Moustiers Sainte Marie, nejhezčí ves Francie.
Tip k cestě do výše uvedené obce jsme během našeho pobytu v Provence dostali několikrát. Když se k tomu přidá i datum založení vsi, rok 433 n. let. a skutečnost, že celá oblast přírodního parku Verdon je zapsána na seznamu Unesco, není dále co řešit. Pohled do mapy navíc oznamuje, že jižně od obce protéká řeka Verdon a na východě a severu se zvedají i přes 1900 metrů vysoké hory a tím zvědavost dosahuje ještě vyššího stupně.
Poslední ráno v Aix-de-Provence začínáme malou snídaní a pohledem na modrou oblohu. Dnes nás zřejmě čeká krásný, ale hodně horký den. To se potvrzuje už při výjezdu z města po silnici A 51 směr SV. Provoz je menší až ke křižovatce se silnicí č. 952, po které pokračujeme k našemu cíli. Není kam spěchat, občas nás zastaví lákavý výhled na hory nebo do údolí Verdonu. Jsme i trochu překvapeni, když se objeví tabule s nápisem naší obce. Směrovky nás vedou na parkoviště, zbývá zaplatit, což se ukazuje jako problém. A nejen náš. Parkovací lístek odmítá automat vydat i poměrů znalým Francouzům. Po pár minutách se konečně zadařilo a můžeme jít.
Vystupujeme do ulice na východní straně obce a jdeme do jejího středu. Alej stromů poskytuje příjemný stín a několik kašen nabízí osvěžení chladnou vodou. V okolí je řada obchůdků a restaurací a tak to pokračuje až do nejživější ulice. Tady se to již rojí turisty i přesto, že teploměr se vyšplhal nad 26°C. Při pohledu na skály nad námi a prudkou říčku La Maire se dá říci, že ves byla postavena v dosti prudké strži. Okolí hýří květy, které jsou snad všude. Procházíme na malé náměstí, na jehož jižní straně stojí románský kostel Notre-Dame-ĺ Assomption.
Kostel byl postaven ve 12. století a po vstupu do hlavní lodě nás vítá příjemný chlad. Světla uvnitř sice mnoho není, ale po chvilce rozkoukání je co obdivovat. Silné zdi, nádherná klenba a vítězný oblouk jsou nádherné. Vnitřní vybavení je jednoduché, ale to k románským kostelům patří. Vracíme se na náměstí a do oka nám padla zlatá hvězda zavěšená vysoko nad obcí. Hvězda nad údolím byla zavěšena již v raném středověku. Kdy to přesně bylo se neví a také proč byla zavěšena, je záhadou. Jedna z mnoha legend uvádí, že rytíř zajatý Saracény slíbil, že pokud se v vrátí domů nechá zde hvězdu zavěsit. Během staletí hvězda několikrát spadla, ta současná byla zavěšena v roce 1995. Průměr má 1, 25 metrů, váží 150 kg a visí na 135 metrů dlouhém stříbrném řetězu.
Turisté míří většinou ke kapli Chapelle Notre-Dame de Beauvoir. My jdeme ještě obdivovat hradby, řeku ve strži a dostáváme se na západní okraj obce. Mezi domy je úzká ulička, která nás vede pod bělostnou skálu. Teplota už nemá daleko do třicítky, slunce o sobě dává vědět stále víc. Pěšinka se vine po skalisku vzhůru a já řeším, co dál. Po sedmdesátce se po skalách leze již o něco hůře, ale na druhé straně skála nabízí nějakou tu flóru a tam někde nahoře je prý vlčí jeskyňka. Rozhodnout musí koruna a tak po chvilce se šplháme nahoru. V okolí kvetou především zvonky a třezalky a je tu i několik neznámých krásek. Cítím, jak mně pot začíná stékat po zádech, občas jdu na všechny čtyři, a najednou jsme na rovince. Pod námi jsou střechy obce. O něco dál údolí řeky a nad námi se tyčí bělostná skalní špice.
Stezka tady prochází bez zajištění až k vlčí jeskyni. Socha vlka a dívky s malým oltářem tady skutečně jsou. Pokračujeme po pěšině k široké cestě, po které se jde z obce ke kapli. Kolem cesty jsou kamenné kapličky křížové cesty, pod námi krásný most a nad námi schodiště ke kapli. V okolí je několik štíhlých cypřišků a dá se tu i chvíli odpočinout. Následuje výstup ke kapli. Kaple tu již stojí od 8. století, ale jsou na ní patrny novější úpravy. Uvnitř na stěnách jsou tabulky, na kterých jsou děkovné texty za uzdravení. Vnitřní zařízení je skromné. Od kaple se vracíme již upravenou cestou. Nabízejí se nám výhledy do širokého okolí. Stráně mimo ves zabraly z větší části olivy a ovocné stromy. Na cestě potkáváme několik turistů a je vidět, že horko nedělá nikomu moc dobře.
Ves je známá také velmi zajímavou keramikou. Vyrábí se tady již několik století a to v barvách modré, žluté a zelené. V celé zemi byla a stále jistě je hodně oblíbená. Uvádí se, že v 17. století byla keramika v každé významnější rodině francouzské šlechty. V obci je i Muzeum fajánse. Vracíme se do vsi. Hlad a žízeň připomínají, že nejen koukáním živ je člověk. I když možností občerstvení je tady poměrně dost, museli jsme jich několik obejít, než jsme našli volná místa. Díky rychlé obsluze jsme měli jídlo i pití brzy na stole. Strávili jsme tady několik hodin a dovolím si tvrdit, že Moustiers Sainte Marie patří mezi nejhezčí vsi Francie.