3. část Expedice Francie-Španělsko 2016. Kaňon Verdon.

21.května. Neuvěřitelně příjemné městečko Gourdon, u nás téměř neznámé, opouštíme a vzápětí se napojujeme na cestu Route Napoleon, po níž se císař v březnu 1815 triumfálně vrátil z vyhnanství na Elbě znovu k moci. Po stejné cestě míříme k velkolepému, 700m hlubokému kaňonu Verdon. Jednomu z nejhlubších kaňonů v Evropě, který vyhloubila řeka Verdon. Podle mě nejkrásnějšího. Na základě srovnání dřívější návštěvy a dnešní, doporučuji celý kaňon objet proti směru hodinových ručiček. Protože shora je nejkrásnější. A počítejte na to minimálně půl až celý den. Zvláště, chcete-li se posléze projít části dna. Jedna cesta vede v horní částí, druhá od parkoviště pod Rougonem k Chalet de la Maline. Také vede pár neoficiálních vždy jen od silnice dolů. Celý kaňon však průchodný není. Jsou v něm místa s divokou vodou pro vodáky i pro kaňoning. Dolní část pak má vodu klidnou od jezera Saint Croix. Po obvodu okraje, který je nejzajímavější, je u silnice plno možností zastavení se skvostnými pohledy shůry na tohoto velikána. Dno je samozřejmě také zajímavé ale fyzicky náročnější. Já jsem ho šel z parkoviště Point Sublime na konci slepé silničky D23A, jižně od Rougonu. Na parkovišti je rušno. Dole je skupinka raftařů, kteří momentálně kaňoningují krátký úsek Verdonu dole mezi balvany. Využívám chvilky volna před večeří a jdu nakouknout na začátek zítřejší trasy dnem kaňonu. Horní část už máme shlédnutou z dřívější návštěvy před léty.

Seběhnu po schodech z parkoviště a můstkem překročím boční dravý přítok. Za ním se vine stezka k řece. Krásná, divoká tyrkysová řeka. Cáchají se v ní raftaři v neoprenech. Stezka po chvíli pokračuje železnými schody na plošinu před prvním pěším tunelem. Bez baterky jdu jen tak dlouho, dokud si svítím očima. Pak ještě kousek osvětleným úsekem ze skalního okna vysekaného ve stěně. Skýtá úžasný výhled do hlubokého a úzkého koryta Couloir Samson pode mnou. Ještě kousek se dá ve tmě jít, dokud mi nezačvachtají nohy v nějaké louži. Nedá se nic dělat, musím otočit. Zítra si vezmu baterku.

22.5. Po snídani si dávám do žebradla nějakou první pomoc pro případ hladu. Absolvuji stejný úsek, jako včera. Tentokrát se prosvítím až nakonec delšího, třičtvrtěkilometrového tunelu (kratší má jen 100m). I s baterkou si trošku začvachtám v bílé vápencové vodě. Snažím se jít po úplném okraji, kde je kaluž nejméně hluboká. Samozřejmě chodím takové úseky zásadně v botách typu pohorek. Tunel končí podobnou plošinou se schody jako na začátku. K tomu velkolepý výhled do monumentálního kaňonu amerického typu. Stezka se sice vine souběžně s řekou dole, ale ne jen po vrstevnici a už vůbec ne úplně na dně. Často stoupá nahoru, jindy dolů, což je náročné. Jeden úsek vede přes nepříjemné suťoviště. Jinde jdete jako v lese a nic nevidíte. Ale třeba u Bélvédére de Trescaire je pěkná vyhlídka. Cesta však slušně ubíhá, protože scenérie se stále mění. V dalším místě překonáte něco jako menší ferratu. Romantický úsek je Baume aux Chiens pod vápencovými převisy až k Baume aux Chirondelles. Největší šok mně čekal u údajně 150m vysoké soustavy úzkých žebříků v těsné skalní rozsedlině. Nadstandardně vysoké schody zvyšují namáhavost stoupání. Ač jsem zvyklý chodit po schodech - v zaměstnání jsem opovrhoval výtahem a každé ráno jsem šlapal přesně 200 schodů nahoru bez zastavení. Všichni se mi smáli, že se bojím jet výtahem. Já to však dělal kvůli fyzičce. 150m výšky je běžně 50 podlaží! Zpočátku jsem je chtěl počítat, ale nakonec každé oddělení mělo jiný počet, tak jsem to vzdal. Třeba ta výška není 150m, ale jen 100. Ale i tak by to bylo 33 pater paneláku. Každopádně pěkná výška. A nejhorší ta nestandardní výška schodů. Na horní plošince mi pohled na hodinky velí k návratu. Ještě musíme dnes někam dojet.

Dalšími zajímavými místy v okolí Verdonu jsou starobylá městečka Moustiers-Sainte-Marie, Trigance a divoký boční kaňon Artuby. Ten bych si s chutí prošel. Viděl jsem ho už dvakrát ze silnice. Je sice podstatně menší, ale divočejší.

Nevynechejte vyhlídkovou silnici po D23! Některou dobu byla jednosměrná, letos je obousměrná. Pro jistotu však je lepší kaňon objíždět po levém okraji, jak jsem uvedl. Milovníci kaňonů mohou také navštívit známé kaňony Tarn a Ardéche. Pro mě však zůstává králem Verdon. Nedá se s ním srovnávat ani hluboký Řecký Vikos.

Na noc končíme v provensálském Pélissanne, starobylém kamenném městečku s křivolakými úzkými uličkami.

Omlouvám se za některé nekvalitní fotografie, jsou tu z dokumentárních důvodů, nikoli uměleckých.