Picos de Europa - pohoří
Pohoří Picos de Europa - srpen 2009
Co tomu říkáš?
A čemu, odpovídá moje žena.
No, koukám do mapy a tady na severním pobřeží Španělska leží pohoří Picos de Europa, takže bychom měli Hory a moře současně. Postavíme stan v kempu někde u pláže a do hor zajedeme na túry. Už to vidím, jak se vracíme z hor, napůl mrtvoly a noříme těla do vln Atlantiku. To by nebylo špatné, ne? Nebo máš nějaký jiný nápad?
Neměla a tak vyjíždíme. Autem. Přes Německo a Francii až do nejjižnějšího cípu Západního pobřeží Francie a hraničního města Iruňa (Irun). Dál pak neplacenou španělskou dálnicí stále podél pobřeží na západ. Kdo se rád zastaví ve městě, může se cestou uspokojit v průmyslových aglomeracích a zároveň turistických centrech jako jsou Donostia, San Sebastian, Bilbao, Baracaldo atd. Projíždíme kolem pobřežní průmyslové aglomerace. Z úzkého vysokého plechového komínu vlevo plápolají ohnivé plameny.
Fuj, smrdí to tu jako naše pardubické Paramo, praví žena.
To trefila přesně. Přidávám plyn, ať už jsme odtud pryč. Přejíždíme město Santander dál na Gijón, ale už si dáváme pozor, protože pojedeme kolem „Pikosů“ a asi někde budeme muset odbočit na kemp. Raději už sjíždíme z dálnice a ubytování hledáme v pobřežních obcích a městečkách. Jsou asi dvě odpoledne, v autě horko. Uličky jsou úzké, často se motáme tam a zpět, neboť ukazatel na kemp je najednou pryč. Jde to velmi pomalu. Konečně kemp. V recepci nás ubezpečují, že nápis na dveřích „Completto“ skutečně znamená, že je plno a další návštěvníky neberou. Jedeme dál. Stejně to tam nebylo hezké, přitakáváme si cestou k dalšímu městečku. Situace se v bledě modrém opakuje. Hodiny přibývají, a nejen ty. Také počet navštívených obcí a kempů, hlad, horko, únava, rozmrzelost až vztek na naši bezmocnost. Už jsme projeli celé pobřeží v úseku kolem „Pikosů“ a nic, kempy jsou plné. Jsme bez střechy nad hlavou. Stanování mimo kempy je pod pokutou zakázáno, neznáme zdejší poměry a tak to nechceme riskovat. Jsme naštvaní. Co dál?
Vždyť to můžeme udělat obráceně. Kempovat budeme někde mezi horami a k moři budeme dojíždět. Vydáváme se do vnitrozemí. Projíždíme kaňony mezi strmými skalami, kolem silničky často hučí peřeje horských potoků a říček. V ostrých zatáčkách se jede téměř krokem, protože jako naschvál vždycky jede něco proti. Aut tu jezdí docela dost. Nezastavujeme, i když je to někde velmi pěkné, protože je to značkami zakázáno a ani to není moc možné díky terénu. Pokud je někde místo mimo vozovku, je to tak na dvě, tři auta a je plné, protože to jsou výchozí místa horských túr. Okolní příroda je divoká, rokle, bujarý porost, rozeklané stěny skal jsou občas proděravělé jeskyňkami i jeskyněmi. Vše se chvíli kaboní a šedne pod šerem hustých mraků, chvíli se usmívá a raduje rozzářenými barvami stínů a světel, když vysvitne slunce. Přejíždíme nějaký kopec. Už chvíli je zamračeno, mraky se koulejí po okolních štítech či mezi nimi. Navigace ukazuje nadmořskou výšku asi 1300 m. Vjíždíme do mraků, čelní okno se pokrývá drobnými hustými kapkami, je vidět jen pár metrů. No to nám ještě chybělo. Jak je to možné? Vždyť u moře bylo tak hezky. Dokonce jsme se u jedné pláže občerstvili a vykoupali než pojedeme dál. Pomalu překonáváme kopec a opět klesáme. Jsme venku z mraků nebo co to bylo. Je sice zataženo, ale neprší a je vidět. Před námi jsou krásná údolí plná zeleně. Takhle zdálky je vidět, jak mraky přetékají přes některé svahy dolů do údolí.
Mezi malými vesničkami, na křižovatkách i menších městečkách a všude možně hledáme nějaký ukazatel či informaci o kempu. Křižujeme krajinu zleva, zprava a nic. Tady není žádný kemp. Tak teď už jsme úplně v koncích. Musíme se někde zašít u řeky, kde na nás nebude vidět a kde bude vůbec místo. V horách mezi roklemi to určitě nebude, pakujeme se trochu víc k pobřeží. Projíždíme městečkem Panes, přes most, pod nímž bublá řeka Rio Cares. Zpomalujeme, pokud to provoz na silnici dovoluje a naše oči dychtivě vyhlížejí, zda se tam nedá někam zajet. Nic není vidět. Jedeme dál, třeba se s řekou ještě potkáme. Často vedou vedle sebe. Ujeli jsme ještě pár kilometrů za město, ale řeku jsme již nepotkali. Vracíme se zpět do Panes. Opět přejíždíme most, ale z opačného směru. Hned za mostem se silnice rozdvojuje a jedna možná povede kolem řeky. Odbočujeme vlevo. Opouštíme město a postupně stoupáme do kopce. Držíme se asi dvě stě metrů podél řeky, to je dobré. Ještě tak se k ní dostat. Ze shora je vidět, že tam vede nějaká polní cesta. Ale odkud? Vypadá to, že jsme ji přejeli. Obracíme. Pomalu se couráme ze svahu, naštěstí nic nejede. Odbočka je prudce z krátké stráně, až jsme trochu škrtli podvozkem o krajnici silnice. Je to zázrak, ale máme kousek rovného místa na břehu řeky Rio Cares. Voda je čisťounká a přístupná. A máme to. Taky bylo na čase, je po osmé večer.
Vybalujeme stoleček, židličky, pivo, večeři apod. Stan vybalovat nebudeme, netřeba zbytečně provokovat. Je hezky, spát budeme pod širákem. Jdeme se vykoupat. Voda je poměrně chladná, ale ne ledová, vydržet se to dá a krásně to osvěžuje. Ze břehu jsou vidět ryby, některé až přes 60 cm. Nic bych za to nedal, že to jsou cípalové, kteří se sem natáhli z brakických vod nedalekého Biskajského zálivu.
Setmělo se. Ležíme ve spacákách za autem, koukáme na nebe a občas si lokneme z flašky slivovice. Na západě ještě rudě svítí červánky. Je ticho, jen z okolí cvrčí stovky konipasů a cikád a mísí se do jednoho sametového šumu se vzdáleným zurčením peřejí naší řeky. Pomalu usínám s blaženým úsměvem na rtech. No na takový večer se nedá zapomenout.
Ráno není ani tak chladné jako mokré. Naše spacáky a vše ostatní je nacucané rosou, co nesaje má úplně mokrý povrch. Nad hladinou řeky se vznáší opar, který prosvětluje slunce. Pomalu se probouzíme. Otužilecká osobní hygiena je v řece. Slunce pomalu upíjí vláhu z našich spacáků a my si dáváme instantní polévku s instančními nudlemi a kávu.
A znovu do bludiště hor. Nevím jak dlouho už hledáme kemp, ale nějak nám to nevadí. Ono je stále na co koukat. Přijíždíme k parkovišti u jedné ze silnic „okresního“ typu. I když zrovna nejsme přímo v horách, je tu nádherná vyhlídka na vzdálenou centrální část Pikos de Europa, horskou skupinu Uriello. Na první pohled nás upoutává štíhlý kužel (komín) vápence, vysoký asi 500 m. Je to impozantní, nevšední štít Neranjo de Bulnes (2 519 m) vyčnívající za zelení předního horizontu společně s ostatními horami. nádhera. Ale jak se tam někam blíž dostat?
Pokračujeme v cestě, která nás vede až do městečka Potes. Projíždíme ho.
Ale tady už jsme jednou byli,né?, říká žena a má pravdu.
Jo, včera, odpovídám. Tak si to dáme ještě jednou a odbočíme někam jinam než včera.
Tentokrát odbočujeme podle směrovky ne Fuente Dé. Jedeme stále do mírného kopce po silničce A-185. Světe zboř se, hned kousek za Potes je kempink. Zastavujeme a okukujeme ho. Místa je tu ještě dost. Budeme pokračovat, ale už víme, kam se můžeme vrátit. A heleme se. Další kemp. Opět ho okukujeme a opět stoupáme po silnici do kopce. A třetí kempink. Včera nic a dneska tohle. Ujeli jsme asi 20 km a jsme ve Fuente Dé. Silnice dál nevede, pouze do tohoto horského střediska. Je tu hodně turistů, parkování aut organizuje místní služba, ale je bezplatné. Prohlížíme si místo. I tady je malý, jednoduchý kemp. Jsme v nadmořské výšce kolem 1000 m. Jezdí odsud lanovka na hřebeny. Provoz má od 9 do 20 hodin. Jedna zpáteční jízdenka stojí 14 Euro. Lanovka je kabinová pro 20 pasažérů a končí ve výšce 1848 m. Převýšení téměř 800 metrů překonává 1600 m dlouhým lanem bez jediného podpěrného sloupu. Náhodně se dozvídáme, že velmi dobré vyrazit časně ráno, neboť v průběhu dne je zde až příliš mnoho turistů a na lanovku je nutné si počkat. Odbavování turistů je však velmi dobře organizováno, jízdenky jsou číslované. Která čísla jsou na řadě se zobrazuje na světelné tabuli a jsou hlášena rozhlasem. Totéž je, pokud máte i zpáteční jízdenku. Pořadové číslo jízdenky však přiděluje obsluha lanovky, podle doby vašeho příchodu.
No tak sláva. Vše potřebné víme a teď zpět dolů do druhého kempu, ten se nám líbil nejvíc. Tady zakotvíme.
Později odpoledne jdeme procházkou asi tři kilometry prohlédnout si Potes. Velmi fotogenické kamenné uličky, kamenné domy, podloubí, mosty, věž, neobvyklý kostel, náměstí ty všechny věci přímo žadoní o vyfotografování. Všude je plno lidí, ruchu. Restaurační zahrádky na ulicích přímo vybízejí k posezení u skleničky vína a k pokoukání. Ze dveří domů vyhlížejí nedočkaví hostinští své zákazníky. Fotíme, natáčíme. Městem dýchá radost, úsměv a pohoda. Chce se mě už urgentně čůrat, ale nějak není kde. Než bych se někde v hospodě domluvil, nebo spíše nedomluvil, tak bude pozdě. Všude okolo jsou lidé. Utíkám do bočních uliček a hledám tmavá zákoutí. Ty se občas najdou, ale ty lidi, ty lidi. Bože!!! Bože!!! Áááááá, Ježíši! To je úleva. Tmavé zákoutí to sice je, ale pár lidí mě zřejmě vidělo. V tu chvíli mě to už bylo jedno, ale teď se trochu stydím. Vracíme se ke stanu až za setmění.
Asi mě někde ofoukla záda, protože mám problém si sednout a ohnout se, spíše se pak narovnat nebo vstát. Vezmu si prášek a lehnu si. Ženě to nevadí, protože se zažrala do knížky svítíce si baterkou. Ráno vstaneme brzo, abychom byli na devátou u lanovky.
Je ráno. Kolikpak je hodin? Cože? Půl deváté. No to už asi do devíti nestihneme. Rychle se soukáme ze spacáků a snažíme se nahnat zaspaný čas.
Dorážíme k lanovce. Je tu už dost lidí. Naše jízdenky mají pořadové číslo 507 a 508. Na světelné tabuli čteme, že se právě odbavují čísla 320 až 360.
Je asi poledne a vystupujeme z horní stanice lanovky. Je tu o něco chladněji. Rozhlížíme se kolem. Při pohledu na jih je vidět hřebeny a štíty Kantaberského pohoří, při pohledu k severu se otevírá vrcholová partie centrální části Picos de Europa. Vykračujeme po žluté značce trasy č. 23. Nazývá se Ruta e Cabaňa Verónica a vede do horského sedla Horcados Rojos.
Šotolinová cesta je pěkně široká a jen mírně do kopečka. To se nám líbí. Máme pěkné výhledy, slunce svítí a Hory na obzoru jsou trochu zamlžené. Je tu prý poměrně dost kamzíků, tak se těším, že nějaké snad uvidíme. A také tu jsou i orli a supi. Těšíme se krásou a tichem hor. Stoupáme a stoupáme, cesta se postupně mění v úzkou pěšinu a stoupání je příkřejší. Začínáme dýchat a občas je třeba odpočívat. Prudce se ochladilo, začal foukat skoro až ledový vítr a do toho ještě prší. Rychle oblékáme bundy a choulíme se pod převisy balvanů. Moc to nepomáhá. Vítr metá studené kapky až na nás. Choulíme se k sobě a čekáme. Je to opravdu jen přeháňka, déšť pomalu slábne a vítr také, ale ještě to nepřešlo. Ze skal před námi je slyšet sílící cinkání zvonců. Žene se sem veliké stádo koz, no určitě více než sto. Člověk je musí obdivovat, jak jsou hbité, přeskakují ze skály na skálu v místech, kde bych měl strach to po svých slézat. Zároveň s nimi přišel i hrozný zápach. Možná tu hledají úkryt, protože v dohledu jsou dvě velké jeskyně. Nad stádem nade všemi stojí na skále statný vedoucí kozel s bradkou a dohlíží na pořádek a bezpečí. Tu si ještě nad něj stoupá jiný kozel, evidentně mladší a bez bradky a narušuje dominanci vedoucího šéfa. Tomu to však evidentně nevadí a pardonuje tu troufalost. A už také asi vím proč. Dívám se na oba a porovnávám. Mají úplně stejné barvy a barevné skvrny po těle mají umístěny naprosto identicky. Není pochyb. Je to táta a syn. Jedna z koz se odpoutala od stáda a loudí na manželce jídlo. Nic však nedostala.
Pokračuje v cestě. Svlékáme bundy, protože zase svítí slunce. Na první pohled takhle z cesty to vypadá, že tu roste už jenom kamení, ale není to pravda. Stačí se jen podívat mimo cestu za balvany, mezi kameny. Nádherně zelené ostrůvky rostlin a květů – žluté, bílé, fialové, růžové, modré. No nádhera. Stoupáme a stoupáme. Ženě pomalu docházejí síly a já už toho mám také dost, protože mě bolí ta záda. Když jdu, tak je to celkem dobré, ale nejde si sednout. Takhle, ne že by to nešlo, po překonání určité bolesti to jde, ale horší je po chvíli zase vstát. To je taková bolest, že se ani postavit nejde. No plotýnky jsou plotýnky, co si budeme povídat. Zastavujeme, dáme si oddech, najíme se napijeme, pokouříme, pokoukáme po okolí a pomalu půjdeme stejnou cestou nazpátek. Výhledy už nejsou takové, vzduch je čím dál víc zamlženější, nebe se zatahuje. Začínají se rýsovat tmavé mraky, slunce je tatam, krajina šedne a tmavne. V dálce je slyšet hřmění. Sestupujeme. Nad údolím odkud jsme vyšli a kam se zase vracíme visí z mraků potrhané cáry. Tam už prší. Tak třeba se nám to vyhne, doufáme. Trochu to tak i vypadá. Krápe, ale jen velmi krátce. Tak opět svlékáme bundy. Opět začíná krápat, ale už je ani nevytahujeme. Chyba. Prudce se rozpršelo a než bychom stačili bundy opět použít, už to nemá cenu. Jsme jako doch. Tentokrát však neduje vítr a je docela teplo. Vykračujeme si pěšinou celí mokří, ale zima nám není. Déšť ustal, ale dunění hromů se z hor stále ozývá. Jsme u stanice lanovky. Je asi šest večer. Jdeme dovnitř. Čekárna je poměrně plná lidí, není si téměř kam sednout. Ve vedlejší restauraci však místo je. Paní za stolečkem nám na jízdenky napsala jako pořadí čísla 567 a 568. No nazdar hodiny. To je zase čekání. Chvíli pokuřujeme venku a vstřebáváme poslední dojmy hor. Tak žádní kamzíci, jenom kozy. Blíží se večer, pomalu se ochlazuje. Chladneme i my a hledáme útočiště uvnitř. Čekárna je stále plná, ale dvě židle jsme si našli. Je nám zima a tak si natahujeme ty bundy z baťohu. Okolo hlučně švitoří španělština a čas tak pomalu utíká.
Je půl osmé a jsme u stanu. Unavení ale spokojení.
Přidat do oblibených uživatelů
Posada de Valdeón
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Posada de Valdeón
Půjčovna autPříspěvky z okolí Picos de Europa - pohoří
