Albánie (10) - památky Butrintu a zásek v Sarandě.

Cestopisy

Ráno na pláži. • Fotografie (19) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (19 fotografií)

Náš stan schovaný v závětří.

Cesta zpět do Ksamilu.

Vstoupit do fotogalerie (19 fotografií)

Úterý 5.9.

Budíme se do slunečného rána. Vítr z večera se již uklidnil. Balíme věci, stan a odcházíme zpátky cestou, po které jsme sem včera sestoupili. Při odchodu opět potkáváme dvě zahalené muslimské ženy přicházející s malými dětmi na pláž. Mladší žena se snaží koukat do země či jinam, starší nás zdraví a děti nás zvědavě okukují. Lze poznat, že všichni jsou z nás poměrně překvapené.

Znovu přecházíme přes kopec tří kilometrouvou cestou až do Ksamilu. Zastavujeme na pláži Paradise na okraji města, kterou zrovna personál baru čistí od chaluh, které sem byly naváty včerejším větrem. Převlékáme se do plavek a noříme těla do chladivě osvěžující mořšké vody. Procházíme celým Ksamilem až k zastávce, na které nás předevčírem vysadil autobus. Ten dnešní by měl jet za necelou půl hodinu.

Hned se na nás lepí taxikář a vnucuje nám své služby. K taxikářům však máme již z letiště velmi odmítavý postoj, můžou si za to svým přesvědčováním sami, takže mu rovnou sdělujeme, že si tu počkáme na bus. Ten brzy přijede a bude levnější. Taxikář neúnavně zkouší různé finty, jako že bus nejede, že nám dá slevu (tedy 5€ za oba), ale my dál neoblomně sedíme na chodníku a vyhlížíme autobus. Na chvíli dokonce taxikář slevuje na 4€, vzápětí si však zřejmě uvědomuje svůj omyl a zase navyšuje na 5€. Brzy je mu jasné, že s námi nehne. Pohybuje se dál kolem, ale už si nás příliš nevšímá.

Autobus má asi čtvrthodinové zpoždění, kdy už jsme lehce nervózní, že opravdu nepřijede a my se půjdeme potupně doprošovat taxikáři. Nakonec se však naštěstí v dáli objevuje a během chvilky zastavuje přímo před námi. Máme v ruce připraveno 200 Leků, kolik by naše cesta měla stát. Hned po nástupu je podáváme výběrčímu, který však něco albánsky odpoví a ukazuje někam dopředu. Chápeme to, tak že zaplatíme až v cílové stanici, tedy v Butrintu. Okamžitě po zastavení však výběrčí s řidičem někam zmizí a nevrací se. Čekat na něj nemůžeme, protože nemáme dnes tolik času a rádi bychom si v klidu prohlídli celý areál historického Butrintu. Tím jsme tedy oproti taxiku ušetřili rovných 5 Euro.

Přemisťujeme se ze zastávky k nedaleké bráně do Butrintu, kde je pokladna. Leží tu papíroví průvodci v různých jazycích. Bereme si českou verzi, která byla zřejmě přeložena google translátorem, takže se občas musíme zamyslet, abychom správně pochopili, co nám chtěl autor sdělit. Vstup stojí cizince 700 Leků a cizince ve skupině pouhých 500 Leků. Domorodci mají vstup ještě levnější. Takovou diskriminaci turistů jednotlivců si přeci nenecháme líbit. Před námi platí šestičelnná skupina Poláků. Jejich průvodce objednává lámanou angličtinou vstup pro šest osob a místo six vyslovuje sex, čímž vzniká chvilka nedorozumění, čehož Peťa využívá a pohotově se domlouvá s jejich průvodcem, že nás naoko přijmou do jejich skupiny. Tím může objednat pro devět, vyhne se tím problémovému slůvku a my ušetříme celkem 400 Leků. Průvodce rychle chápe a stáváme se tak, členy polské turistické skupinky. Dáváme průvodci za nás tisíc Leků a procházíme do nitra historického opevněného městečka Butrint. Tím se rázem přenášíme o mnoho staletí zpět, až do dávných dob římských.

Podle průvodce procházíme kolem jednotlivých památek a čteme si v průvodci jejich historii. U jedné z nich pozorujeme v kalné vodě želvy, které jsme v Albánii čekali. Mysleli jsme, že je potkáme vícekrát, ale nacházíme je bohužel pouze tady.

Zdejší památky pocházející z různých období a jsou tu dost namačkány na sebe. Některé dlažby je možno obdivovat pouze na obrázku, protože jsou z důvodu jejich zachování schovány pod ochrannou vrstvou písku. Nejvyšší části Butrintu dominuje hrad s muzeem. Po jeho prohlídce scházíme k amfiteátru, kde zrovna probíhá svatba, takže musíme chvíli čekat, než se svatebčané dostatečně nafotí. Samozřejmě, že se tu fotíme také.

Po prohlídce Butrintu se ještě speciálním přívozem, což je vlastně jen plošina tažena ocelovým lanem, plavíme přes kanál i Butrintit na prohlídků lázní Shëndellia, jejichž hradby tvoří trojúhelníkový půdorys. Hned za vchodem opět potkáváme dvojici čechů ze Sarandy. Prohlížíme celou památku - nahlížíme do jednotlivých budov, procházíme po vršku opevnění a kocháme se pohledem na Butrint přes vodní kanál.

Zpět přeplouváme kanál opět zdarma. Za převoz tu totiž platí pouze automobily, pěší se vezou zdarma. Pokud ale zrovna nejede žádné auto, mají pěšáci smůlu - kvůli nim převoz nepojede.

Autobus je již nachystán k odjezdu, nastupujeme a usedáme až úplně vzadu na palubu. Vedle nás si sedá velice komunikativní albánský chlapec, kterému může být tak kolem deseti let. Hned se nás poměrně zdatnou angličtinou ptá odkud jsme, kam jedeme a další komunikační fráze. Brzy se řeč stáčí na fotbal, tam však brzy vytuší, že nejsem velký fotbalový fanoušek a že o něm vlastně nic nevím. Tím o nás ztrácí zájem a baví se raději s místními. Nám však slibuje ukázat v Sarandě zastávku autobusu do Gjirokastëru a k Modrému oku, což jsou naše další plánované cíle. Nakonec však vystupuje dřív než my a nám sděluje, že zastávka je kdesi v centru. To nám tedy opravdu pomohl. Komunikujeme tedy s dalšími cestujícími, ale nikdo z nich přesně neví. Pak nám na jedné zastávce řeknou, že je to tady a tak vystupujeme. Chvíli se trochu bezradně rozhlížíme, ale po chvíli nedalekou zastávku skutečně objevujeme. Velkým zklamáním však je, že dnes nám již nic nejede. A to jsou tepve čtyři hodiny odpoledne.

Přemýšlíme co budeme dělat. Na výpadovku, kde bychom mohli stopovat je to asi pět kilometrů do kopce. Kdyby nás tam nikdo nevzal, tak by nás zítra čekala zase cesta zpátky stejnou cestou s tím, že bychom propásli brzké ranní spoje. Rozhodujeme se tedy pro městské zevlování a noc na homelesáka v městském parku. Jdeme se tedy usadit na pláž hned vedle přístavu a koupeme se v dost kalné vodě. Za 50 Leků si dáváme poctivou čokoládovou zmrzlinu, nakupujeme ovoce a zatímco já doplňuji deník, Peťa shání pohled a poštu, kde by ho mohla odeslat do ČR. Obojí se jí nakonec zdárně daří.

Slunce se pomalu sklání k mořské hladině a my po městě sbíráme suché klacíky. Dnes tu budeme trochu za exoty a na pláži si budeme vařit večeři na našem dřívkáči. Pícku nakonec roztápíme na písku hned pod kamenou zídkou. Dva metry nad námi chodí po pobřežní kolonádě spousta svátečně oblečených turistů. Kouř z našeho vaření láká jejich pozornost a trochu nechápavě na nás zpoza zdi shlížejí. Jsou i tací, co si nás zcela napřímo fotí. Jiní si však sedají na zídku a zatímco se rozhlížejí, nenápadně pokukují co ještě budeme dělat zajímavého. Po chvíli je však pohled na to, jak přikládám klacíky do dřívkového vaříče pod ešus s kuskusem a kouřím jim tak pod nos, přestává bavit a odcházejí.

Po večeři se procházíme s batohy na zádech po kolonádě. Na chvíli se zastavujeme u skupiny hudebníků, kteří tu vyhrávají svou nekončící improvizační skladbu. Část si jí nahráváme na mobil, hážeme jim do klobouku nějaké drobné a vydáváme se do parku poohlédnout se po nějakém zapadlém místě, kde bychom mohli nenápadně a hlavně nerušeně přespat.

Hned se nám zalíbí místo za jednou lavičkou, kam dopadá nejméně světla pouličního osvětlení a od ulice je odděleno kovaným plotem a vegetací. Bohužel jen co si začneme vybalovat batohy přicházejí dva důchodci, usazují se na nedalekou lavičku a zvědavě nakukují co tu provádíme. Sedáme si tedy nenápadně na lavičku také a čekáme až odejdou. Naštěstí to netrvá příliš dlouho. Nafukumeme tedy nafukovačky a lezeme do spacáků. Batohy spínám k sobě a umísťují pod lavičku tak, aby byly přístupné pouze z naší strany, odkud je blokuji tělem. Podobné noci v civilizaci nemám příliš v oblibě a proto mé spaní je lehké a každou chvíli sleduji co se děje kolem. Většinu noci je klid, jen v jednu chvíli přijde ze tmy albánec, skloní se nade mnou, něco mi řekne (čemuž vůbec nerozumím) a zase odchází pryč. Ráno trochu přemýšlím, jestli se to opravdu stalo, nebo to byl jen sen.