2.Louka bohů a Lillehammer aneb Putování Norskem II.
Den čtvrtý – neděle 11.7. 2004
Aut po přilehlé silnici ani moc nejezdilo. Vstali jsme po osmé hodině. Stejně jako včera zase jsem měla na levé noze klíště- už třetí. Dnes neprší a je modrá obloha. Vyrazili jsme do Osla. Zaparkovali jsme v centru, bohužel až po zaplacení v automatu jsme si všimli, že v neděli se parkuje zdarma.
Vydali jsme se na okružní cestu – všude jsme potkávali buď Japonce nebo Čechy. Oslo (Uslu – louka bohů), 0,5 mil obyvatel, bylo založeno roku 1048 králem Haraldem Hardradem. Roku 1624 bylo přejmenováno na Kristiánia podle krále Kristiána IV.. V roce 1925 se přejmenovalo zpět. Od roku 1905 je hlavním městem a sídlem krále.
Začali jsme u Radnice, velká červená cihlová budova, kolem sochy řemeslníků, dělníků atd, dvě hranaté věže, zvonkohra. Radnice se budovala v letech 1931 až 1950. Stojí u přístavu. Všude zurčely kašny a vodotrysky. Okolí bylo skoro liduprázdné – všude jen turisti. Potom jsme zamířili k Národnímu divadlu (novoklasicismus – 80.léta 19.století), před budovou drží stráž tři sochy norských dramatiků. Další zastávkou byla budova univerzity (také klasicistní), budova muzea, královský palác na vršku nad městem – také klasicisní. Stavěl se v letech 1825-48 a skládá se ze tří křídel. Od oku 1905 je stálou královskou rezidencí. Palác hlídají vojáci v černých uniformách s bílými lampasy, zelenými výložkami a černými buřinkami s chocholy. Pochodovali kolem strážních budek.
Dále jsme si prohlédli budovu parlamentu – Storlinget (sedí v něm 165 poslanců), postavena v 60.letech 19.století a není klasicistní. Zamířili jsme k Dómu. Je zasvěcený Kristu Spasiteli a pochází z konce 17.století. Před ním je fontánka, v podobě kohouta a dvou slepic. Chrám má barokní kazatelnu i oltáře a varhany z roku 1726. V chrámu se nachází i královská lóže a skleněné vitráže Emanuela Vigelanda, bratra slavného sochaře. Zaujala nás i moderní stropní výzdoba – výjevy z Bible. Postavy moc realné a hranaté – autor byl asi šílenec. V kostele zrovna probíhaly křtiny.
Dále naše kroky směřovaly k pevnosti Akerhus (budovaná v letech 1280-1319). Byl to nejprve královský hrad, později přebudovaný na zámek. Na hradbách stála děla a ani zde nechyběli vojáci ve strážních budkách. O půl druhé jsme stihli střídání stráží.Při výměne podupávali a křičeli jednoslabičné rozkazy. Navštívili jsme minimuzeum v informačním centru – vstupné zdarma. Zde jsme se seznámili se stručnou historií Osla a pevnosti.
Naaranžované figuríny zobrazovaly stavbu pevnosti, královnu Margaret, která sídlila na hradě, obléhání města, výstavbu vodovodu, dále zde byly k vidění zbraně, morová nákaza roku 1348 – krysa a tři dřevěné rakve a jak byl fjord vysoušen a zalidňován a zabydlován.vše bylo doprovázeno zvukovou kulisou (ťukání kladívek,výstřely z děl). Do hradu jsme nakonec nešli, jem jsme si obešli hradby. Naskytl se nám výhled na přístav a skokanský můstek nad městem a rybníček s husami pod hradem.
Poté jsme se autem přemístili na poloostrov Bygdoy, kde jsme navštívili Vikingskiphuset – muzeum vikingských lodí. Vstupné bylo 40 NOK. Hlavními exponáty muzea je pětice lodí z 9.-10.století, které sloužily jako pohřební schránky. Jedna z nich byla opravdu zachovalá, měřila nejméně 25 metrů a byla zdobená dřevořezbami, ale bez dračích hlav. V muzeu byla popsána historie Vikingů (společnost, plavby, hospodaření, atd.) a vystaveny nálezy z hrobů, nábytek (vyřezávaná čela postelí, křesla), tkaniny – výšivky, kuchyňské náčiní, vesla, koňské ohlávky, velký dřevěný zdobený vůz, ale žádné zbraně. Vyřezávané hlavičky (draci?, koně?) neznámého účelu. Zajímavé byly i fotografie zachcující vyzdvihování lodí ze země, jedna byla nalezena roku1904. Chyběly zde ovšem kostry. Zajímavé byly dva páry kožených bot na tkaničky – velice zachovalé.
Po návštěvě tohoto muzea jsme opustili poloostrov Bygdoy a vydali se směrem na Lillehammer, který je vzdálen od Osla 130 km. Cestou jsme se opět koukali po bludičkách. Našli jsme pamětní místo Trandumshogen, kde byl v lese památník na uctění zavražděných vojáků z II. Světové války (asi 300 obětí- Norů, Rusů a Britů). Hromadné hroby označovaly křížky. K hrobu číslo 14 jsem dala do vázičky natrhanou kytku.
Dále jsme se stavili v Bydetunu, což byl skanzen, ale už zavřený. Tak jsme jen obešli domky. Byly roubené z vodorovných klád, ne ze svislých jako typické norské. Pak jsme hledali nějaký zámek v Eidsvollu, ale nenašli. Zastavili jsme na dvou místech u jezera Mjøsa (362 km² – největší norské jezero), dlouhé 95 km a až 15 km široké. Na břehu jezera se válely vybělené kusy dřeva, vypadaly jako kosti. Bludička Mjøssamlingenenás zase zavedla ke skanzenu – 3 domky a to bylo vše. Opět zavřeno.Tady mají skanzen na každém rohu, podobně jako kruhové objezdy.
Mrkli jsme se ještě na baziliku v Ringsakeru z roku 1150, půdorys do kříže, uprostřed vysoká věž. Bílá omítka, hnědá střecha, kolem hřbitov, zamčeno.
Potom jsme hledali místo na spaní. Opět u cesty, vedle byl dřevěný ohradník a pod ním tekl potůček. Spát jsme šli ve 22 hod 30 min. Bylo světlo jako ve dne.
Den pátý – pondělí 12.7.2004
Když jsem se šla ráno vyvenčit, našla jsem golfový míček. Vstali jsme opět před 9.hodinou. Osvěžili jsme se v potůčku a vydali na cestu do Malého kladiva – Lillehammeru. Město, které má ve znaku lyžaře, moc staré není. Je celé postavené ve svahu, proto jsme museli chodit do kopce. Nejdřív jsme zamířili k Olympijskému parku k Hakonově hale (10 500 míst), která je zapuštěna z jedné třetiny do země. V srpnu tam má být koncert norských superstar. Potom jsme se vydali ke skokanskému areálu Lysgardsbakene se dvěma můstky K 120 a K 90, zrovna tam lyžaři skákali na umělém povrchu.Vylezli jsme po šílených schodech (asi 700) až nahoru – nad můstky. To jsme si teda mákli. Dole jsme viděli olympijskou pochodeň – samozřejmě neplála. Celý olympijský areál mi připadal takový ošuntělý, od roku 1994 ho asi nikdo neopravoval. Od můstků jsme viděli celé město jako na dlani.Potom jsme se vydali dolů do města cestičkou podél řeky. Bohužel borůvky byly ožrané. Cesta lesem byla příjemná.
Potom jsme se přemístili do skanzenu Maihaugen, založeného roku 1887 zubařem Andersem Sandvigem (1863-1950). Vstupné 90 NOK. Skanzen obsahujevíce jak sto budov. Náš průvodce byl fešný chlapec – sympaťák. Viděli jsme interiér starého domu ze 17.století (což je norský středověk). Uprostřed místnosti bylo ohniště, podél zdi úzké lavice, žádná okna, pouze vysouvací okénko na střeše, malé díry mezi spárami jako okna se špunty. Další byl srub – na střeše byla březová kůra a celá střecha byla porostlá trávou. I ostatní domy měly zelené travnaté střechy. Další stavbou byl dům pastora, vybavený tapisériemi z Holandska, křesly, polstrovanými židlemi, malovaným nábytkem.
Dále jsme si prohlédli farmu bohatého rolníka, která se skládala až 20 budov. Hlavní budova měla několik místností, postele, krbový komín v rohu místnosti, velký stůl, židli pro dědu nebo bábu k vyprávění pohádek, další místnosti pro ženské práce. Všechny stavby byly roubené a některé měly i vyřezávaná zábradlí k prvnímu patru. Ve skanzenu je i dřevěný kostelík, u stropu byla zavěšená plachetnice, na střeše z venku byla dračí hlava z vikingské lodi. Také všude byly typické zásobárny na kuřích nožkách. V jednom domku pekla paní placky (z mouky, brambor, mléka a soli). Byly tenké jako papír a suché. Chuťově nic moc – bez chuti. V areálu byly i čtyři rybníky s kachnami, všude byly slepice a husy. Byly jsme také v maštali, ve škole a v tkalcovské dílně. Druhou část skanzenu tvořily domky z 20.století. Už ne roubené, ale svislé a barevné (červené,žluté) a bez trávy. Třetí část byla městská zástavba – Lillehammer před 100 lety. Pekařství – stará kovová pokladna, kiosek s novinami, nádraží s vlakem, prodejna oděvů atd. Ve skanzenu jsme strávili skoro dvě hodiny a bylo tam přečechováno – zrovna jsme narazili na český zájezd.
Z města jsme zamířili na Cestu Peer Gynta – vede po úbočí hor středního Norska. Platilo se mýtné 60 NOK. Peníze se daly do obálky, která byla připravená v budce, a pak do schránky. Člověk si nechal útržek (na obálku se muselo vyplnit číslo auta). Jeli jsme po štěrkové cestě, která se serpentinově klikatila, míjeli jsme malá jezírka, malé stromky, lišejníky a stáda ovcí, které chodily přes cestu a cinkaly zvonci. Nejvyšší Bod měl asi 1050 m nad mořem. Dalekohledem jsme pozorovali krajinu, Hory v dálce na druhé straně údolí byly zasněžené. Cestou zpět jsme zavařili brzdy – začalo se z nich hulit.
Dále jsme se vydali do Hundorpu, kde byl statek a památník Dale Gudbranda, který zde vládl v 11.století a celé údolí obrátil na křesťanskou víru. Bylo zde několik prehistorických hrobů a megalitický kruh 36 kamenů, zůstal ale jen jeden.
Cesta nás vedla dál nejdelším norským údolím Gudbrandsdalen – údolí všech údolí (je dlouhé 200 km a vede podél řeky Lågen. Dnes bylo asi 19°C a skoro vůbec nepršelo. Utábořili jsme se u nějaké cesty – okolí vypadalo jako kamenolom, nad námi se tyčila obrovská hora. Když jsme šli spát v 22 hod 30 min, bylo venku světlo jako u nás v 6 hodin.
Den šestý – úterý 13.7.2004
Vstali jsme opět před devátou a vydali se do Otty. Město nic moc, všude jen moderní domy, žádné staré. Popojeli jsme na k přírodní rezervaci Kvitskriuprestinne, kde se nacházely zemní pyramidy. Od odbočky jsme šli asi 3 km podél řeky a pak do prudkého kopce. Pyramidy vypadaly jako houbičky a bylo jich asi šest.
Potom jsme popojeli směrem k Peer Gynt hyttě (chatě). Cesta byla opět placená obálkou (30 NOK). Serpentinami přes ovce jsme dojeli na parkoviště, to už jsme se nacházeli v národním parku Rondane (vyhlášen roku 1962, 57 200 ha – chrání centrální část stejnojmenného pohoří – deset vrcholů přesahuje 2 000 m nad mořem). Pěkně to tam fičelo. Všude kolem nás byly zasněžené Hory. Skály porostlé lišejníky, keříky, sem tam borovička. Pípal tam jakýsi pták s bílým břichem. K chatě to byly 3 km. Přešli jsme také dva můstky přes krásně čistý potůček. U chaty z opuky byla parta horolezců se třemi psy. Chata sloužila jako restaurace. Z kamenných desek měly udělané i stoly a lavičky před chatou. Po horách jsme chodili asi 2 a půl hodiny. Potom jsme zase sjížděli serpentinami dolů k břízkám a ovcím. Vyběhli jsme na půl hodiny i k Reiter, což byl jakýsi partyzánský nebo vojenský srub, kde sídlil velitel (?). Teda nic moc.
Asi v 16 hod 30 min jsme se rozjeli dál na sever na Lesju. Začalo pršet. V Lesje (Leše) jsme si prohlédli zvenku kostel z roku 1695, sloužil dělníkům místních železáren. Byl dřevěný s věžičkou, opět do kříže. Také tam byl další skanzen, ale tam jsme nešli. Vyrazili jsme za duhou. Při cestě jsme viděli i balvan s nápisem – Zde roku 1029 přenocoval svatý Olav. Hned vedle byl menhir a o kousek dál dřevěný křížek s letopočtem 1696. Dostali jsme se k městu Bjorli a hledali místo na spaní. Všude kolem nás se tyčily zasněžené vrcholy hor, přejeli jsme do dalšího údolí. Bylo tu celkem chladno. Nakonec jsme se zabydlili na odbočce odbočky silnice E 136. Všude kolem se tyčily zasněžené vrcholky hor, které se ztrácely v mracích. Ze stromů (borovic) visely dlouhé chuchvalce lišejníků (zelené vlasy). V noci pršelo.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Oslo
Půjčovna autPříspěvky z okolí 2.Louka bohů a Lillehammer aneb Putování Norskem II.
