíme k cíli. Není to sice tato osada Zadní Telnice, kde bychom měli končit, ale potřebujeme už také vodu. U první chalupy, kde se vynoříme z lesa, už jen z vyschlých hrdel zasípeme: Pivo? Hospoda? Chalupáři vyjmenují několik osvěžoven. Vybereme tu s nejlepším pivem. Před penzionem Tereza už sotva vylezeme po schodech dovnitř, kde s žuchnutím spouštíme ze zad batohy a těžce dopadáme na židle. Pivečko nám tak bodlo, že dokonale ožíváme. A dáváme ještě jedno. Evidentně jsme byli dehydrovaní. Přidáváme ještě teplou večeři. Já si vybral vynikajícího králíka na smetaně. Obrovská porce za nějakých devadesát korun! Maso naprosto bez kosti. Jinde dostanete víc kostí než masa. A ta omáčka! Skvělá. Ještě lepší než ten králík. Jirka si dal domácí houbovou míchanici z opravdu čerstvých hub. A taky mlaskal blahem. Už ani nevím, co si dal Pavel. Zkoušíme na paní majitelce vyzvědět, zda by se někde nenašel nějaký jednoduchý přístřešek, jako ochrana před případným nočním deštíkem. Nabízí nám převislou střechu na sousedovic domě, že jsou pryč. Ale nám se to moc nezdá. Uprostřed dědiny, tři pobudové budou spát někomu pod okny, na očích. Raději se zvedáme a jdeme popojít, najít si něco mimo. Po necelých 2km šplhání vzhůru z horské doliny plné sjezdovek a vleků, se do nás na konci lesa tak opře silný vítr, že hážeme zpátečku a po asi 200m si nacházíme bokem pod stromy kousek místa na jehličí.

Poslední aktualizace: 30.9.2015

2. Krušné hory, deštěm z Děčína do Mostu, září 2015. Den třetí, sobota. na mapě