Krajem van Gogha i římských legionářů

Když před dvěma tisíci lety zvítězil Augustus v Egyptě nad Antoniem a Kleopatrou, musel vyřešit problém všech vojevůdců po velkých vítězných válkách. Co udělat se svými chrabrými legionáři, kteří si po právu žádají důstojnou odměnu, ale kterým až nepříjemně moc narostl hřebínek, a proto by bylo dobré, aby byli raději od Říma co nejdále? Zároveň v té době řešil i další potíž – jak uhájit svou provincii v Jižní Galii před nájezdy Galů ze severu. A tak jej napadlo geniální řešení. Darovat provincii svým válečným veteránům, kteří už se sami postarají o její obranu, a zároveň je to natolik zaměstná, že nebudou mít čas dumat nad tím, jestli je náhodou trochu nevypekl.

Město legionářů

Tak díky císařově chytrému rozhodnutí vzniklo město Nîmes s nádhernými antickými památkami, byl postaven padesátikilometrový akvadukt, který přiváděl vodu až z podhůří Cevenn, a jako jeho součást neuvěřitelný Pont du Gard, který je řazen mezi nejdůležitější antické památky světa. Most se klene ve výšce 50 m nad údolím řeky Gard a tůně pod ním nabízejí v létě příjemnou koupel a ochlazení během jízdy pod horkým provensálským sluncem.

Ideální trasa vede po cyklostezce po hraně kaňonu Gardu, ale pokud máte dost sil, můžete si udělat malou zajížďku do města Uzès. Kromě toho, že v kopcích nad městem jsou prameny, které napájely celý akvadukt, se zde nachází továrna Haribo. Exkurze je samozřejmě spojená s ochutnávkou známých gumových medvídků a dalších produktů.

Dobrý tip na ochutnávku leží i kousek po proudu pod Pont du Gard: ve sklípku v městečku Remoulins lze ochutnat vynikající A.O.C. víno Côtes du Rhône z okolních vinic.

Za van Goghem

Když van Gogh psal dopisy svému bratru Theovi, prosil ho, ať mu pošle hlavně hodně žluté barvy. Převažující barvou letní Provence (Provensálsko) je žlutá, slunce barví dožluta vše, a dokonce žlutě září i noční kavárna na slavném Goghově obraze Café la Nuit.

Právě posezením v této nejznámější kavárně v Arles začneme náš další cyklovýlet. První zastávka je po kilometru. Sotva se propleteme křivolakými uličkami starého města, kde je lepší kolo spíš tlačit, překonáme hlavní ulici, kde jsou každou středu a sobotu rušné trhy, a náhle utichne veškerý hluk a i my mlčíme v pološeru pod korunami obrovských platanů stínících raně křesťanskou nekropoli Alyscamps. Platany lemují dvě řady kamenných sarkofágů a aleje nás dovedou až ke kostelu svatého Trofima, prvního arleského biskupa. Je s podivem, že i toto ponuré místo dokázal van Gogh malovat žlutě!

Čeká nás trochu bloudění nevzhledným předměstím mezi dílnami a garážemi, ale odměna stojí za to. Je jí slavný Goghův most, který umělec tak rád maloval. I dnes, ač nefunkční, vypadá úplně stejně jako před více než sto lety.

Je na čase Arles opustit a vydat se do podhůří vápencových „Alpiček“ neboli Les Alpilles. Po cestě si ještě můžeme prohlédnout zbytky akvaduktu, který přiváděl z Alpiček vodu do antického Arles a jehož část je dosud funkční. Rychlou zastávku si uděláme i na návrší u větrného mlýna, ve kterém spisovatel a představitel naturalismu Alphonse Daudet napsal Listy z mého mlýna o svém úniku na venkov před ruchem Paříže. Je zde Daudetovo muzeum a zejména krásný výhled na celý vápencový hřeben.

Náš cíl, město Saint-Rémy-de-Provence, leží na opačné straně Alpiček, tak se trochu zapotíme. Stojí to za to. Kromě toho, že si prohlédneme nádherně zdobený kenotaf neboli symbolický hrob císaře Julia a vítězný oblouk císaře Augusta, nás čeká klášter svatého Pavla. Zde byl na žádost obyvatel Arles hospitalizován duševně nemocný van Gogh. Během posledního roku před svou smrtí zde malíř vytvořil sto kreseb a sto padesát obrazů včetně slavného Zátiší s kosatci a Cesty s cypřiši. Jeho pokoj vypadá, jako kdyby jej před chvílí opustil, a nemůžete se ubránit pocitu, že se náhle objeví ve dveřích.

Logickým uzavřením naší cesty po stopách van Gogha by měla být návštěva Avignonu, kde můžeme spatřit jeho jediný obraz nacházející se v Provence. Ale Avignon už je trochu z ruky, a tak si tento zážitek musíme nechat na další výlet.

Kraj běloušů a černých býků

Než Rhônu spoutali kaskádou přehrad, musela to být hodně pracovitá řeka. Štěrk a písek, který přinesla z Alp a Cevenn, zabírá plochu více než 2000 km².

Je to zvláštní kraj, kde se slaná mořská voda mísí s říční a dříve zde byly bažiny. Ve středověku byly bažiny odvodněny, přivedením vody z Rhôny se půda vypláchla a odsolila a zbyla jen spousta mělkých jezer – étangů. Voda v nich je jen mírně slaná. Étangy jsou domovem pro hejna růžových plameňáků, po pastvinách se prohánějí camargští bělouši a stáda černých krav a býků.

Oblíbenou zábavou je zde korida, ale nebojte se. Při francouzské koridě se totiž zvíře nezabíjí, pouze se s ním odvážní zájemci z řad diváků honí po aréně. Tedy zaplatíte vstupné a pak můžete směle skočit do manéže a za šílení davů se pokusit jalovičku nalákat do bazénku uprostřed. Ale pozor, kravička je v této zábavě podstatně zkušenější než náhodný návštěvník a diváky mnohdy zamrazí v zádech.

Cyklostezka přes Camargue nás přivede do přímořského městečka Saintes-Maries-dela-Mer. Ze střechy kostela je nádherný výhled: směrem k severu na nedozírné pláně s pastvinami a jezery, na jihu se modré moře potkává s oblohou. V kryptě kostela je uložena černá madona Sára, patronka Cikánů. V květnu jsou zde obrovské oslavy, kdy se sjedou Cikáni z Francie, Španělska a dalších zemí. Sára dostane nové šatičky a je v čele procesí nesena městem. Je to velká atrakce, na kterou se sjíždějí i turisté.

Dále projedeme kolem ptačí rezervace (Camargue je místem zastávky a odpočinku na migračních trasách ptáků) a uzoučká asfaltka se vine zemědělskou krajinou. Typickou plodinou je zde velice kvalitní rýže a víno. Zdejší vinohrady dostaly svou vlastní apelaci: vin de sable neboli písečné víno.

Šedé víno z písku

Sébastien je z vinařské rodiny, která obhospodařuje čtyřicet hektarů vinic na písečných zasolených půdách. Zdejší vinařství dosáhla rozmachu na konci 19. století, kdy bylav ětšina vinic v Evropě zničena cizopasníkem Phylloxera vitifoliae. V písku se mu ale nedařilo, a tak vinice v oblasti Camargue přežily.

I když to Sébastien neřekne doslova, jedná se z našeho pohledu o biovíno. Kvalita písečné půdy se vylepšuje pouze hnojem camargských koní a postřiky nejsou nutné. Prší zde totiž minimálně, a tak plíseň nehrozí.

Někdy se růžovému písečnému vínu také říká gris, tedy šedé. Dělá se z modrých hroznů, ale slupky se nechají v moštu macerovat pouze několik hodin. Díky tomu získá víno pouze jemný růžový nádech, opravdu vypadá trochu našedle. Sébastien mi nalije na ochutnání do skleničky. Cítím ve vínu provensálské slunce a na jazyku jemný závan soli z mořské vody prosakující hluboko do písku.

Závěr etapy nás přivede do středověku. Aigues-Mortes je nádherné zachované opevněné město s pravoúhlou sítí ulic bývalého vojenského tábora. Nadchne nás zachovanými hradbami včetně středověkých záchodů umístěných přímo nad hlavami útočníků. Původně to byl přístav, odkud byly vypravovány křížové výpravy do Palestiny. V té době totiž Francie neměla středomořský přístav, protože Marseille patřila savojskému králi. Dnes leží osm kilometrů od moře. Pro závěrečnou koupel v moři si tedy musíme ještě kousek popojet.