3.Trolí stezka a Dalsnibba aneb Putování Norskem III.

Den sedmý – středa 14.7.2004

Vstali jsem ažpo 9. hodině. Hory byl ztracené v mracích, tak jsme jejich přítomnost jen tušili. Brzy ráno jsme v dálce slyšeli ovce hnané na pastvu – bečení a cinkot zvonců. Vydali jsme se do města Ǻndalsnes (na západním pobřeží Romsdalfjordu při ústí řeky Raumy), za 2.světové války bylo téměř zničeno. Nacházíme se v oblasti Romsdal – oblast kolem údolí Romsdalen, jímž protéká řeka Rauma (údolí je dlouhé 50 km). Vyrazili jsme na Trolí stezku – Trollstigveren. Cesta se skládá z 11 prudkých serpentin (výškový rozdíl 900 m). Všude stékají vodopády. Okolní štíty přesahují 1 700 m. n.m.. Pod vrcholem stoupání je vodopád Stigfossen (180 m).Ještě za městem jsme viděli vodopád naležato- Slöttafossen. Na parkovišti u chaty Trollstigheimen jsme nechali auto a šli k vyhlídce. Celou cestu vzhůru jsme měli jako na dlani. Všude byly postavené malé mohylky z kamení. V suvenýrech jsme si koupil figurky trollů (30 NOK). Výhled byl opravdu úchvatný. Nakonec jsme sjeli do Valldalu na břehu Nordalsfjordu. Všude samé vodopády. Začalo poprchávat. Také jsme zastavili u Gudrandsbru (mostu), kde řeka vyhloubila průrvu do skály. Na jedné straně řeka mizela ve skále, na druhé prudce vytékala. Byla zelená. Cestou jsme pocítili i záblesk domova – ceduli v češtině, že vodáci mají dezinfikovat loď a vybavení a mít na to certifikát, aby nepřenášeli z řeky do řeky sleďové parazity.

Nakonec jsme dojeli do Talfjordu – 7.dubna 1934 město zničila velká lavina. Cestou jsme projeli několik tunelů – jsou jen nahrubo vytesané. Nejseverněji jsme byli na 62 stupni s.š..

Vydali jsme se na vycházku kolem nějakého jezera. Došli jsme akorát k nějaké chatě a šli zase dolů k jezeru. Na kameni tam spali dva racci se žlutými zobáky. Stále jsme se pohybovali v Muldalu (ledovcovém údolí v závěru Tatfjordu). Vydali jsme se po bludičce k vodopádu. Šli jsme asi hodinu do šíleného kopce se serpentinami. Došli jsme až k vrcholu Hory, nad námi už byly mraky. Tam se nacházela farma, všude se válela hovínka od zvířectva. Vodopád nebyl moc vidět, jen jsme ho tušili.Alespoň tam rostly plantáže borůvek. Když jsme sestupovali dolů, slyšeli jsme kvíkat autoalarm. Zrychlili jsme, naštěstí tam auto bylo dál.

Opět jsme projeli tunely. Pak jsme se nalodili na trajekt přes fjord z Lingenu do Eisdalu (10 min – 104 NOK). Potom jsme zamířili na Ørneveien (Orlí cesta). Ještě před stezkou jsme se šli projít, chtěli jsme ji vidět z výšky. Prošli jsme přes můstek nad říčkou, kolem ovcí. Taky jsme kličkovali na silnici mezi krávami. Orlí stezka je vyhlídkový úsek silnice č.63 (dlouhý 9 km) s 11 serpentinami o poloměru 13 m, od sedla Korsmyra (624 m) až k mořské hladině Geirangerfjordu.

Dnes jsme konečně spočinulu v kempu (za 170 NOK). Spali jsme v novém staně. Vysprchovali jsme se (3 min/5 NOK) a zkulturnili se. Konečně zase vypadáme jako lidi.Jídlo jssme vařili v kuchyňce, byla zde i teplá voda na nádobí (1 NOK-1 min). Vedle nás byli Švédové a dánští motorkáři. V noci zase pršelo.

Den osmý – čtvrtek 15.7.2004

Vstali jsme před devátou. Venku zase poprchávalo. Ještě jednou jsme využili vymoženosti civilizace. Zjistili jsme, že se mě ztratily hodinky a Romaně hrníček – obojí bylo stříbrné a lesklo se to na sluníčko. Tak možná nějaká straka.

Sjeli jsme dolů do Geirangeru, kde bylo plno turistů, autobusů a lodí.Chtěli jsme si udělat projíždku lodí po Geirangerfjordu (16 km dlouhý, 360 m hluboký), fjord sevřený vysokými skalními stěnami, z nichž spadají vodopády. Nejznámější je Syv Søstre (Sedm sester). Bohužel měli plno.

Tak jsme vyrazili na horu Dalsnibbu (1476 m, 1550 m.n.m.). Kochali jsme se výhledem na fjord, projeli jsme se po krásném můstku. Na horu jsme platili mýtné 60 NOK. Serpentinami (12%) 5 km jsme dojeli až na vrchol, všude sníh, šílená zima. Viděli jsme dolů do údolí i lodě. Potom přišel mrak a údolí zmizelo. Docházel nám benzín, nahoru jsme naštěstí dojeli, tam jsme doplnili benzín z kanystru.

Putovali jsme podél řeky Otta k městu Lom. Stavěli jsme se na Pollfoss – peřejovitém vodopádu s celkovým spádem 81 m, u něj je zájezdní hostinec z roku 1889. U vodopádu byla pamětní kniha (od června 2004 – bylo tam i několik českých zápisů- taky jsem nás tam zapsala).

Potom jsme zamířili do Dønfossu, kde byl vodopád a obří hrnce vymleté vodou. V tom největším bylo udělané koupaliště. Nikdo se tam ale nekoupal. Kolem byl kemp a chatičky v borovicovém háječku. Opět začalo pršet. Konečně jsme našli pumpu a nabrali benzín.

Dále jsme stavěli u Øfossen moelle, což byl starý mlýn, spíše už ruina bez mlýnského kola. Proud řeky byl dost dravý.

Dojeli jsme do Lomu.V údolí řeky Otta se nachází největší pamětihodnost – dřevěný kostel z roku 1170, opět do kříže, zdobený dračími hlavami, dřevěné došky, vyřezávané hlavy – průchody.Parkoviště bylo natřískané autobusy a osobáky. Potkali jsme plno Čechů. Došli jsme do Fosseim Steinsenter- muzeum mineralogie. Bylo umístěno v dřevěném domě, vchod vypadal jako krystal. V přední části byl obchod, vzadu a v patře muzeum. Ve vitrínách byly ke shlédnutí všechny druhy nerostů z různých zemí, hlavně však samozřejmě z oblasti Skandinávie. Různé krystaly, smaragdy, ametysty, růžovíny (z Brazílie), thulity – norské národní kameny (růžové), zlato, dále zkameněliny a fosílie, kosti z mamuta, z medvěda. V obchodu jsme si nic nekoupili.Měli tam mj. Šílené kýče – na kamenu přilepé dvě umělé oči – to mělo představovat nějaké zvířátko. Svícny – v kameni vyhloubené díry na čajovou svíčku, i mamutí kly – jeden za 5 000 NOK.

Nakoupili jsme si zásoby a prohlédli si Prestefossen – Kněžské vodopády, které protékají městem. Nejlépe jsou vidět z můstku, který postavili studenti místní střední školy v roce 1991 podle starých postupů. Na náměstí měli plastiku Vossvaglen – znázorňující zavlažovací dílo místních zemědělců – soustava původních korýtek otáčejících se dokola. Protéká jimi voda. Symbol zdejšího způsobu zavlažování od vodopádů k polím. Dle hesla: Když nám Bůh dá slunce, vodu si musíme zajistit sami.

Zamířili jsme opět do hor do Jotunheimen (Domov obrů), jedná se no nejvyšší horský masiv Norska a celé Skandinávie. Více než 200 vrcholů přesahujících 2 000 m.n.m.Vyjeli jsme se podívat k závoře. Mýtné stojí 70 NOK.Výpravy chodí v 10 hod a 11hod 30 min. Cestou dolů jsme potkali Hradečáky, ptali se, jak to vypadá. Uhnízdili jsme se u odbočky na nějakou farmu. Kolem nás pak přejížděla auta. Spát jsme šli brzo, už asi ve 20 hod. To světlo nám vadí.