Arosa - horská vesnička ve švýcarském kantonu Graubünden

Welcome to Arosa

Když jsem v červnu plánovala cestu do Švýcarska a s tím spojené výlety, vůbec jsem nečekala, čím mě Arosa - horská vesnička ve švýcarském kantonu Graubünden, nakonec překvapí.

Kolem poledne projíždíme město Chur (598 m.n.m.), kde se kvůli teplotě 24°C  nezastavujeme, i když v původním plánu to bylo zahrnuto. Pomalu ukrajujeme z 30 km do cíle, které máme ted´před sebou. Stoupáme úzkou, horskou silničkou, lemovanou příkrým srázem. Po pár kilometrech se mi začínají potit ruce, po dalších pár kilometrech ztrácím barvu i hlas, po dalších pár kilometrech zastavuji a rozdýchávám svůj stav. Proč? Protože si díky neuvěřitelným serpentinám v kombinaci s charakterem vozovky připadám jako Rallye závodník, nestačím točit volantem a to se mojí kinetóze vůbec nelíbí. To, že mi bývá špatně jako spolujezdci, to beru, ale že mi bude zle i jako řidiči, to asi jinde než cestou do Arosy nezažiju.

Po hodině takové jízdy, vyčerpaná a bílá jako stěna, přijíždíme k nápisu „Welcome to Arosa“, který mi jednoznačně dává najevo, že jsme konečně dorazili do cíle dnešního dne. Juchůůůůů. Je 16:30, a já se těším, až si dám pivo, lehnu na zem a rozdýchám to, že mě stejná cesta čeká za pár dní zpátky.

 

Pozoruhodné setkání

Když projíždím Arosou v úmyslu najít nějaké parkoviště, cestou vidím lidi jiného vzhledu, než na který jsem zvyklá. Černé oblečení, tmavé, dlouhé sukně, čepce na hlavách a pejzy - nakroucené lokny vlasů na skráních. Ano, jsou to Židé, ultraortodoxní Židé z Izraele. Nechají se vozit v kočáře taženým koňmi kolem místního jezera Obersee a dávají najevo své postavení ve společnosti. Je to pro mě zajímavé, nicméně nekladu tomu velký důraz, protože ted´ mám jiné starosti.

 

Medvěd, kam se podívám

V mapě není vyznačený kemp, který hledám, a tak se z posledních sil dopotácím do informačního centra. Hned za vstupem na mě zírá obrovský, plyšový medvěd. Pár kroků od něj další, všude visí plakáty s medvědy, fotografie, pohledy, přívěsky, suvenýry apod. Nevím, co si o tom mám myslet. Tak se ptám pracovnice u přepážky, proč jsou tady všude medvědi, jestli jsou volně v přírodě nebo co to má znamenat. Odpověď, která se mi dostává, mě uklidňuje. Medvědi jsou tady 3 a žijí v oboře „Bear Sanctuary“ kousek od prostřední stanice lanovky na Weisshorn. Uff, aspoň něco pozitivního.

 

Krize v Infocentru

Přichází řada na to nejdůležitější, a to najít kemp, jeden jediný kemp v celé Arose. Na mapě mi slečna v Infocentru zakroužkuje místo v ulici Cholgruobaweg, kam mám jet a k tomu mi dá několik úkolů:

1. dojed´ tam
2. zaregistruj se
3. s formuláři se vrat´ k nám do infocentra
4. pak vystavíme Arosa All Inclusive Card
5. a to všechno musíš stihnout do 18:00, potom zavíráme

Chce se mi brečet. Podívám se na hodinky, které ukazují, že na splnění výše uvedených úkolů máme 50 minut. Přepadla mě totální krize a ptám se, co tady dělám sama? Zhluboka se nadechnu a zamíříme k východu.

Samoobslužný kemp

Po příjezdu do kempu, který je pouhých 1,5 km od centra, hledám osobu, u které bych se registrovala k pobytu. Nikde nikdo, jen prázdná židle, formuláře a propisky. Proto se na místě otáčím a ptám se staršího páru z Holandska, kdy přijde ta osoba, abych se mohla nahlásit. Tentokrát odpověď´ není tak příznivá jako před několika desítkami minut s medvědy v infocentru. Pán mi odpovídá, že nikdo nepřijde, že je to tady samoobslužný check-in. Jak samoobslužný? Nechápu už vůbec nic.  Tak společně vcházíme do místnosti s prázdnou židlí, formuláři a propiskami, ze které jsem před chvílí utekla, a ted´ už vím, na co to všechno je.  Prázdná židle pro mě, protože mi to bude trvat hodně dlouho, 4x formuláře v němčině, o kterých mluvila paní v infocentru a propiska pro případ, že nemám vlastní. A ke všemu mi běží čas. Když pan Holanďan usoudí, že mi to dostatečně vysvětlil, opouští místnost. Marně hledám slovíčko v angličtině, tak intuitivně vyplňuji řádek po řádku, rozčiluju se, nadávám, sleduji hodinky. Po 30 minutách lekce němčiny naskakujeme do auta a vracíme se do infocentra. Je 17:50. Doslova hodím papíry na stůl, vezmu si hlavu do rukou a až teď ‘pořádně vydechnu. Můj klid a radost ze zvládnutého ale netrvá dlouho, protože si uvědomím, že nemám nic na další dny na jídlo. Venku vedro, v autě ještě větší, Pedro se mnou. To, že bych ho nechala uvázaného před obchodem, kde 80% zákazníků jsou Židé, kteří mají panickou hrůzu ze psů, to nepřipadalo v úvahu. Stejně jako ho nechat v autě. Mezi mými úvahami o zrealizování nákupu, do ruky dostávám zbytek formulářů a Arosa All Inclusive Card, na základě které máme jízdu lanovkami zdarma. Napadá tedy mě jediná možnost, jak nakoupit - poprosit pracovnice v infocentru, jestli mi Pedra chvíli pohlídají.

Rozhovor vypadal asi takto:

Já: „ Could you please look after my dog while I need to do some shopping?  I don´t want to leave him outside the shop and in my car i stoo warm for him.“

( Můžete se mi prosím postarat o mého psa, potřebuji nakoupit? Nechci ho nechat venku před obchodem a v autě je na něj příliš teplo. )

Infocentrum: „ Hmmmm, mnnnnoooo…….. „ Podívají se na sebe tázavým pohledem a ptají  se své vedoucí, jestli s tím nemá problém. Nakonec odpovídají: „ Yes, sure, no problem.“

Já: “ Thank you so much, I will be back in a few minutes, thank you.!

( Děkuji moc, budu zpátky za několik minut, děkuji)

Předávám Pedra, a vystartuji k východu. V tom se otáčím a volám do Infocentra: „ Hey, his name is Pedro by the way.“ (Jo, a mimochodem, jmenuje se Pedro.)

 

V obchodě lítám jako hadr na holi, hlavně nezapomenout koupit holkám nějakou čokoládu.  V 17:59 vbíhám s taškou v ruce zpátky do infocentra, holky se usmívají, Pedro leží spokojený pod stolem. Vyměňuji čokoládu za Pedra, loučím se a už krok suň krok míříme k autu a do kempu. Ještě ale není všem povinnostem konec. Kdo postaví stan a udělá večeři?

 

Večerní Arosa

Stan stojí, břicha máme s Pedrem plné, a přesto v sobě nacházím ještě sílu a energii na večerní procházku do města.  Slunce začíná pomalu zapadat a centrum Arosy začíná ožívat. Nejenom, že místní hospůdky, restaurace a bary jsou plné turistů, ale hemží se to tady desítkami, ne-li stovkami, Židů, kteří mají namířeno do hotelu Metropol k modlitbě. Jsou nádherně upravení, dokonce někteří nosí i obrovské, chlupaté, černé čepice na hlavě. Všichni mají stejné, charakteristické rysy - tmavé oči, obočí, tmavé vlasy, velký nos, podlouhlý obličej. Když míjím hotel Metropol, ozývá se zevnitř zvláštní nářek, postavy se pohupují, k tomu nějaká tradiční vůně.

Pokus o důkaz

Druhý den brzo ráno vyrážíme pěšky přes město k lanovce. První, koho po ránu potkám, jsou Židé opět mířící do hotelu Metropol k ranní modlitbě. Z těch lidí jde strach, jsou tak nečitelní, chladní. Cloumá mnou zvědavost a mám spoustu otázek, neodvážím se však nikoho oslovit.  Když míjím skupinku Židů, potajmu vytáhnu telefon a cvak… Chvíli poté mám takový strach, že fotku hned mažu. Takže ani nemám žádný důkaz, žádnou autentickou fotku. To, jaký zážitek to ve mně ale zanechalo, to se fotkou nahradit nedá.

Mojžíš

Dalším překvapením pro mě je chvíle, kdy mě z mého snění u jezera Älplisee cestou z Parpaner Rothorn probere zvolání: „ Mojžíš, Mojžíš.“  Zmatená se zvedám a co nevidím? Skupinku 8 Židů, 2 dospělí muži a 6 dětí. Každý chlapec se jmenoval Mojžíš. Tak je nenápadně pozoruji, jejich chování, jazyk, kulturu a oblečení. Jsou to taky lidé stejně jako my, ale pro mě jsou něčím velice zvláštní. Pořád se mi hlavou honí spousta otázek, na které odpověď´ pravděpodobně najdu až doma na internetu.

Ještě párkrát během svého pobytu v Arose na Židy narazím, ono to vlastně není vůbec obtížné je potkat. Když jsem je viděla poprvé, s pusou dokořán jsem se ohlížela, když je míjím posté, ohlížím se se stejným údivem, jako poprvé. Je to pro mě neskutečně silný zážitek.

O vrcholu Parpaner Rothorn 2 899 m.n.m. bych se chtěla taky zmínit. Tentokrát jedeme lanovkou jen na Hörnli Hütte a zbytek šlapeme po svých. Krajina je nádherná, ale ve srovnání s tím, co nám ukáže již zmiňovaný vrchol, to nic není. Po 2 hodinách přecházíme sněhový jazyk a zanedlouho za ním vcházíme do tunelu vyvrtaného do skály. Je to zvláštní, kdo by takhle v horách čekal nějaký tunel. Nicméně charakter hor se začíná měnit na měsíční krajinu, ubývá trávy, zeleně, květin a naopak přibývá kamenů, štěrku a síly větru. Po závěrečném prudkém stoupání s jazykem vyplazeným ven přicházíme k vrcholovému kříži, kde je nádherný rozhled do kraje. Cítím se tady jako na jiné planetě, kameny vypadají jako vyschlá láva, hrající všemi barvami, žádná známka života, žádná zeleň, nic. Pusto, prázdno, mrtvo. Právě toto dělá krajinu tak tajemnou a magickou. K tomu všemu o pár výškových metrů níže stojí muž s obrovským alpským rohem a hraje nádherné melodie, které mají snad 1000 ozvěn. V kombinaci s „mrtvou“ krajinou je to neopakovatelný zážitek na celý život.

 

Pohled jako z letadla

Celou noc prší, předpověď´ není vůbec příznivá, ale nechci se smiřovat s tím, že sbalím svých pár švestek a kvůli dešti odjedu. To nejsem já. Sice už jsme na Weisshornu 2 653 m.n.m byli dva dny zpátky, ale něco mě tam tak silně táhne, že v  10 hod. s pláštěnkou pro Pedra a Goretex bundou vyrážíme na lanovku na Weisshorn rozloučit se s Arosou.

Když stojím na vrcholu a vidím ty beránky na obloze, nelituji mého rozhodnutí. Noční déšt´proměnil krajinu v nádhernou kulisu. Připadám si jako v letadle. Nade mnou modrá obloha, pode mnou mraky. Je to úžasné. Jiné rozloučení než takovéto jsem si ani přát nemohla. Poslední den a taková nádhera.

Po hodině strávené na vrcholu se vydáváme k chatě Hörnli Hütte, kde si „rukama nohama“ objednávám jídlo z místní farmy - obložený talíř se sýrem, špekem, salámem, domácí chleba. K tomu samozřejmě pivo, po kterém mi cesta dolů ubíhala nějak moc rychle. A jako zákusek ještě teplý koláč se šlehačkou a kávu.

 

Břicho mám k prasknutí, tak platím 37 CHF a za mrholení vyrážíme do kempu. Zanedlouho začne pršet, potom se déšť´ změní v liják a přichází bouřka. Tento stav trvá až do rána.

Heroický odjezd

Nastal den odjezdu. V dešti, mlze a se spáleným obličejem balím stan a s vědomím toho, co mě dalších 30 km čeká, opouštíme Arosu. Vracím All Inclusive Card v Infocentru, loučím se s personálem. Díky nepříznivému počasí je cesta zpátky ještě horší, serpentiny bohužel zůstaly serpentinami, sráz u krajnice zůstal srázem, nic se nezměnilo. Jen prudké stoupání se nyní mění na prudké klesání.  Snažím se být tvrdá, v pohodě, ale má to jeden háček. Vlastně dva. Noha na brzdovém pedálu nepřestává pracovat a začínám se děsit toho, že zavařím brzdové destičky. Další háček je ten, že stěrače jedou o sto šest, začínám se děsit, že mi upadnou. A potom už vážně umřeme.

Nicméně do Churu dojedeme ve stejném, ne-li horším psychickém stavu, jako před pár dny do Arosy. Živý, zdraví, a to ostatní už jsou jen maličkosti. O to silnější je to pro mě zážitek a pokaždé, když se řekne Arosa, vybavím si okamžitě dvě věci: nezapomenutelnou jízdu horskou silnicí a Židy. Teprve pak přijdou na řadu další zážitky, jako medvědi, samoobslužný kemp, nádherné hory, túra na Parpaner Rothorn nebo třeba obžerství na Hörnli Hütte.

Tak takhle jsem si prožila Arosu já. Nevšedně, dramaticky, přesto krásně.