předjaří 2009, z Ostrova Tisskými stěnami
Tipy na výlet • Celodenní výlet • Do přírody
Kam a jak jedeme?
Ráno jsme vyrazili na výlet do skal. Byla to vlastně taková okružní cesta, jedna ze dvou, které jsou tu na výběr. Vyšli jsme po žluté, po hrázi krásného rybníka.
Cesta nás potom vedla samozřejmě do kopce, napřed na Vyhlídku zase k jedněm skalám (bohužel byla zarostlá a byl opar), potom až na náhorní plošinu, po které vedla cesta přímo po německé hranici a která tak trochu v tomhle předjaří připomínala tajgu.
Pavlíně na té cestě volal náš synek. Přesně v tu chvíli, kdy se na telefonu objevila známka signálu. Bohužel německého. I za ten příchozí hovor platila. Po příjemné cestě jsme došli do Rájce, což je ta víska, ke které se hlásili naši spolunocležníci. Opustili jsme značku a po silnici jsme se vydali do Tisé. Bylo několik možností odbočit po lesních cestách k těm pravým skalám, ale nějak tam vrčely pily, tak jsme došli až do vsi. Rozhlíželi jsme se po nějakém občerstvení. To rychlé, na které jsme narazili jako na první, jsem odmítl. Jednak, že se nechci občerstvit rychle a jednak, že tam postávala podivná individua. Na opravdové občerstvení jsme narazili po pár desítkách metrů. Čerstvě otevíraný penzion, kde mi poskytli pivo za cenu na zdejší poměry mírnou a Pavlíně její oblíbený zmrzlinový pohár.
Měli tam i Ťapku, na rozdíl od naší bývalé mladší a hlavně její negativ. Byla bílá s tmavou náprsenkou. Z pohody nás trochu vytrhla parta mladých. Nebyli až tak nepříjemní, ale zřejmě už od včerejška něco slavili, takže byli poněkud hluční. Odpoutali jsme se od penzionu U Ťapky (tak jsme mu začali říkat) a vydali se do skal. Napřed je to pohled na strmé stěny s horolezci, v popředí se hřbitovem, potom menší amfiteátr s pokladnou a krásnou úvodní skálou.
Skalami vedou dva okruhy, při prvním, tom menším se člověk vysouká až nahoru na plošinu, soutěskou se po schodech dostane zase dolů a jde kolem jednotlivých skal. Lístek, který jsme obdrželi, slouží i jako průvodce, skály jsou očíslované a pojmenované. Bohužel jsme u následující významné skály narazili na německou rodinku s malými chlapci, kteří se neuvěřitelně rychle míhali stezkou, a rodičům čísla skal velmi nahlas oznamovali. Bylo to samé „fynf, síbn, drajcén“ až do zblbnutí.
Naštěstí jsme si u pokladny na konci tohoto okruhu sedli na lavičku, hlasití Němci nás předběhli a kamsi odskotačili. Než jsem dokouřil, přikvačila i veselá parta z penzionu. Radši jsme urychleně vydali na další cestu. Lidí jsme potkávali poměrně dost, ale nebyl to ten souvislý zástup, který tu asi bývá v sezóně, anebo bude příští týden na velikonoce. Také břízy, které obrůstají skály, nebyly ještě olistěné, takže jsme viděli i to, co je později skryté. A dokonce i ty zbytky sněhu.
Podél skal bylo pěkně, občas se v turistech vyskytla mezírka a mohl jsem mít skály bez lidí. A jednu pěknější než druhou.
Idylka skončila, šplhalo se po schodech na hřeben. Pavlína si ho původně chtěla projít, ale nějak na to zapomněla. Jen mně donutila vyšplhat na skalní římsu, abych vyfotil z neobvyklého úhlu kovadlinu, kterou jsem si potom ještě cvaknul z téhož pohledu jako ostatní.
Dostával jsem hlad a dalším postupným cílem byla hospoda nacházející se za druhou pokladnou. Ještě jedna skalka a jsme tam.
Vešel jsem do restaurace přesvědčen, že ženu mám v patách, a ona nikde. Našel jsem ji venku, jak žmoulá poslední rohlík. Přeci nepůjde na svačinu hladová. Po nezbytné přestávce jsme se do hospody přeci jen dostali. Měl jsem chuť na hrachovou polévku. Sliny se mi na ní sbíhaly už od včerejška, kdy jsem ji viděl podávat v druhé ostrovské hospodě a ona krásně voněla. Ale to jsem byl plný kolena. Tady ji taky nabízeli. Bohužel mi slušný a profesionální číšník prozradil, že hrachová je z pytlíku a poradil hovězí vývar, opravdu zde uvařený a dobrý. Opravdu byl dobrý.
Časné odpoledne již minulo, když jsme vyrazili na další cestu. Na křižovatce jsme potkali mladé rodiče s dívenkou a psem. Chtěli poradit, jaký okruh mají „udělat“. Mapu neměli, ukázal jsem svou a oni se rozhodli taky jít do Ostrova a potom po žluté. Cestou jsme se míjeli, oni byli rychlejší, ale dívenka prozkoumávala skály. Zvlášť jedna byla zajímavá. Až budou mít stromy listí, nebude moc vidět. Ale teď je to Madona s Jezulátkem. A hlavička Jezulátka je vlastně viklan.
Sešli jsme k Ostrovu, v jednom z rybníků nás zase přivítalo několik tvorečků k zulíbání. Evidentně samečci hájící své teritorium. Viděli jsme i pár rvaček. Tenhle uhájil.
V časném podvečeru jsme došli ke Staré pekárně, na terase, kam jsme se na chvíli usadili, byla zajímavá společnost. Napřed uťapané štěně (samozřejmě s lidskou společností), po jejich odchodu velmi oprsklý pěnkavák.
Večer se kouřit se chodilo před penzion. I paní majitelka se tam ukázala. Konstatovala, že takhle to tu vypadá v srpnu. Aby ne, celý den jsem byl v kraťasech. A aby nebe její tvrzení podpořilo, i hvězdička spadla.
Za čím jedeme?
První větší výlet roku 2009 a rovnou skály, ve kterých jsme předtím nikdy nebyli.
Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?
Ubytování v penzionu Stará pekárna v Ostrově bylo příjemné, mimo sezónu se moc nevaří (jen víkendy), ale kuchyně dobrá. V Tisé je možností občerstvení povícero.
Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?
Nemá to chybu. Zejména v předjaří, když se povede počasí a není tu tolik lidí. V létě tu musí být zástupy.
Ostatní informace
Do skal se vstupné platí, jeho výši si po dvouapůl letech nepamatuji a stejně už asi bude jiná.