Z Komínků přes Budačinu do Halenkovic
Těm, kdo četli mé dřívější cestopisy o toulkách po známých i neznámých chřibských skalách, možná připadá, jako bych se při nich „hlavním“ Komínským skálám cilevědomě vyhýbal, ale není tomu tak.
Já na nich kdysi dávno (asi v pětadvaceti letech) už byl. Jenže se tak stalo téměř za soumraku a po předchozí viděné Budačině mne Komínky trochu zklamaly. Od té doby jsem se pod nimi motal (ať už sám, nebo s ženou) vícekrát, ale od jejich další návštěvy (tentokráte už za pořádného denního světla) mne vždy odradily „hlučící davy“, proudící sem z rekreačního střediska na Bunči.
Pod Komínkami prochází červená tur.trasa, z níž vede na temeno vrchu Komínky sto metrů dlouhá významová odbočka. Je přitom ale nutno zdolat převýšení asi čtyřicet metrů a dost možná mne i tento fakt v horkých letních dnech vždy spolehlivě odradil.
Loni v říjnu jsem ale pojal úmysl vlastní vrchol Komínek opravdu navštívit a tentokrát mne od něj neodradil ani ten foukající větříček mající v poryvech sílu pořádné vichřice. Díky vichru a právě probíhající rallye z Kroměříže na Bunč (a zpět) bylo temeno skal liduprázdné a já si mohl vše v klidu prohlédnout.
A přitom zjistil, jak jsem se mýlil – jejich návštěva byla za dnešního mimořádně dobrého osvětlení opravdu zážitkem. I bez toho výhledu ze skal, otvírajícího se kdysi daleko do krajiny Kroměřížska a Uherskohradišťska, ale který se stal díky intenzivní zarostenosti dávnou minulostí…
Komínky bývaly našimi předky považovány za střed Moravy a také za tzv. „Ohňovou horu“, na jejímž odlesněném vrcholku plály v případě nájezdů uherských vojsk varovné vatry.
Vrcholové témě je skalnaté a jednotlivé výchozy i mrazové sruby se po něm táhnou do délky asi čtyřiceti metrů. Středobodem je tu kamenná „nádstavba“ v podobě impozantního skaliska, dosahující délky třinácti a výše pěti metrů, do jehož stěn byly ze dvou světových stran vyrubány schodky.
Proč vlastně tyhle schody „do nebe“ vznikly?
Na začátku minulého století se z Komínek stalo díky celkovému odlesnění kopce velmi oblíbené rozhledové a výletní místo. Často sem zajížděli hosté majitele Kvasického panství – Jaroslava Thuna, který v okolních hvozdech rád pořádal hony. Jednou u něj dlel na návštěvě i rakouský následník trůnu František Ferdinand d´Este a právě při té příležitosti se správa panství rozhodla vrcholové skalisko z obou stran zpřístupnit vytesanými schodky a vlastní vyhlídkové témě „oplotit“ železným zábradlím.
Dnes je vrchol chráněn jako Přírodní památka Komínky, o rozloze asi 0.5 ha. Skály sestávají z pískovce a slepenců a jejich povrch oživují běžné formy selektivního zvětrávání jakými jsou např. drobné voštiny, skalní mísy, výklenky a převisy.
Hlavními skálami ale Komínky zdaleka nekončí. Dál po hřebeni pokračuje zřetelná pěšina, která mne po sto metrech přivedla k návrší, „načančaném“ velkými balvany a skalkami. Z jeho středu se ke korunám lesních stromů vypínalo ústřední (leč poněkud nevzhledné) skalisko dosahující výše asi šest metrů.
Chodníček od něj pokračoval stále východním směrem a po pár minutách chůze jsem stanul před posledním skalním sukem, jehož ozdobou byly dvě daleko zajímavější, jen trochu nižší skály.
Ta druhá má při pohledu zdola dosti bizarní podobu: v její stěně je totiž k vidění „ksicht“ jakési do kamene zakleté hororové příšery…
...a přiznám sa, že aj gdyž už su veliký ogara, tož spat bych pod ňú sám v lesi pod širákem teda určitě nechtěl. Protože - co gdyby ta potvora v noci obživla?!
Od strašidelného pitoreskního útvaru jsem řídkým hvozdem sestoupil na blízkou vrstevnicovou cestu, po níž prochází zeleně značená turistická trasa a Spáčilova NS od Bunče do Kudlovické doliny.
Po chvilce chůze jsem se ocitnul pod zalesněným hřebenem tvořeným soustavou skalnatých suků, oddělených od sebe drobnými sedélky.
Pozor – nevstupovat!
Lokalita patří do chráněného území Přírodní rezervace Záskalí, na němž je pohyb mimo značených turistických tras a lesních cest zakázán. Zelená značka pás skalnatých „hrbů“ i s tím nejvyšším – Kameňákem (541 m) po jejich úpatí kopíruje v délce asi tři čtvrti kilometru a větší část rezervace tak lze pozorovat alespoň z odstupu.
Že jsem si zdejší pískovcové skalní výchozy zblízka nemohl prohlédnout mne vůbec nemrzelo – já se po nich totiž kdysi dávno (ještě v osmdesátých letech minulého století) prošel a nijak zvlášť mne ty balvany, skalky a trosky mrazových srubů neupoutaly. Oproti Komínkám a Budačině je to totiž jen takový slabý odvar, asi jako čajíček…
PR Záskalí byla na rozloze téměř 32 ha vyhlášena roku 1995 a kromě vlastního hřebene s vrchem Kameňák jsou chráněny i jeho jižní a severní vrcholové svahy. Porost je složen převážně z buku lesního (s vtroušeným dubem zimním), lípou velkolistou a srdčitou, javorem klenem a habrem obecným. Na zemi pak zvláště vyvinutým bylinným patrem, v němž se vyskytuje např.okrotice dlouholistá i bílá, kruštík modrofialový… a dost!
Nebudu tady zbytečně dělat amatérským botanikům laskominy, když je do lokality vstup zakázán.
Za Kameňákem už zelená začala velkým obloukem klesat do závěru Kudlovické doliny a než k bývalé Rozsypalově lesní osadě zcela doklesala, nabídla vykácená paseka pohled k blízkým Kostelanům známým svým Western rančem.
Na louce u Kudlovického potoka se rozkládá poněkud zpustlý rekreační areál, ve kterém to nejen za první republiky, ale kupodivu i za „komančů“ dost žilo.
Zakladatelem osady byl kroměřížský drogista Antonín Rozsypal, nadšený to milovník přírody. Kromě mnoha aktivit byl především propagátorem tábornického hnutí a pobytu mládeže v přírodě. Roku 1935 si po odkoupení pozemků od Havlíkovic z Lubné mohl splnit svůj sen a za pomoci přátel vystavět první chatky, dřevěnou budovu Lesní školy mládeže a koupaliště, ve kterém ale byla kvůli okolnímu stinnému hvozdu a nadmořské výši 300 metrů voda vždy spíše ledová.
O rok později byla na louce hned pod lesem vystavěna také restaurace disponující tanečním kolem. V tomto roce (1936), kdy byla Etiopie brutálně napadena fašistickou Itálií, dostala osada jako projev solidarity s napadeným lidem přezdívku Habeš.
Velmi aktivní Antonín Rozsypal poté za německé okupace tvrdě narazil: spojil se totiž s členy odboje, ale kvůli jejich naivitě byli všichni prozrazeni, zatčeni, odvezeni do Brna a po krutých výsleších převezeni do koncentračního tábora Mauthausen. Tam Rozsypal v prosinci roku 1941 zemřel. Po válce byla roku 1946 na jeho počest na blízkou skálu Budačiny umístěna bronzová pamětní deska, ale jelikož byla bronzová písmenka ukradena, nahradila ji deska z mramoru.
V období minulého režimu se Rozsypalova lesní osada přeměnila na rekreační středisko ROH pro zaměstnance gottwaldovského Svitu. Po „sametu“ sice byla lokalita vrácena Rozsypalovu synovci, ale ten ji později prodal.
A tak to vypadá, že více jak osmdesát let trvající historie osady a restaurace dospěla ke svému konci…
S pomalu chátrajícím areálem jsem se rozloučil posledním pohledem a před odchodem k Budačině učinil po vyšlapaném chodníčku krátký odskok k potoku. Stačilo po mostku přejít na druhou stranu a tady jsem stanul pod svahem, z něhož čněla zídka podoby Lurdské jeskyně (v ní soška panenky Marie) a pod ní tekla voda z upravené studánky. Nechyběl ani volně stojící kovový kříž. Tato Mariánská studánka nesla též pojmenování Rozsypalova. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století ji údajně jako projev díků za uzdravení matky zbudovali dva bratři.
Po návratu před areál osady jsem překročil silnici a dal se po značce nejprve k bývalému kamenolomu, kde stojí pěkný turistický přístřešek. Jeho lavičku jsem využil ke chvilkovému spočinutí a nutné dodávce nikotinu do již nahlas řvoucích abstinujících plic a pak už vyrazil svahem k Budačině.
Mám to místo s velkým skaliskem, jeskyňkou a malou skálou docela rád, ale dnes už jsem toho měl opravdu plné brýle. Proto jsem, abych Budačinu neurazil, k ní učinil jen pár vstřícných kroků, křikl – Ahoj, skaly! - zamával a valil na blízký hřeben.
Vítr už se konečně trochu ztišil a navíc mi fučel jen do zad, takže jsem těch několik kilometrů k rozcestí nad Halenkovicemi prosvištěl jak japonský rychlovlak. Tady už bylo při sestupu do té velké dědiny nutno zpomalit. Ne kvůli tomu, že bych už nemohl, ale ta nádherná vyhlídková panorámata se v poklusu fakt vychutnat nedají!
Halenkovice jsou obcí rozkládající se v dolinách a na hřebenech kopců ve východní části Buchlovských hor jen asi 4 km od Napajedelské brázdy. Žije tu bezmála dva tisíce obyvatel, ale kupodivu ne na jednom místě. Katastr obce se totiž rozkládá na více jak dvaceti čtverečních kilometrech a krom centrální části na bezlesém hřebeni nad údolím potoka Vrbky se další halenkovická zástavba rozkládá také podél jeho toku, v bočních dolinách a na okolních odlesněných svazích a temenech vršků. Všech těch místních částí je okolo třiceti a rozkládají se od nadmořské výšky 215 m do 415 metrů!
Však také mají Halenkovjané takovou prastarou říkánku:
Gdo chce vidět Vídeň,
mosí chodit týdeň.
Gdo chce vidět Halenkovice,
mosí chodit tři měsíce!
Vyhlídkových míst se v Halenkovicích a jejich okolí nachází „něurekom“, ale mně stačil (během měsíce už podruhé!) jen ten asi 1.5 km dlouhý úsek, kterým od západu do dolní části dědiny se zastávkou busu klesá od rozcestí silnička doprovázená červenou tur.značkou.
Člověk tu sestupuje mezi rozsáhlými pastvinami a poli a hlavně z horní části se na okolní krajinu otvírá neskutečně daleký, téměř letecký pohled. Vzdálený obzor je tvořen pásmem Hostýnských a Mladcovských vrchů, v prostředku jsou vidět vrchy Vizovické (reprezentované u Zlína masívem Tlusté hory s TV vysílače), napravo pak lze spatřit ohromný kus Moravského Slovácka ukončený modravou hradbou Bílých Karpat.
Krásné jsou i výhledy na bezprostřední okolí, na hlavní údolí i boční dolinky, louky, lesy i remízky (tenhle kraj má až nečekanou malebnost) a v dolní části silničky oči šmejdí po chalupách v centrální části obce, vypínající se vysoko nad dolinou, a které - namísto hradu či zámku - dominuje kostel sv.Josefa.
No pěkné to bylo, ale musel jsem v nejlepším tu „čumendu“ utnout, neboť už bylo hodin jak u hodináře a ten poslední autobus do Zlína by mi nakonec ještě ujel...
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Z Komínků přes Budačinu do Halenkovic
