Pohoří Picos de Europa na severu Španělska
Při cestě po Španělsku jsem navštívil také krásné pohoří Picos de Europa a toto jsem tam viděl a zažil.
Pátek 9.4.2010
Přišlo ráno a my v osm hodin vstáváme. V klidu balíme věci a snídáme. V půl desáté odcházíme z nocležiště ve vesnici Buelles. Na zádech máme každý svůj „malý“ dvacetikilový batůžek. Potřebujeme se dostat do městečka Panes. Chvíli zkoušíme čekat na autobus, čas jeho odjezdu však neznáme. Zastávka zde sice je, ale jako všechny ostatní ve Španělsku, ani tato není vybavena jízdním řádem. Asi čtvrt hodiny stopujeme, ale také to nevypadá na úspěch. A tak se v 9 hodin 40 minut vydáváme pěšky po silnici. Je hezky, okolní příroda je krásná a tak se kocháme. Blížíme se pomalu do KRAJINY vysokých hor a příkrých skal, do pohoří Picos de Europa. Vrcholky těchto hor byly zpravidla také prvním a s napětím vyhlíženým symbolem vzdálených evropským břehů, který spatřili námořníci při návratech ze strastiplných zaoceánských cest do Ameriky. Když měli námořníci štěstí a bylo pěkné počasí, zahlédli v dálce, na obzoru, bílé horské štíty. Také my máme dnes štěstí na hezké počasí, což ve zdejším kraji nebývá zvykem. Pohoří Picos de Europa je místem s nejvyšším srážkovým úhrnem na celém Pyrenejském poloostrově. Vlhký oceánský vzduch, přicházející od Biskajského zálivu, kondenzuje na návětrných vápencových svazích v těžké dešťové mraky. Počasí je zde srovnávané s počasím v Británii nebo Irsku. Není chladné, ale hodně deštivé a navíc rychle proměnlivé. Zdejší hory se umějí chovat jako žena. Jeden den se usmívají a zahrnují člověka láskyplnými slunečními paprsky a vzápětí se zamračí a začnou pouštět hrůzu.
Picos de Europa, vápencový blok rozměru asi 40 * 25 km, je součástí Kantabrijského pohoří, které se táhne severem Španělska, od západu k východu, kde přechází do menších horských masivů navazujících na Pyreneje. Celé Picos de Europa bývají členěny na západní, střední a východní část. V nejvyšší centrální části leží i nejvyšší hora Torre de Cerredo (2648 m). Jedinečné prostředí zajímavě tvarovaných skalních štítů, propastných kaňonů, řek a bohaté vegetace vedlo již v roce 1918 k vyhlášení prvního španělského národního parku Montana de Covadonga. Teprve v roce 1995 bylo celé pohoří prohlášeno za Národní park Picos de Europe. Roku 2003 získalo navíc statut světové biosférické rezervace. Svou výměrou 65 000 ha se jedná o největší chráněné území Španělska. Nalézá se na území tří provincií Asturie, Santander a León. Kromě běžných turistů toto pohoří rádi navštěvují horolezci a jeskyňáři. Ze zástupců živočišné říše jsou největší chloubou národního parku především medvědi hnědí, jejichž populace se odhaduje na padesát kusů. Symbolem parku se však stal kamzík. Prohání se jich zde údajně na patnáct tisíc kusů, což je v rámci Pyrenejského poloostrova nejvyšší koncentrace vůbec.
Název „Picos de Europe“ je možno najít na starých mapách a kronikách už asi od 16. století. Nejstarším doloženým dokladem je spis profesora Lucia Marinea Sicula z roku 1530, kde jsou tyto hory nazvány jako "Rupes Europae". Ve vzdálenější historii se však vyskytují odlišné názvy. Nejstarším pojmenování „Idoubeda“ pochází od Římanů, s příchodem muslimů se hory mění na „La Pena de Pelayo“. Dnešní výraz "Evropské štíty" je však používán teprve až od 19. století. Podle oficiálního výkladu byli původci tohoto názvu pohoří námořníci vracející se ze zámořských plaveb. Existují však ještě jiné varianty. Například podle starých řeckých pověstí ukrýval mocný Zeus v tomto divokém koutě země princeznu Európé, kterou unesl fénickému králi Atenorovi.
Pozorujeme krajinu zvedajících se hor, která je stále krásnější. A jak se tak kocháme, ani nám nepřijde, že už máme za sebou šest kilometrů. V 10 hodin 30 minut přicházíme k ceduli, která již zdáli dává tušit název Panes. Moc jsem tomu však nevěřil. O to větší jsem měl radost, že se z toho městečka skutečně Panes vyklubalo. Chvíli ještě rozebíráme možnosti našeho dalšího putování. Panes leží na křižovatce dvou silnic a tudíž dvou možností přístupu do národního parku. Západním směrem je možno se dostat po silnici AS-114 do Las Arenas a Cangas, na jih vede silnice N-621 do Potes. Po chvíli je rozhodnuto. Hledáme autobusovou zastávku a současně si prohlížíme městečko. Lidé nám ukazují místo na hlavní silnici před jedním barem, kde by měl autobus zastavovat. Označení však žádné, jízdní řád tady nevisí ani omylem. Pročítám výpisky a poznámky pořízené už doma a nacházím informaci, že by měl autobus přijet asi okolo poledne. Čekáme tudíž na místě, které se nám jeví jako ideální. Když je člověk odkázán při poznávání tohoto krásného kraje na prostředky hromadné Dopravy, tak musí mít především dost času, velkou trpělivost a přiměřené pátračské schopnosti. Do hor jezdí totiž jenom několik autobusů a většinou pouze v letních měsících. Picos de Europa se rozkládají na území třech oblastí a regionální Doprava napříč pohořím tudíž moc nefunguje. Moderní cestovatel by si samozřejmě v telefonu zjistil Aktuální informace nebo našel nejbližší místo s internetem. Tam by se dozvěděl čas a místo odjezdu autobusu a pomocí GPS navigace by určil skutečnou polohu zastávky. Ale tato závislost na elektronických vymoženostech se nás netýká. Souhlasím sice, že v některých situacích to může být skvělá pomůcka, ale při trvalém používání člověk ztrácí schopnost vyznat se v mapě, orientovat se v terénu a pamatovat si cestu a možná i zážitky z putování.
Zajištění dopravního prostředku pro následující cestu však netrvalo tak dlouho, jak to původně vypadalo. Všimli jsme si totiž, že již nějakou dobu nás pozoruje člověk, který má naproti přes ulici zaparkované auto. Buď se ho nás zželelo, nebo si chtěl přivydělat, a tak nám nabízí odvoz. Cenu shledáváme přiměřenou naší peněžence i skutečnosti, že by možná žádný autobus dneska nemusel jet. A tak nakládáme batohy i naše maličkosti do vozu Renault Laguna a v půl dvanácté odjíždíme směrem na Potes. Jedeme zajímavým údolím říčky Deva. Původně jsme chtěli vysednout na hlavní silnici u obce La Hermida, která se nachází v překrásné rokli Desfiladero de la Hermida. Stěny údolí jsou zde v některých místech tak vysoké, že sem ani v poledne nezasvitne přímé slunko. Kombinace naší lenosti a venkovního vedra však způsobuje, že se místo vystupování na dně této soutěsky domlouváme s řidičem na prodloužení naší jízdy do vesnice Beges (na mapě se to někdy píše Bejes). Když projíždíme serpentiny do kopce, tak se shodujeme, že jsme udělali dobře. Viděli jsme sice už také první turisty, ale ti vyrážejí do hor s malým batůžkem, nebo zcela bez něj. To my s plnou polní bychom se pěkně zapotili. V pravé poledne řidič zastavuje, dál už se jet nedá, silnice zde končí. Vystupujeme z auta v nádherné vesničce Beges.
Okolo krásné vápencové skály a hluboké údolí pod námi. Vypadá to, že se nacházíme vysoko v horách. Ve skutečnosti jsme v nadmořské výšce 600 metrů. Všude se pase plno zvířat - krávy, ovce, koně, kozy. Ideální místo na odpočinek. Nás však čeká náročný výlet a tak plánujeme obědovou přestávku tam kousek nahoře na tom vrcholku, co vidíme. Začínáme tedy šlapat do kopce. Místní lidé nás pozorují a nechápou, proč děláme takové neužitečné věci. Po půlhodinové chůzi se na chvíli zastavujeme u informační tabule ve výšce 850 metrů nad mořem a zkoumáme mapu. Okolo nás jsou stáda bílých ovcí, kamenné zídky i drátěné ploty táhnoucí se do dálky. Při dalším pochodu zjišťujeme, že za každou další zatáčkou, za každým dalším vrškem pokračuje cesta pořád nahoru. Nakonec jsou dvě hodiny po poledni, když přicházíme na místo, kde se už cesta začíná narovnávat a tak zastavujeme. V břiše nám kručí jako při jelení říji a tak se pouštíme do domácích zásob.
Odpočíváme a sluníčko nám suší věci i zpocená čela a těla. Je krásné počasí, na obloze ani mráček. Takové meteorologické štěstí jsme nečekali. Několikadenní úplné jasno a slunečno zde bývá málokdy. Blízkost Atlantského oceánu a špatné povětrnostní podmínky Biskajského zálivu (je nazýván varným kotlem evropského počasí) mají na svědomí velmi drsné životní podmínky. Pohoří Picos de Europe má v rámci Španělska největší dešťové srážky, hory jsou navíc vystaveny Ostrým bičujícím větrům a bouřím. Horského prostředí s takto extrémními hodnotami využívají údajně španělské himálajské expedice jako ideálního tréninkového místa. My jsme se však při návštěvě tohoto pohoří trefili do periody krásných slunečních dní a tak jsme odměněni neskutečně úžasnými sceneriemi, na které zcela jistě dlouho nezapomeneme. Ve čtvrt na čtyři pokračujeme dál po cestě, která je na některých mapách značena GR 11. Společnost nám dělají koně, krávy a ovce. Naše zvolená trasa je pěkná vycházka s úžasnými rozhledy na krásné hory z bílého vápence. Postupně se holé skály začínají měnit v zalesněné plochy, porostlé převážně buky a také začínáme objevovat v trávě různé druhy kvetoucích kytiček.
V místě, kde cesta překonává potůček Arroyo de los Lobos, procházíme okolo služebního vozidla národního parku. Stojí u něho několik mladých lidí s lyžemi. Sjezdové tratě jsme zde nikde neviděli a na lyžařské ochránce přírody také nevypadají. Asi se rozhodli užít si krásné slunečné lyžování na posledním sněhu, který se drží ve vrcholových partiích zdejších hor. Zda je to legální nebo možné pouze za doprovodu lidí z NP se asi nedovíme. O kousek dál se cesta rozdvojuje. Vlevo je možno doputovat k chatě Casetón de Andara (1.725 m.n.m.) a k okolním kopečkům. My pokračujeme napravo a za chvíli potkáváme skupinku turistů. Byli o kousek výš než my a ve sněhu tam viděli stopy od medvěda. Nám se naštěstí toto zvířátko vyhýbá. Při pohledu napravo přes rokli vidíme na protější straně vesnici Tresviso, o které se píše, že je konec světa, neboli nejzapadlejší vesnice v Picos de Europa. Je možné tam sice dojet autem, ale silnice zde končí. Je to však zajímavý a hodně navštěvovaný konec světa. Tresviso je totiž známé výrobou modrého plesnivého sýru. A také krásnými výhledy do okolí a rozjímáním. Nás však po překročení potoka Arroyo de Valdediezmo čeká na závěr dnešního pěšího výletu celkem náročné a zdlouhavé stoupání. Po jeho absolvování přicházíme v sedmnáct hodin a čtyřicet pět minut k parkovišti do sedla Jito de Escarandi, které se nachází v nadmořské výšce 1.290 metrů. Zde je pro někoho výchozí, pro nás konečný bod tohoto krásného putování za nádherného počasí. Na mapě zjišťujeme, že silnice vede napravo do již zmiňované obce Tresviso, nás však zajímá druhý směr. Chceme se dostat do obce Sotres, vzdálené odsud asi pět kilometrů.
V okolí stojí několik domečků, které jsou na mapě označeny jako Majada del Hoyo del Tejo. Odhaduji však, že slouží spíše k hospodářskému účelu než k trvalému bydlení. Možné ale právě z nich přišli dva postarší domorodci, kteří odpočívají na louce nedaleko od nás. Vypadají spokojeně. Pohled na ně mi tak nějak vyjadřuje život ve Španělsku. Lidé nespěchají, nepřetrhnou se, každý má na všechno dost času. Nějaká efektivita, důslednost, na to se tady nehraje. Častá odpověď je „maňana“, tedy klídek, na všechno je čas zítra nebo pozítří. Zkouším se jich ptát na autobus. Nejprve to vypadá, že se dovídám dobrou zprávu, ale posléze zjišťuji, že jsem jim asi rozuměl špatně. Nic dneska už nejede. Patrně budeme muset pokračovat pěšky. Rozhodli jsme se však ještě chvíli stopovat. A volba to byla dobrá. V 18 hodin 15 minut nám zastavuje auto, které však bere pouze Frantu a batohy, posléze tam ještě přisedá Drahoš, jelikož já současně zastavuji další auto. Ve vysokohorském městečku Sotres (1.045 m.n.m.), nejvýše položené osadě v pohoří Picos de Europa, vystupuji a vidím, že autostop mých spolucestujících na mě čeká. Španělština Franty a Drahoše (stejně jako ostatní cizí jazyky) se opírá pouze o počítání do pěti (víc piv si většinou nedávají) a o několik dalších základních slovíček. Přesto se jim za jízdy podařilo domluvit, že mohu nastoupit do zavazadlového prostoru dodávky, na což původně nechtěl řidič slyšet. A tak pokračujeme dalších 11 kilometrů, do místa zvaného Puente Poncebos, které je výchozím místem řady turistických cest. Auto kličkuje po úzké asfaltce, proplétající se přes staré kamenné mosty a okolo zajímavých osad údolím říčky Duje.
Ve tři čtvrtě na sedm vystupujeme na parkovišti u lanovky. V některých průvodcích označují Poncebos jako město, ale já vidím pouze malou osadu, tvořenou hrstkou budov, restaurací, penzionem, parkovištěm se stanicí lanovky a vodní elektrárnou. Chvíli se procházíme po okolí, zjišťujeme také odjezdy lanovky a nakonec jdeme ochutnat do restaurace točené pivo. Tekutiny je nutno průběžně doplňovat a vitamín B je také potřebný. Dopoledne jsme ušli 6 kilometrů a vzdálenost odpolední procházky činila dalších 12 kilometrů, vše s kompletní výbavou na zádech. Myslím, že je to poctivě vyrobená žízeň. Večer uleháme na okraji parkoviště kousek od místa, kde se vlévá říčka Duje do řeky Cares.
Sobota 10.4.2010
V osm hodin třicet minut vstáváme, balíme věci a snídáme. Takové balení věcí v přírodě je někdy dost složitá operace. Musí se složit spacák, karimatka, věci na spaní, prostě kompletně přebalit batoh. A pokaždé se to tam nechce vejít. Naštěstí nám přeje počasí, opět je tady krásné ráno, bezvětří a pohoda. Sledujeme sluníčko, které se k nám pomalu plazí po okolních skalách. Jeho paprsky a jemný mlžný opar vytvářejí kouzelnou atmosféru a dolaďují přírodní krásu tohoto místa. V půl desáté se přesouváme před vchod do budovy lanové dráhy, kde vyčkáváme příchodu obsluhy, u které si posléze domlouváme úschovu batohů. Přesně v deset hodin odjíždíme lanovkou Funicular de Bulnes, která se šplhá z Poncebos tunelem vzhůru pod horským masívem. Jak je známo, v tunelu je tma. Ta zdejší tma je dlouhá 2.227 metrů. Převýšení činí 402 metrů a sklon 18,19%. Lanovka je v provozu celý rok a jezdí v půlhodinových intervalech. Frantu uvnitř vagónu zaujala postarší plechová bedna. Nad ní je připevněna informační cedulka, z níž je patrno, že se v bedně nachází plynové masky. Patrně je to pro případ havárie. Nevšimli jsme si totiž nikde upozornění, že by se měly masky používat při běžné cestě. I když ani toto by nám problém nedělalo. Vyrůstali jsme v době branné výchovy a tak bychom určitě byli při nasazování plynové masky rychlejší než domorodci. Po sedmiminutové jízdě rychlostí šest metrů za vteřinu vystupujeme ve vrchní stanici. Odtud je to asi pět minut do vesnice, která před tím, než v roce 2001 postavili tuto lanovku, byla jednou z nejodlehlejších vesnic Španělska.
Bulnes je typická horská vesnice, kterou tvoří pozůstatky původních kamenných objektů a zajímavý kostelík. Dnes žije toto místo pouze pro turisty. Zdejší dvě restaurace hostí návštěvníky z lanovky i okolních kopců. Kromě jídla a pití je zde možno sehnat i ubytování. My se ve vesnici rozhodujeme, jaký zvolit výlet. A opět nastává situace, kdy expedice není pevně organizována a všichni se nedrží pohromadě. Franta nečeká na výsledek rozhodování a vyráží pod Picu Urriellu. Chce být na úpatí této báječné hory, chce se jí dotýkat. Já s Drahošem se jdeme podívat nejprve k vyhlídkovému místu, odkud poprvé spatřujeme úžasný Picu Urriellu neboli Naranjo de Bulnes. Tento kopec je dominantou Picos de Europa. Má tvar osamoceného komolého kužele s téměř kolmými stěnami vysokými skoro půl kilometru. Pro horolezce je to vyhledávané dobrodružství. Pohled na krajinu shora je touha každého cestovatele a proto pokračujeme dále po pěšině, kde očekáváme neméně krásné výhledy.
Na obloze svítí slunce, my pozorujeme nevšední nádheru tohoto vysokohorského kraje a fotíme půvabná panoramata. Horská cesta vede střídavě po kamenité a hlinité pěšině. Občas míjíme kamennou stavbu, která většinou nemá okna. Někdy je to i shluk několika stavení, ve kterých ale lidé nebydlí. Tyto objekty jsou určeny ovcím a kozám, které se přes den pasou na vysokohorských loukách a k večeru se vracejí. Takových "vesnic" jsou ve zdejších horách desítky. Posloucháme, jak se mezi sebou dorozumívají ovce, občas se do toho přimíchá štěkot hlídacích psů. Pokračujeme a užíváme si velkolepých pohledů, které opravdu stojí za to. Cesta je taková pohodová, že bychom za chvíli došli až k chatě Rufugio de la Terenosa. Nacházíme se v nadmořské výšce 1.200 metrů a je pravé poledne, tudíž nejvyšší čas na návrat. Ještě poslední pohledy na symbol tohoto pohoří a oficiální logo NP Picos de Europe, na mýtickou horu Naranjo de Bulnes (2.519 m.n.m). Není sice nejvyšší, těmi jsou Torre de Cerredo (2.648 m) a Llambrión (2.617 m), ale zato je nejkrásnější. V místech, ve kterých se pohybujeme, roste již zelená travička i některé květiny. Jaro o sobě dává vědět v plné síle a kráse, ale okolní zasněžené hory dávají tušit, že zde zima ještě neskončila. Na severních svazích jsou někde i souvislé sněhové plochy, jinde sníh pouze vyplňuje průrvy ve vápenci. Vydáváme se na zpáteční cestu. Po chvíli však zastavujeme, nemohli jsme totiž odolat tichému bublání vody. Potůček, který chvíli proudil vedle nás, vytvořil v jednom místě malý vodopád a tůňku. Chvilkové opláchnutí v průzračné vodě je více než příjemné. Po půl druhé přicházíme zpět do Bulnes a začali jsme přemýšlet, kde by asi tak mohl být František. Nakonec jsme mu zde zanechali vzkaz, který však nenašel, jak jsme se posléze dozvěděli. Pro zpáteční cestu jsme nevyužili služeb lanové dráhy, nýbrž jdeme po svých. Klesáme cestou, jež vede v soutěsce Canal del Texu a podél potoka Riega del Tejo. Občas na zemi zahlédnu ještěrky vyhřívající se na sluníčku. Zkouším je fotit, většinou ale nejsem dost rychlý v tasení fotoaparátu. Do Poncebos přicházíme přes krásný středověký most Puente de la Jayas.
V restauraci si dáváme pivo, a jelikož jsme usoudili, že po takovém výkonu a v takovém teple je to dobrý nápad, tak jsme si to zopakovali. Frantu nikde nevidíme a tak jdeme na parkoviště u lanovky. A kde se vzal, tu se vzal, František už nás tam očekával. Když jsme zaháněli žízeň, šel kolem nás, ale čekal, že budeme sedět na zahrádce a tak se ani dovnitř nepodíval. Vyzvedli jsme si batohy, které jsme měli schovány u obsluhy lanovky a chystáme se pokračovat. Prohlížíme si také, jak během dne přibylo automobilů, které jsou zaparkované, kde to jenom jde. Dokonce i na příjezdové silnici vzniklo asi kilometr dlouhé parkoviště. A to je teprve jaro. O hezkém letním víkendu to zde musí být hlava na hlavě.
Ačkoli mapy ukazují ve zdejším národním parku spoustu turistických tras nejrůznějších obtížností, jedním z nejznámějších míst je bezesporu kaňon řeky Cares. V průvodcích píšou, že výchozí místo v Poncebos minout nemůžeme, neboť nás k němu spolehlivě přivedou zástupy turistů. Franta vyrazil jako žížnivá čára do restaurantu a já s Drahošem jsme šli na začátek trasy, kde jsme „rozložili tábor“ a začali obědvat. Cesta je zde široká, kolem nás chodí lidi. Je nám jasné, že nás čeká krásná vycházka, není důvod přerušovat jídlo například studováním podrobností v mapě. Po chvíli přišel náš parťák a konstatoval, že je zde moc sluníčka a že jde vyhledat stín.
Když jsme se dobře najedli, stále ještě z domácích zásob, tak jsme šli hledat Františka ve stínu. Asi po čtvrt hodině ho nacházíme. Odpočívá a tak pokračujeme sami dál. Cesta už není taková krásná a široká jako byla na začátku. Občas se také ozývá harašivý zvuk padající hlíny a kamínků. O kousek dál se nachází úsek cesty zasypaný velkými kameny, přes který je složitější přejít. Konstatujeme, že se to sesulo asi nedávno, jelikož se má jednat o cestu hodně používanou a to i rodinami s dětmi. Je pravda, že už jsme dlouho nikoho nepotkali. Je sice hezky, ale asi dneska lidé nechodí. To všechno si říkám a nějak mi to nesedí. Což takhle kdybych se mrknul do mapy? A je mi to už jasné. Nevím, kdo vymyslel, že všechny cesty vedou do Říma, ale tato určitě ne. Ta správná pěšina vede totiž o něco výš. Cesta, po které jdeme, je sice hezká a skýtá úžasné pohledy do kaňonu řeky Cares, ale po určité době končí ve skalách. A pak že se nedá výchozí místo minout. Nám se to bez problémů podařilo. Zkouším nejprve zkoumat terén mezi námi a vrchní cestou, ve skutečnosti i na mapě. O mapách vápencových pohoří je však známo, že nemusejí poskytovat úplně věrný obraz skutečnosti. I kdyby kartograf podrobně zakreslil obrysy všech skal a roklí, nikdy nedokáže vystihnout neustálé přetváření vrstevnic. Kyselina uhličitá obsažená v dešti postupně opracovává vápencové horniny a vytváří nové strmé plochy a štíhlé věže. Je tudíž rozhodnuto, obracíme se a na zpáteční cestě vyzvedáváme odpočatého Františka. Musíme se vrátit skoro až na výchozí místo v Poncebos.
Tak jsme zase na začátku. Podle rozcestníku trvá cesta z Poncebos do Caínu tři hodiny. Na této cestě potkáváme již větší množství lidí. Mnozí z nich absolvují za jeden den pochod tam i zpět. Výlet se dá jít klidně i naopak, ale to není nejvhodnější, jelikož u Poncebos je kopec. Lepší je si ten sestup nechat na konec. To se nás však netýká, jelikož si neseme s sebou naše batůžky a vrátit se nehodláme. Z hlediska zahnání žízně a hladu je to jedno, jelikož občerstvovací zařízení jsou na obou místech. Je dvacet minut po osmnácté hodině a my se vydáváme na údajně nenáročnou trasu, která by však měla obsahovat něco málo adrenalinových zážitků vysokohorské turistiky. Zpočátku absolvujeme trošku náročné stoupání po rozlehlém a převážně holém úbočí strže. Přibližně po třech kilometrech procházíme okolo opuštěných a částečně i rozbořených stavení, která mají na mapě označení Los Collados. Pasou se zde ovce, tak možná některý z objektů slouží jako salaš. V tomto místě také poprvé vidíme vodní kanál.
Následuje ještě krátké stoupání k místu s informační cedulí pod jeskyní Cueva Grande. Nejvyšší čas na odpočinek. Nahlížíme do domácích výpisků, studujeme informace z průvodce a dovídáme se, že stezka je dlouhá 12 nebo 15 kilometrů. Čísla nám úplně nesouhlasí, jeden údaj dokonce uvádí pouze 10 km. Jisté je to, že máme za sebou asi tak jednu třetinu cesty. Hodinky ukazují 19 hodin a 15 minut. Únava je odpovídající putování, které máme dneska již za sebou. František tvrdí, že místo toho abychom spěchali pomalu, odpočíváme rychle. Zvažuje, že by pokračoval po rukou, jelikož mu jeho bolavá achilovka neumožňuje plynulou chůzi. Je tady však jeden silný Drahošův protiargument. Chtěl by totiž večer shlédnout v televizi jedno velice zajímavé fotbalové utkání španělské ligy.
A tak pokračujeme a kocháme se zdejší krásnou přírodou. A že je čím se kochat. Turistická cesta z Poncebos do Caín patří totiž k tomu nejkrásnějšímu, co příroda v Picos de Europa svým návštěvníkům připravila. Kaňon Garganta del Cares je opravdu úchvatná soutěska. Hloubka kaňonu dosahuje až několika set metrů a ze stezky široké občas necelý metr a zaříznuté vysoko v úbočí skály se nám nabízí ty nejúžasnější scenerie, jaké si jen lze představit. Sousedící masív Cerredo překonává dno kaňonu dokonce o více jak dva kilometry! Napříč soutěskou vede pečlivě vyvedená a ve skále odvážně vystřílená cesta, která byla vybudována hydrografickou společností v souvislosti se stavbou vodního koryta přívodního kanálu do elektrárny, která leží nad Poncebos. Výstavba kanálu probíhala v letech 1915 až 1921. Vedlejší úlohou kanálu bylo právě propojení vesnic Caín (autonomní oblast León) a Poncebos (Asturie). Postavit kanál se spádem pouze 1:1 000 a sousední cestu muselo být v tomto těžkém terénu hodně složité. Původní plány výstavby se několikrát měnily. Ručně bylo potřeba razit až 71 tunelů. Pracovalo zde 500 lidí a stavba si vyžádala 11 obětí. Když procházíme kolem tohoto neskutečného vodního díla, které se proplétá jako had okolo a uvnitř skal, nestačíme se divit, co je schopen člověk ne jenom vymyslet, ale i vybudovat. Avšak i pohledy dolů nám připadají někdy jako neskutečné. Občas klidná říčka vytváří lesklé plochy vodní hladiny, aby ji po chvíli vystřídali malé vodopády. Jinde se pomalu plynoucí vodě postaví do cesty shluky mohutných skalisek.
Cesta v této své části vede ve strži, která se zužuje a na svazích přibývá vegetace. Přecházíme z provincie Kantabrie do provincie Kastilie a León. Několik minut po dvacáté hodině následuje krátká přestávka a porada. František si hledá nocleh a chystá se ukončit dnešní cestu, Drahoš však stále vidí před sebou televizi se španělským fotbalem. A co já? Při představě, že bych se v noci vydal nedobrovolně na dno propasti, se mi zde spaní moc nezamlouvá. Je rozhodnuto. Frantu zde necháváme, a když dá Bůh, medvědi ho nesežerou a supi neroztrhají, tak se s ním zítra shledáme. Po čtvrthodině odcházíme. Okolojdoucí človíčkové nám říkají, že cesta trvá ještě asi hodinu. Nasazujeme tudíž Ostré tempo. Mojí motivací není zase až tak televize, jako brzké stmívání, které ve zdejším kaňonu přichází asi dříve než by člověk očekával. Určité rozčarování přichází po přibližně patnácti minutách chůze. V místě, kde křížíme červeně označenou trasu, se vedle cesty na nás „usmívá“ ukazatel směru s uvedením cílového času naší cesty a ten zní 1 a ½ hodiny. Drahoš na mne hodil mrazivý pohled. Já se však bráním, že jsem v tom nevině. Říkám, že když nepolevíme v tempu, tak uvidí alespoň druhý poločas svého vytouženého zápasu.
Cesta prochází ve svém závěru několika krátkými i jedním delším vlhkým skalním tunelem s nízkým stropem. Několikrát se také dokonce pomocí úzkých železných můstků nad říčkou Cares dostáváme z jedné strany kaňonu na druhou a zpět. Pohledy z lávky dolů do rokle jsou úžasné. Sice jsme unaveni, ale stále se nám daří pozorovat báječné prostředí kaňonu a obdivovat zdejší krajinu, kterou jsme opravdu nadšeni. Do tunelů však již vcházíme za podvečerní tmy, která začíná zakrývat úzkou mezi skálami ukrytou stezku.
Na pomoc si beru čelovku, v jejíž záři vytváří duhu ze stropu tunelu dopadající kapky vody. Ale to již se pomalu začínají rozevírat skály a na obzoru vidíme přehradu v dáli. Je nám jasné, že cíl je nedaleko. Cesta opravdu za chvíli přichází do malé ospalé vesnice Caín. Je 21 hodin a 45 minut a poslední úsek, který měl trvat 90 minut, jsme zvládli za hodinu. Vypadá to tady, že s posledním odchozím turistou směr Poncebos zavřeli dveře a zabednili okna zdejších restaurací. Naštěstí první dojem může být mylný. Otvíráme dveře do prvního objektu, který vidíme, do hostelu a baru „Hostal la Ruta“. Pivo zde podávají, televize s fotbalem je zapnutá, tudíž je rozhodnuto. Zůstaneme na druhý poločas fotbalového utkání Real Madrid – FC BARCELONA. Jaké však je moje překvapení a Drahošova radost, když po reklamní přestávce ve 22 hodin slavný zápas teprve začíná.
Fotbalisté Barcelony porazili v tomto ostře sledovaném "El Clásiku" Real Madrid na jeho hřišti 2:0 a vystřídali ho v čele soutěže. Katalánský velkoklub ukončil dvanáctizápasovou vítěznou ligovou sérii Realu a jako první tým v této sezóně dokázal na stadiónu Santiaga Bernabéua bodovat. První branku tradičně vypjatého duelu zaznamenal ve skvělé formě hrající Messi. Druhý gól zařídil deset minut po přestávce Pedro.
U baru sedí a sleduje televizi také několik místních. Byli jsme zvědavi, kterému klubu budou fandit. Avšak nedozvěděli jsme se to. Sledovali sice fotbal, ale výraznou náklonnost jednomu či druhému mužstvu neprojevili. Ono se ani není, co divit. Nacházíme se celkem daleko od obou měst. Lidé tady mají asi jiné starosti než být příznivcem velkoklubu z Barcelony či Madridu. Zápas končí až chvilku po půlnoci. Odcházíme a zjišťujeme, že nám nohy ztuhly dokonale, jelikož jediný strečink, který jsme po tak náročném dni podnikli, bylo hašení žízně. Hned vedle hostelu se nachází veřejné tábořiště. V tuto Jarní dobu ještě není v provozu a tak na krásné měkké travičce v jednu hodinu po půlnoci nikým nerušeni usínáme.
Neděle 11.4.2010
V půl deváté vstáváme a jdeme se vykoupat do řeky Cares. Voda je „příjemně“ studená, přežili jsme to. Před desátou přichází František. Vítáme ho a jsme rádi, že je zdráv po fyzické i psychické stránce. V noci totiž slyšel všelijaký praskot, šum a šelestění, které nechávalo dost prostoru pro jeho bujnou fantazii. Co to bylo, co ho v noci rušilo, ale nesežralo, nám neřekl. Chvilku si ještě povídáme a v jedenáct hodin odcházíme z vesnice Caín. Krátký pobyt v Picos de Europa v nás sice povzbudil chuť poznat tuto oblast ještě mnohem důkladněji, ale i přesto jsme se rozhodli dneska opustit zdejší krásné hory. Máme totiž před sebou dlouhou cestu. Určitě by nebyl špatný nápad se do těchto míst vrátit, ale ne na dva dny, nýbrž alespoň na dva týdny. Dnes se však chceme podívat trochu jižněji, nahlédnout do španělské duše, do provincie Kastilie a Leon.
Další zajímavá místa, která jsem při putování po severním Španělsku a Portugalsku navštívil:
město Porto a jeho mosty: https://www.turistika.cz/mista/mosty-v-portu
portugalské pohoří Serra da Estrela: https://www.turistika.cz/mista/portugalske-pohori-serra-da-estrela
Guggenheimovo muzeum: https://www.turistika.cz/mista/guggenheimovo-muzeum-ve-spanelskem-meste-bilbao
trhy v Portugalsku: https://www.turistika.cz/cestopisy/trhy-v-portugalsku
městečko Manteigas: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-manteigas
vesnici Posada de Valdeon: https://www.turistika.cz/cestopisy/spanelsko-posada-de-valdeon
horskou vesnici Bulnes: https://www.turistika.cz/cestopisy/vesnice-bulnes-ve-spanelskem-pohori-picos-de-europa
zajímavý kaňon Garganta del Cares: https://www.turistika.cz/cestopisy/kanon-garganta-del-cares-v-pohori-picos-de-europa
město Porto: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-porto
také krásného dekorativního umění si nelze nevšimnout: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-azulejos
procházel se okolo řeky Douro: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-reka-douro
městečko Vila do Conde: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-vila-do-conde
město Braga: https://www.turistika.cz/cestopisy/portugalsko-braga
město Salamanca: https://www.turistika.cz/cestopisy/spanelsko-salamanca
*
Další má povídání o některých navštívených místech a cestách se nacházejí na mém blogu: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/ a také na stránkách iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/
Přidat do oblibených uživatelů
Posada de Valdeón
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Posada de Valdeón
Půjčovna autPříspěvky z okolí Pohoří Picos de Europa na severu Španělska
