Albánie (7) - relax na pláži a průzkum kaňonu Gjipe

Cestopisy

Grilování výborných rybek. • Fotografie (5) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (5 fotografií)

Ústí kaňonu Gjipe.

Uvnitř kaňonu - pohled vzhůru.

Vstoupit do fotogalerie (5 fotografií)

Sobota 2.9.2017

Dnes vstáváme bez budíčku pěkně vyspalí a odpočatí. Noc byla dle očekávání klidná a tichá. Dnešní den máme v plánu strávit odpočinkem a plážovou relaxací na pláži Gjipe a později průzkumem lákavého kaňonu.

Přesouváme se tedy na pláž a na lehátku snídáme s výhledem na mořskou hladinu. Po snídani si užíváme plážový relax v podobě koupání se v moři spolu se šnorchlováním. Na kraji pláže mezi kamany lze pozorovat pestrý podmořský život v podobě rybiček, hvězdic a méně oblíbených mořských ježků. Mezi koupáním pozorujeme plážové dění kolem a čteme z Čech přivezené časopisy, určené původně pro zkrácení chvíle v letadle.

Lehátka kolem se rychle plní příchozími plážovými turisty, kteří sestupují cestou shora od silnice. Přichází mladík a od slunících se turistů požaduje 500 Leků za použití plážového lehátka. Někteří turisté proto opouštějí lehátka a lehají si na kamínky pláže. My s sebou nemáme finance a proto se domlouváme, že zaplatíme u baru, kam si skočíme na oběd. Souhlasí a odchází.

Odpoledne se tedy odebíráme k baru po pravé straně pláže. Nejvíce se nám líbí ryby, které tu albánec zručně griluje. Objednáváme si tedy u číšníka rybu za 1000 Leků, zeleninový salát za 350 Leků a nějaké pečivo. Dlouho se nic neděje a žádné jídlo nám nenesou. Sedíme, pozorujeme okolí a čekáme až na nás konečně dojde řada. To se však zjevně neděje a nakonec si nás po významných pohledech všímá servírka a ptá se, co si dáme. Sdělujeme jí, že jsme si jídlo objednali již dlouho před tím a pro jistotu jí opakujeme naši objednávku. Jídlo lží na stole před námi do pár minut. Je asi důležité si objednat u správného člověka.

Vychutnáváme si jídlo a pozorujeme zrzavého kocoura, který loudí u okolních turistů a občas si drze ukradne něco z nedojedených opuštěných talířů na stolech. Pak se snaží zapít svůj oběd s volně tekoucího pramene vody z kohoutku. Protože jdu zrovna doplnit naši lahev, nabírám vodu do dlaně a nabízím ji kocourovi. Vypadá docela vděčně a opakovaně hltá pohodlněji vodu z mé dlaně. Oběd splachujeme lahví místního piva Korca. Cestu zpátky na pláž bereme kolem stanu, kde ještě vaříme na dřívkáči čaj.

Po příchodu k moři se s potápěčskými brýlemi vydáváme prozkoumat skály na levé straně pláže. Jsou tu nádherné jeskyně, v jejichž ústí se mořské vlny rozbíjí o kameny. Do mnohým z nich lze vlézt a poslouchat ozvěnu dunění tříštícího se příboje.

V pozdním odpoledni se z pláže vracíme zpátky ke stanu, kde měníme vodní vybavení za pohorky a vydáváme se na průzkum do nitra kaňonu. Nejprve se brodíme pískem širokého vyschlého řečiště říčky Gjipe. Správně - všechno se tu jmenuje Gjipe. Čím dále se noříme do kaňonu, tím se jeho stěny z obou stran blíží k sobě. Jak se kaňon zužuje, tím více vyniká jeho výška a postup se stává náročnější. Nakonec se šířka ustálí na nějakých deseti metrech a dále se již nezužuje. Dno tvoří volně sypané balvany různých velikostí, které na skalnatém dně kaňonu tvoří rozmanité prolézačky. Některá místa začínají být čím dál více lezecky náročné a s některými Peťa, která není v lezení trénovaná jako já, začíná trochu bojujovat. Místy naštěstí postupu napomáhají instalovaná fixní lana.

Trochu nás znervózňuje, že potkáváme pouze vracející se skupiny turistů z nitra kaňonu. Někdy musíme čekat, až některými zúženými místy proleze třeba desetičlenná skupina s průvodcem, který pomáhá jednotlivým členům své skupiny. Některé takové místo blokují dlouhé minuty, zatímco my pak proskáčeme během pár vteřin.

Prostředí je naprosto úžasné. Různě tvarované skalnaté prolézačky porostlé bujnou vegetací dávají pocit, že se člověk ocitl někde v divočině a trochu čekáme, že podobně jako ve filmu Cesta do pravěku, je toto právě tou spojnicí a na druhé straně v pravěku vylezeme.

Začíná se pomalu šeřit a mne začíná mrzet, že jsme se do kaňonu nevydali dřív. Takhle bohužel nemůžeme jít a dosáhnout až jeho konce, ale musíme myslet na to, že i návrat nám bude nějakou dobu trvat. Lézt ven za tmy by určitě nebylo dobré. Peťa, které jde postup pomaleji říká, že tu počká, abych se mohl sám rychleji podívat ještě o kousek dál. Hlavně prý ať se tam někde nezraním. Postupuji tedy hbitě dál. Říkám si že jen vylezu na další skalnatý výšvih a vrátím se, ale tam mne to vždy láká ještě o kousek dál a tak několikrát znovu. Trochu to připomíná očarovaný kaňon z nějaké pohádky, který láká své návštěvníky ještě o kousek dál a hloub, až je někde uvnitř pohltí. Vidím však, že přestože se kaňon podstatně zúžil, šance že bych došel na konec zřejmě není a proto raději otáčím zpátky k Peťe. Tu potkávám celkem brzy, protože ji nebavilo samotnou čekat na kameni a postupovala dál za mnou.

Postup zpět jde podstatně rychleji než výstup, ale ke stanu i tak přicházíme již po západu Slunce s pomalu houstnoucím šerem. Jdeme se ještě vykoupat, kde jsme na opuštěné tmavnoucí pláži již sami.

Před stanem si již po tmě děláme na dřívkáči z tvrdnoucího chleba topinky a čaj. S nevolí posloucháme, jak nám přímo za stanem stále něco chodí a šustí v suché trávě a listí. Jsou to zvuky jako by tam hrabaly slepice. Beru tedy čelovku a vydávám se na průzkum a zahnání nevítaného zvířecího vetřelce. Jaké je mé překvapení, když pár desítek metrů za stanem na mne z křoví hledí černobíle pruhovaná hlava jezevce. Chvíli na sebe koukáme, ale pak jezevec prchá. Je to mé první životní setkání s tímto zvířetem.

Dlouho do noci pak s Peťou sedíme za horkého letního albánského večera před stanem, nad námi tisíce hvězd a my povídáme o všem možném a možná i nemožném.