Anabáze podle Švejka... aneb z Huštěnovic přes Vlčí jámy do Halenkovic

Tak na tenhle „výlet“ z půlky měsíce září hned tak nezapomenu! Jenže ne kvůli počasí, to bylo famózní, tentokrát byl na vině zásah Vyšší moci. Ostatně, jeho nečekaný průběh můžete posoudit sami:

 

V pátek večer jsem si dle map.cz udělal plánek trasy, kterou jsem mínil v sobotu realizovat: prostředkem hromadné dopravy jsem se chtěl dopravit do Jankovic, odtud už „pěškobusem“ nahoru na Bunč a pokračovat přes Komínky a Budačinu do Halenkovic. Cíl cesty vyšel, zbytek už ne, a to z důvodu, který jsem naprosto nečekal!

Bus ze Zlína do Huštěnovic přijel načas, já se přesunul za roh na další zastávku… a spolu s jednou paní čekal a čekal. Spoj na Jankovice měl odjíždět v půl deváté, tato doba už dávno uplynula a my viděli, jak se na křižovatce začala auta „štosovat.“

Pak po hlavní projelo s houkající sirénou několik vozidel rychlé pomoci a po další čtvrthodině najednou začala všechna na křižovatce dosud stojící osobní vozidla odbočovat a projíždět okolo nás. Osádka jednoho přistavila té paní, že ji seberou do blízkých Sušic, protože by se prý autobusu nedočkala. U Starého Města byla hromadná havárie, kolona vozidel s autobusy se táhne až do Hradiště a nikdo neví, kdy bude silnice znovu průjezdná. Oni se potřebují dostat do „Staráku“, ale musí to vzít oklikou přes Traplice...

 

No nazdar! A co já teď – to se mám jako vrátit domů, když bus nejede? Dám tomu ještě deset minut, no a pak se uvidí.

Nastálého zmatku v hlavě využil malý mozeček, který se nenápadně přemístil na místo hlavního mozku a ujal se velení: „To nic, Franto – přecaj tady nebudeš na zastávce stepovat jak nějaká kněžka lásky – zkus to pěšky do nájbližší dědiny, třeba ten autobus pak přijede a ty doňho nastúpíš!“

 

Poslušen povelu mozečku... a za jeho dalšího příkazu mým nožkám – „Levá pravá, seno sláma – pochodem chod!“ - jsem mašíroval jako nějaký zelenooděnec vstříc další vesnici, Sušicím.

No to jsem si dal! V Huštěnovicích byl u cesty chodník, ale hned za tratí u hřbitova končil a já se musel držet těsného kraje silnice, protože okolo mne projížděli kolony aut nahoru do další vsi a do protivky zase proud vozidel do Huštěnovic... a člověk aby jen trnul, kdy jej nějaký nervní řidič srazí do příkopu!

 

Po kilometru chůze naštěstí přišly Sušice, slovácká dědinka rozložená v mělkém údolí Jankovického potoka, a s ní přes dědinu vedoucí chodník. Bus nikde, takže jsem pokračoval do středu obce na náves, jíž zdobi několik drobných památek. Minul jsem kamenný kříž, za hasičskou zbrojnicí pěkný objekt kaple Panny Marie (z roku 1886) a naproti přes silnici stojící Pomník padlým I.světové války.

Pak už se v zatáčce vyloupl konec obce a já nemaje sebou tentokrát žádnou mapu (jen ten náčrtek z map.cz) se vydal ve stále sílícím horku dál do neznáma, směrem k Traplicím. Tentokrát už to bylo se stoupáním a zdaleka viditelný začátek obce jsem téměř hypnotizoval (jen abych už tam byl!), neboť neustávající ruch silničního provozu odvíjející se okolo mi už lezl na nervy.

 

Konečně! Cesta do středu obce zabrala poněkud více času jak v té předchozí, protože tahle obec (kromě pěstování vinné révy místní prosluli i jako velice šikovní kamnáři a hrnčíři) měla jednou takový počet obyvatel. A na křižovatce imitující náves mne čekala ledová sprcha: stál tu silniční ukazatel sdělující mi, že jsou odsud Jankovice vzdáleny 6 a Košíky 4 kilometry!

 

V malém parčíku jsem usedl ve stínu stromů na lavečku a dumal co podniknu dál. Jankovice a Bunč jsem odpískal – takový kus už bych v tom hicu nedal a v Halenkovicích by mi ujel poslední bus do Zlína – ale co třeba ty Košíky? Pokud vím, tak se nedaleko od nich nachází ve svahu Kudlovické doliny skalní uskupení Vlčí jámy, kde to dobře znám i bez mapy a do Halenkovic to od nich není daleko.

 

No hurá! Konečně rozumný nápad… však už také malý mozeček dávno zalezl někam do díry a vlády v hlavě se opět ujal hlavní mozek!

 

Po menším občerstvení a chvilce odpočinku jsem byl schopen vstát, vytáhnout fotoaparát a nejprve zdokumentovat zajímavý Památník padlým (z roku 1920), pod kterým jsem seděl. A pak i tu pěknou kamennou zvonici z druhé půle 18.století, která zdobila střed obce před zdravotním střediskem a stavením obecního úřadu.

Vlevo ve svahu krášlí centrum Traplic od roku 2009 nová kaple Panny Marie Růžencové (má velikost kostelíka!), jež byla vystavěna především z penízků, které ve sbírce vybrali místní. Poblíž kaple se vypínala kamenná socha Panny Marie z roku 1902.

 

K další křižovatce v údolí Jankovického potoka jsem to měl otevřeným terénem (naštěstí už bez autokolony) po silnici asi 3 km a v půli vzdálenosti mne předjel ten zpožděný autobus!

 

Nále co už včil, že?

 

Od křižovatky to bylo na okraj Košíků kilometr, ale já se tady před obcí zastavil ve stínu bagru a chvíli se kochal pohledem na nově vyhloubené rybníky či poldery, budované vodohospodáři v rámci protipovodňového opatření.

Pak už jsem se vydal do centra obce, kde jsem krom novotou svítícího kamenného kříže žádnou jinou památku „nepotkal“ a odtud mne čekalo úděsné stoupání nahoru nad obec. Už po žluté značce, kterou ke skalám Vlčích jam (a ještě o kus dál, až na Budačinu) vyznačili místní nadšenci.

 

Katastr Košíků byl osídlen již v hodně vzdálené minulosti a severně od obce se na hřebeni nachází lokalita zvaná „Sklepiska.“ Jedná se pravděpodobně o výšinné hradisko z období Velké Moravy, které dosud nebylo archeology prozkoumáno.

Vlastní trvalé osídlení katastru se odehrávalo od počátku 17.století, kdy vypálením hvozdu vznikla lesní osada. Podle jedné verze dostala jméno po Košíkovi, což byl ctihodný uherskohradišťský měšťan, podle druhé vznikl název obce podle množství vrb lemujících břehy potoka, z jejichž prutů místní vyráběli velice pěkné košíky.

Tak jako v sousedních Jankovicích, stali se i v Košíkách původními obyvateli Valaši, přesídlení sem pány v rámci protireformace. To prý aby těch evangelických „baranů“ na Valachoch nebylo už tolik!

Přesídlencům to nijak zvlášť nevadilo, pustili se chutě do klučení lesa, zrobili sobě dřevěnice, chlévy pro dobytek a šopy na nářadí. K nim později přistavěli také stodoly, aby v nich mohli skladovat úrodu ze svých políček, vzniklých na pasekách. Nutno ale dodat, že ta úroda bývala víc než chudá.

Roku 1775 byla v obci vystavěna škola a na kopci nad ní myslivna, ale život místních se příliš nezměnil. Stále byli pouze lesními nádeníky, úroda z polí tak tak pokryla obživu a finančně si mohli přilepšit leda tak prodejem ovoce vozeným na trh.

 

Tohle vše je v současnosti už dávnou a těžko uvěřitelnou historickou minulostí. V obci rozložené v hlubokém žlebu Košíkovského potoka (boční údolí doliny Jankovického potoka) jsem dnes viděl starou i moderní zástavbu, ve které žije víc jak 400 obyvatel a ti se mají pochopitelně mnohem líp.

 

Na hřebeni jsem narazil na rozcestník. K dispozici mi bylo i červené turistické značení, které začíná v Napajedlích a směřuje na Bunč, ale to jsem ignoroval a s důvěrou se svěřil žluté trase.

 

Jenže ono se nadarmo neříká – důvěřuj, ale prověřuj!

Značka se mi o kus výš v lese ztratila, takže jsem chvilku pokračoval dál po silničce a z ní potom přes houštiny s hladovými klíšťaty odbočil ke skalnatému hřebeni Skalek s nadmořskou výškou 406 metrů.

 

Posledně jsem tudy procházel zdola nahoru příkrým svahem Kudlovické doliny, dnes mne čeká cesta opačná, sestup, ale jak jsem brzy poznal, ani ten nebyl v horní části zrovna jednoduchý: kousek pod skalní stěnou s dutinkami, připomínající hru dětských prstíku v kusu plastelíny - a nejvyšším, asi desetimetrovým skalním útvarem - je přes chodník polom… a navíc v pěšině kolej vyhloubená bikery, kterým je zde přitom vstup zakázán! Radš to ani nekomentuju, ale potkat zde nějakého v reálu, asi by naše setkání jen „ústní domluvou“ neskončilo!

Další věc, která mi vrtá v hlavě je tahle: proč, když někdo někde něco vyznačí, tak už se potom o trasu nestará? Ty stromy válející se přes chodník tu přece neleží od včerejška!

 

Dál už naštěstí bylo všechno „Oukej“ a já si mohl opět s radostí prohlédnout místa, která mne posledně tolik oslovila.

 

Celá skalní oblast je několik set metrů dlouhá a kdyby byl mezi bloky skal nějaký průchod či chodba, dalo by se hovořit o zcela regulérním skalním městě. (I tak to ale skalní městečko ve skutečnosti je, neboť na „skalní dědinu" je to tady příliš velké!)

Postupně procházím pod bizarními bloky výraznějších skal, na které ze všech koutů svahu shlížejí další hezky tvarované skalky, stěny nižších mrazových srubů a balvany. Úplně dole jsem znovu zajásal při pohledu na naprosto fantasticky ozdobené skalní stěny a krásnou síť voštin, která tady v Chřibech patří z hlediska geomorfologie k nejhezčím! To vše doplněno nádherným žebrovím křemenných žil a skalních dutin. A ty větší dutiny, zvané tafoni, jsou zase místy k vidění na okolních skalních útvarech.

 

Po sešupu k silnici do Kudlovické doliny jsem se zastavil u sloupu sv.Huberta, který zřejmě prošel inovací. Namísto starého tu totiž byl umístěn nový, celý tak ještě trochu nepatřičně zářící, a bude třeba většího množství povětrnostních vlivů, aby dostal tolik potřebnou patinu.

Na chvilku jsem usedl kvůli cigárku a odpočinku, zamyslel se… ale to jsem dělat neměl, neboť na post hlavního mozku se opět vedral malý mozeček:

„Podívaj sa, Franto, kolik máš eště času! Gdyž včil půjdeš po červenéj přes kopec do Halenkovic, budeš tam moset v tom horku pěkně dlúho čekat… co gdybys šél dál po téj žlutéj značce a mrkl sa na Miláčku, Zuzančinu studánku a skaly Pod Březovú – šak už´s tam pěkných pár pátků nebýl!“

Ani nevím proč jsem tomu vemlouvavému hlasu opět podlehl, musel mne nějak hypnotizovat či co…

A tak jsem opravdu zamíříl tím směrem a malý mozeček usměrňoval mé už ztěžka kmitající chodidla hlasitými výkřiky – „Levá pravá, seno sláma… pochodem vchod!“

 

Prvních pár set metrů bylo v pohodě, pak ale žlutá odbočila po lesní cestě do strmého svahu a než jsem se na jeho témě vyšplhal, klnul jsem tak, až se toho nadávání malý mozeček zděsil, zalezl do ajnclíku a po zbytek cesty byl od něj již pokoj.

Já si zase se zaťatými zuby (v protézách!) pomyslel, že už se vracet nebudu a pokračoval po vrstevnici k okraji skaliska Miláčky.

Jeho zvláštní název je odvozen od lidových pověstí. Podle jedné tady skokem do hlubiny jednou pro vždy „vyřešili" svůj osud nešťastní milenci Janík a Apolénka. K jejich úspěšně završenému vztahu totiž bránilo slabé majetkové zázemí Janíka, s čímž se otec jeho milenky - šafář z Halenkovského dvora - nehodlal smířit.

Dle jiného projevu ústní lidové slovesnosti se stalo místem, kde se milý a milá skrývali před nepřejícnými, lakotou zaslepenými rodiči.

 

Protože jsem na úpatí asi 12 m vysokého skaliska kdysi byl, spokojil jsem se tentokrát jen omezeným pohledem dolů do Kudlovické doliny z jeho vrcholu a pokračoval po žluté vzhůru do kopce k 200 metrů vzdálené Zuzančině studánce. Její upravený pramen se nachází v maličké kotlince pod prudším svahem vrchu Březová ve skruží s příkrovem. Voda z ní ale ven odtéká přes trubku, takže jsem o možnost ochutnávky lahodné a chladné vodičky nepřišel. Posledně jsem nad pramenem spatřil bezhlavou sošku, dnes k ní přibyla půvabná figurína Zuzanky.

Podle jedné z pověstí studánka dostala jméno po dívčině, která osiřela a vyrůstala pak vychovávána strýcem a tetičkou v chaloupce pod lesem někde na začátku Kudlovické doliny. Podle jiné story nese název podle té „ženské poloviny" nešťastných milenců od skály Miláčky, kteří se tu v hlubokých lesích a mezi skálami ukrývali před nepřejícným světem. (Tady si ale pověsti navzájem protiřečí, neboť my víme, že Janíkova milá se nejmenovala Zuzana, ale Apolénka.)

Přitom by se měla studánka jmenovat úplně po někom jiném: už před dávnými věky se totiž toto místo s maličkým paloukem stalo oblíbeným místem srazu lesních víl, které zde až do ranního kuropění protancovali nejednu teplou letní noc. Ze svého úkrytu (hustého kapradí u studánky) se k nim přidávala i královna víl - Rusalka. Ta bedlivě střežila pramen vody a smůlu měl každý lidský jedinec, který studánku poškodit chtěl anebo vodu v ní zakalil: Rusalka jej proměnila v kámen! Nedobře se vedlo také pocestným, kteří sem zabloudili pod rouškou noci. Ty zase pro změnu lesní víly utancovaly až k smrti!

 

Od studánky jsem se vydal ke skalnímu seskupení pod Březovou, vypínajícím se výš v prudkém svahu a na temeni kopce. Jedná se o miniaturní skalní dědinku, kterou tvoří tři větší skalní útvary a množství velkých balvanů.

Při mé poslední návštěvě byl hlavní skalní oblok „přizdoben“ popadanými stromy a ty dvě nejzajímavější skaliska se půvabně a na odiv světu tyčila z odlesněného hřebene. Dnes už byl polom odstraněn, ale ty dvě nejhezčí skály k mému velkému zklamání téměř celé překrývala rychle rostoucí vegetace!

Podle pověstí podobu přerostlých balvanů získali lidští jedinci, kteří nějakým způsobem uškodili blízké Zuzančině studánce a královna víl Rusalka je za trest zaklela do kamenné podoby. Podle vzhledu skal se bez vyjímky jednalo o lidi obézní, neboť žádnou štíhlou skalní věžičku jsem zde nespatřil...

 

Od skal už mne pěšina po rovném hřebeni zavedla k asi 250 m vzdálené asfaltové silničce, zbudované v místech staré „Hradské" cesty. Ze slováckých rovin procházela po hřebeni (táhnoucím se souběžně s Kudlovickou dolinou) až na Kroměřížsko a kdysi bývala důležitou komunikací. Dnes po ní vede cyklotrasa a ke žluté značce se kousek za turistickým odpočívadlem připojí zelená značka. Obě tyto trasy pak společně zamíří k tajemné skále jménem Budačina.

 

Já se ale k tomuto odsud neviditelnému skalnímu útvaru tentokrát otočil zády a po lesní silničce zamířil k asi dva a půlkilometru vzdálenému místu na hřebeni, který protínala červeně značená trasa z Kudlovické doliny do Halenkovic. Kousek před ním moje silnička vyběhla z lesa a dala očím možnost potěšit se výhledem na půvabnou krajinu chřibského podhůří. A také na usedlost, z jejíhož dvora na mne potěšeně civěl bílý kůň, myslíce si patrně, že jsem princ.

 

Tož to tedy, milý oři, rozhodně nejsem, ale tvůj vzdálený příbuzný nejspíš ano, neboť jen vůl anebo něco jako ty se v horku pinoží všude možně po strmých svazích a skalinách…

 

Od křížovatky klesala silnička doprovázená červeným značením už dolů do dědiny, a protože vedla už mezi loukami a pastvinami, nabídla ničím nerušené výhledy… tu na protější kopec s centrem Halenkovic, jemuž vévodil kostel sv.Josefa… tam zase na blízké i mnohem vzdálenější okolí... a na obzoru vystupující hradby Bílých Karpat a Vizovických a Hostýnských vrchů.

Vzpomněl jsem si, že jsem slíbil, že zavolám ženě, a vytáhl z batohu mobil. Jen co se jeho displej rozsvítil, oznámil mi, že je přesně 15.17 a mně přitom dolů ze zastávky, kam to bylo ještě více jak půldruhého kilometru, odjíždí poslední bus do Zlína v 15.35!

 

A tož jsem mobil hodně rychle zaklapl, položil ruce na bradavky a dolů do doliny se přemístil Indiánským během! Díky této formě přesunu mi na zastávce do příjezdu spoje zbylo ještě něco okolo tří minut. Což bylo dobře, neboť na pěší túru do Babic jsem už neměl ani chuť, ba ani sílu.