8 část. Expedice Francie-Španělsko 2016. Z NP Picos Europe do St.Vicente.
30.5. Úvodem, Ruta del Cáres patří mezi nejkrásnější ve Španělsku a je uznávána i ve světě. Odhaduje se, že NP Picos Europa navštíví dva milionů lidí ročně. Vede cestami vytesanými do skály obklopena horami s výškou přes 2000 metrů, přes několik mostů a tunelů, mezi obcemi Cain v provincii Leon, a Poncebos v Asturii. Délka činí 12,5km, s celkovým sečteným převýšením přibližně 1750m. Nejvyšší bod trasy - 510m, je asi 3 km od Poncebos. Uvažuje se na ni se 4 hodinami chůze a totéž zpátky. Úžasná cesta po římsách nad propastí. V letech 1916 a 1921 byl vybudován vodní kanál pro napájení vodní elektrárny dole v Poncebos. Později mezi roky 1945 a 1950 byl rozšířen. Terén a nepřístupnost kaňonu značně ztěžoval stavební práce, které vyžadovaly použití dynamitu a lidské práce. Z celkového počtu 500 dělníků, kteří pracovali na prodloužení trasy, jich tady jedenáct zemřelo v důsledku nehod.
Po důkladné snídani v Poncebos Bridge, a nabalení nějaké zásoby na cestu, vyrážím chutě do kaňonu Cáres. Zpočátku se musí projít okolo turistického servisu podél cesty (ubytovací a stravovací objekty). Nejsem tady sám. Ruta del Cáresje pro svou jistou dávku adrenalinuve Španělsku známá a dosti používaná. Nepříjemné je hned zpočátku lezení do prudšího stoupání. Navíc může někoho znechutit ztráta divoké řeky na dně z očí. Na skalnaté kopce okolo sebe už si oči navykly. Spíš zatím ubírají na optimismu, jestli to za tu námahu vůbec stojí. Musím se přesvědčovat, že ano. Přece ty fotky, co mně na tak dalekou cestu vylákaly, nelžou. Přesto však s nechutí funím pořád výš a výš. Převýšení je určitě slušné, nevím kolik. Člověk to však nedělá kvůli číslům, aby se chlubil, ale aby něco pěkného viděl a zažil, že.
No, prožívám už jakési pocity. Zatím moc libé nejsou. Musím se otočit, abych se potěšil, co už jsem vystoupal. Výhled je pěkný, ale jen dolů. Na bocích stěny kaňonu, zatím ani ne moc úzkého, výhled nikam neposkytují. Před sebou furt jen stoupák. Naštěstí se střídavě předbíhám se čtyřčlennou skupinkou Španělů. Poprvé na sebe, dechu popadajíce zafuníme Ollá, a já ahoj. Po čase při dalším setkání už si trochu povídáme. Oni španělsky, já česky. Ale jde to. Když je člověk komunikativní, má ruce a prsty, tak to jde.
Španělé jsou velmi přátelští a velmi komunikativní. Ale to už jsem zmiňoval dříve. U nějaké infocedule, pokyvujeme hlavami, a obdivně mručíme v našem esperantu. I s jinými posunky, jako utírání si potu z čela, odplivnutí si s mezinárodním slovíčkem Fuj, a podobně se dá dobře konverzovat. Důležitá je též mimika, úsměvy a tak. Zatímco se takhle střídavě zastavujeme k nabrání dechu, docela to uteče a stoupání už nestoupá. To bude ten třetí kilometr.
Ulehčeně se nožičky rozeběhnou z mírného klesání. Podle internetového grafu je to desetkrát nahoru a dolů, nepočítají-li se menší rozdíly. Pohled do hloubky kaňonu povzbudí svou úchvatností. A skalní římsy bez zábradlí na okraji strmé skály naježí chlupy na zádech, i dech vezmou. Už jsem nějak odvykl lezení po střeše. Teď se o jednoho při pohledu ke dnu málem pokouší závrať. Je to paráda. Člověk leze do takových situací, že asi adrenalin potřebuje. Co nepotřebuje, je cholesterol, co z něj vznikne. I když tou námahou se asi spotřebuje. Rovněž jiné pěkné věci jsou tu na skále k vidění. Tuším, že tyhle bílé kvítky na kamení by mohl být nějaký druh protěže. Ve městě to neuvidíte. Také krása.
V jednom záhybu pod sebou člověka překvapí kanál s modrozelenou vodou. Teprve tady mi dochází, že se jedná o vodu pro tu elektrárnu na konci kaňonu, kde parkujeme. Voda v kanále se má, tady žádné velké převýšení nečeká. Klidně zvolna klesá. Z veliké výšky padá až na konci velkými rourami téměř kolmo do elektrárny (asi na Peltonovo kolo). Tenhle kanál, co se bude celou cestu motat kolem nás, je významné technické dílo. Protéká víc tunely prosekanými ve skále, než venku. Někde teče vedle nás, jinde cesta vede až o stovky metrů výš.
Ale tady už se jde dobře. Žádná nuda. Pořád je na co koukat. A co dělat. Vybalit pončo, schovat pončo. Vybalit pončo, schovat pončo. Každou chvíli mrak se sprškou, vzápětí vystřídaný španělským sluncem. Nejhorší jsou pohledy na dno z okraje skalní římsy. Zvláštní, jak ta hloubka přitahuje. Člověk se musí nohama o okraj římsy silně zapřít, aby ho to nevcuclo dolů. Takovou to má sílu. Průchody tunely ve skále cestu zpestřují a oči si odpočinou. Nalevo vidíme vývěr většího potoka ze stěny kaňonu vodopádem. V jednom místě je asi pětimetrovým můstkem nahrazen kus neexistující římsy. Ten jediný má ovšem zábradlí. Jinde ve skále jdeme tunelovitým podloubím. Přepad z kanálu širokým vodopádem na dno nahrazuje přírodní. Romanticky působí přechod mostem přes soutěsku. Nejlepší je závěr. Dlouhý, neosvětlený tunel, kde vám ani baterka nepomůže, protože louže je od stěny ke stěně. Takže dobré boty. Vzápětí jiný vlhký tunel s kapající vodou za krk, ale s okny.
Po návratu mně bylo 25km kozími stezkami málo, jdu si ještě prohlédnout slepou cestu u dna kaňonu. Daleko nedojdu. Brzy mně zastaví obrovské balvany navršené kyklopem tak, že bych je přelézal hodně dlouho. Nehledě na to, že se na cestu odněkud skutálely a kdykoli může další mnohatunový kousek následovat. Tak otáčím.
Po krátkém odpočinku se přesouváme do městečka San Vicente de la Barquera na Costa Verde v moři Mare Cantábrico, součásti Atlantského oceánu. Jinými názvy též Golfe de Gascogne, či Bay of Biscay. Počasí bohužel neslibuje žádné koupání, ani opalování.
San Vicente de la Barquera je malé přímořské rybářské městečko se 4500 obyvateli, žijící převážně z turistického ruchu. Což přinášejí pláže a festivaly. Z památek je třeba uvést gotický kostel Kostel Santa Maria de Los Angelesze 13. stol. na skalnatém návrší. Během staletí byl několikrát upravován. Pocit monumentálnosti v interiéru dává strop s různými typy klenby na velkých pilířích s lomenými oblouky. K jeho úpravám a návštěvnosti možná přispělo to, že leží na pobřežní cestě Camino Santiago. Pozoruhodné je unikátní 400m dlouhé skalnaté molo. V okolí San Vicente de la Barquera jsou pěkné pláže, momentálně pro nás však bezcenné kvůli studenému severnímu větru. Takže se jen pokocháme dalekými nekonečnými modravými obzory širého moře na pláži Oyambre, které v Chorvatsku neuvidíte. Jak dlouhou cestu ty dlouhé vlny šly? Tady se bude krásně spát.
Pozn.: Prosím laskavé čtenáře, aby blahosklonně přešli občasný nespisovný, či hovorový výraz, a místy netypický slovosled, které používám ke zdůraznění dynamiky vyprávění. Děkuji.