4.Výstup na Galdhøpiggen, nejvyšší horu Norska aneb Putování Norskem IV.
Den devátý – pátek 16.7.2004
Vstali jsme už o půl sedmé. V noci byly přeháňky. V 9 hodin jsme už byli na Juvasshytta. Nabalili jsme se do teplejšího oblečení a čekali u recepce. Už tam nám byla pěkná kosa. Na recepci prodávali lístky na výstup na nejvyšší horu Skandinávie Galdhøpiggen (2 469 m. n.m.) už od půl deváté. Na osobu 100 NOK. Přede chatou byla i cedule v češtině, že výstup přes ledovec je nebezpečný, protože tam jsou trhliny široké 8-10 m a hluboké 40-50 m. Člověk padá tak hluboko podle šířky své pánve. Když tam spadne a přežije to, tak tam rychle umrzne.
Brzy se před chatou začaly shromažďovat zástupy lidí. K vrcholu se pak odhadem vydalo asi ke dvěma stovkám lidí. V 10 hodin nastoupili průvodci, opásaní lany, z baťohů jim čouhaly cepíny. Představili se jako Gréta, Peer (Filip?) a Doug – Rybář, tak ho pojmenovali podle jeho pokrývky hlavy Slováci, co šli s námi. Doug vtipkoval, že cena za průvodce odpovídá výšce Hory. Výstup tam a zpět je vypočítán na 6 hodin. Chata se nacházela ve výšce 1840 m.n.m. Čekalo nás stoupání asi 629 m. Nejprve jsme šli ¾ hodiny přes štěrk, šutry a sněhovou pláň, po pravé straně jsme měli vlek a lyžaře a snowborďáky.
Ten první úsek moc náročný nebyl, stoupání jen pozvolné. Před ledovcem (cesta skrz měla trvat ¾ hodiny) jsme se zase všichni sešli, průvodci na pláni rozprostřeli lana a začali na nich vázat smyčky. Potom jsme si vyslechli poučení, jak smyčku navléci a utáhnout a jak kráčet na provaze za sebou. Průvodce měl být volán jen tehdy, když dotyčný člověk zahučí do ledovcové díry až po hlavu, jinak ne.
Já jsem na laně s Grétou. Za mnou bylo přivázané jakési dítko, které mě pak tahalo. Šli jsme stále do kopce – jaký div. Trochu to prokluzovalo. Nikdo se nepropadl – jen panáček na obrázku před ledovcem spadl do díry po hlavě. Pak jsme se všichni zase vyvlékli z provazů a čekal nás nejtěžší výstup. To už šel každý sám. Stoupání bylo velmi prudké přes šutry a sníh, který se bořil a klouzal. Nakonec jsem se doplazila až nahoru k chatě na vrcholu. Bylo asi 13 hodin. Pěkně tam fičelo a nebylo nic vidět, všude jen mlha.
Sraz na navazování jsme měli ve 14 hod 15 min. Na vrcholu jsme si udělali foto, snědli svačinu a sestoupili k provazům. Přivázali jsme se zase do smyček. Před nás se navázala ta slovenská výprava. Vedl nás Rybář a naše skupina šla jako poslední. Sněžilo a mně začaly omrzat nohy.
Když už se konečně všichni přivázali a Rybář utáhl všechny smyčky, dala se naše karavana do pohybu. Sešup na ledovec už byl pěkně uklouzaný. Když Romana, jdoucí přede mnou, sjela po zadku dolů, musela jsem taky. To se nám stalo ještě jednou. Slováci si začali zpívat (i hymnu) a také skandovali Slovensko, Slovensko. Ze začátku, než všichni zvládli ten sešup, byl provaz dost napjatý – smyčka se stahovala a plíce stlačovaly. Ani při zpáteční cestě do pukliny nikdo nezahučel. Na výchozí planině jsme se stočili do šneka a Slováci začali dělat mexické vlny. Pak jsme se vyvlékli, rozvázali smyčky a dál už pokračovali sami. Nakonec jsme se brodili sněhovou plání kolem lyžařů. Nohy se nám propadaly do sněhu. Část ledovce jsem si odnesla v botě.Na chatu jsme se vrátili kolem 16 hodiny. Autem jsme sjeli dolů, pozvolnou silničkou lemovanou stopaři.
Stavili jsme se u obelisku s reliéfy, znázorňujícími výjevy z norských dějin. Na vrcholu seděl jakýsi potentát na koni. Kolem se rozprostíral parčík a v keříku byl schovaný reproduktor. Hlas v něm líčil historii toho monumentu.
Potom jsme vystoupali na hřbet pohoří a zvolna sjížděli do dalšího údolí k fjordu. Všude se tyčily zasněžené Hory, padaly vodopády a proudila čistá zelenkavá voda v řekách. Konečně jsme našli bludičku na Feigumfossen – vodopád padající volným pádem ze skály vysoké 218 m (2. nejvyšší v Norsku). Cesta k němu trvala asi 25 minut. Stoupání nebylo tak příkré, příjemná pěšinka lesem. Vodopád stál za to. Rachot padající vody zněl jako posunování vagónů na nádraží. Líbilo by se mi mít za domem vodopád a před ním záliv fjordu obklopený horami. Krajina kolem Sognefjordu má své kouzlo.
Poslední zastávkou byla vesnička Urnes, ve které se nachází dřevěný norský kostelík (z let 1150-1200), který je zapsán na seznamu UNESCO. Prohlíželi jsme si ho ve 20 hodin. Oproti ostatním kostelům, které jsme zatím viděli, nebyl do kříže. Před vchodem měl takovou verandičku s vyřezávanými sloupky. Objeli jsme fjord na druhou stranu. Naskytl se nám nádherný výhled. Slunce se odráželo na mořské hladině. Sem tam nějaká farma, všude zelená tráva. Na hladině se pohupovalo pár člunů. Projížděli jsme několika nahrubo vytesanými tunely.Noční ležení jsme si našli u nějaké říčky pod horou.