Horské putování po Lichtenštejnsku, Rakousku a Švýcarsku v září roku 2013 – I. část

Tak a jsme domluveni, na prodloužený víkend jedeme do hor. E-mailová i telefonická diskuze proběhla a v duši zůstává pocit radosti a očekávání krásného dobrodružství.

Ahoj!... něco mi do toho vlezlo, nemůžu jet. Co se dá dělat, snad příště. Naštěstí tentokrát vypadl ze sestavy pouze Medvěd kvůli zranění.

Alpy pro mne stále neztrácí nic ze svých krás a tak jsem byl rád, že jsme domluvili na jejich návštěvě o následujícím víkendu. Tentokrát padla volba na Lichtenštejnsko, a tudíž se scházíme na Přimdě v západních Čechách netradičně již ve čtvrtek večer v pozdních hodinách. Z Velkého Meziříčí přijeli Franta s Drahošem a z Karlových Varů já s Láďou. Původně jsme chtěli pokračovat dále a přespat někde v Německu, ale předpověď počasí hlásí déšť pro tuto oblast a tudíž zůstáváme v místě setkání.

V pátek (27. září 2013) odjíždíme z Přimdy ráno v osm hodin Frantovým expedičním vozidlem. Nejprve samozřejmě k hraničnímu přechodu Rozvadov, který je naštěstí již jenom symbolický a dále následuje obdobná cesta po německých dálnicích (A 93, A 9, A 92, A 99, A 96) jako v minulých letech. V 10 hodin 45 minut jsme dostali hlad a tak půl hodiny papáme a odpočíváme. Cestu po dálnici A 96 známe z roku 2011, kdy jsme tudy jeli na letiště Memmingen při výletu na Sardinii. Další putování po dálnici k Bodamskému jezeru je pro nás novinkou, jelikož naše putování v minulých letech směřovala vždy jiným směrem. Poslední odbočkou z německé dálnice před hranicemi s Rakouskem přijíždíme ve 13 hodin do Lindau. Bylo by samozřejmě možné a patrně i rozumnější zaplatit si rakouskou dálniční nálepku a pokračovat po ní. Další volbou, ale podstatně dražší by bylo zakoupení roční švýcarské známky. My však volíme jízdu podél východního břehu Bodamského jezera po silnici L 190 přes Bregenz, Dornbirn, Götzis a Feldkirch. Cesta to není nejrychlejší, jelikož bez ustání projíždíme obydlenou zónou s omezením na 50km/hod. V posledně jmenovaném městě odbočujeme na silnici L 191, která nás dovádí ve 14 hodin 45 minut na hranice Rakouska a Lichtenštejnska. Celníci zde sice jsou, ale nezastavují nás. A tak pokračujeme po silnice č. 16 do města Schaan, které je největším (nejlidnatějším) městem malého knížectví pod Alpami. Odtud jedeme sice po komunikaci jiného čísla (28), ale kde končí Schaan a kde začíná Vaduz, pozná člověk pouze podle cedulí. Vypadá to tu jako před lety. Jsou věci, které jsou pořád stejné. Třeba parkoviště, kde jsme 10. srpna 1997 s Láďou a Jardou svačili, když jsme tímto státem projížděli při našem vůbec prvním alpském putování.

Lichtenštejnsko je malá, ale zajímavá země. Její západní hranici tvoří významná evropská řeka Rýn, jejíž koryto je zde široké okolo 90 metrů. V údolí Rýnu (nadmořská výška okolo 450 metrů), které se směrem na sever k Bodamskému jezeru postupně rozšiřuje, leží pouze přibližně třetina rozlohy Lichtenštejnského knížectví. Zbývající část území se nachází v horách. Mohutné skalní masívy, které svírají úzké údolí řeky Rýn, se například v jižní části země velice zajímavě zvedají již necelý kilometr od břehu Rýnu. Impozantní skalní stěny přecházejí ve vrcholy, jejichž nadmořská výška přesahuje 2000 metrů.

Kdo pouze Lichtenštejnskem projíždí ze severu na jih nebo opačně, vidí rovinná městečka na břehu řeky. Většinou však než se stačí rozhlédnout, je už ve Švýcarsku nebo Rakousku. Od severu k jihu totiž měří tento daňový ráj mezi Rýnem a Alpami pouhých 25 kilometrů. Také na šířce moc Lichtenštejnsko nepřibralo. Vzdálenost východní hranice od západní v Rýnu činí v nejširším místě na jihu země jenom něco málo přes 12 kilometrů. Když však člověk odbočí po klikatících se silničkách, jež stoupají v nekonečných serpentinách vzhůru, spatří úplně jinou tvář země. Někde jsou jednotlivé baráčky roztroušené v prudkých svazích, jinde domečky tvoří horské osady. A všude jsou krávy, i na okraji hlavního města.

Hlavní město Lichtenětejnska (Fürstentum Liechtenstein) je Vaduz (5100 obyvatel) ležící na pravém břehu řeky Rýn. Dobře, že si to člověk jméno Vaduz pamatuje ze školních let. Na místě by toto městečko asi netipoval jako hlavní město. Někdo by dokonce mohl říct větší obec. Ale těžko může být Vaduz rozlehlejší a lidnatější, když celý tento ministát v srdci Evropy o rozloze cca 160 km² obývá jenom 35 tisíc obyvatel. Lidiček tady moc není, ale peněz ano. Země je dnes díky svému hrubému domácímu produktu jedním z nejbohatších států světa.

Úzké uličky a malebná náměstíčka, domy nesmějí být vyšší než 11 metrů. Veškerý život města je soustředěn na hlavní ulici. Prohlídku centra města, které tvoří městská Radnice, banka, muzeum, obchody, sídlo římskokatolického arcibiskupa, poštovní úřad a poštovní muzeum, si necháváme na neděli.

Dříve se říkalo, že návštěvník z Čech by neměl prozrazovat, že přijíždí ze země, která nechce jejich panu knížeti nic vrátit. Avšak 8. září 2009 nastal průlom ve vzájemných vztazích obou zemí. Ministři zahraničí Jan Kohout a Aurelie Frick podepsali společné prohlášení a memorandum o budoucí spolupráci a vztahy mezi Lichtenštejnskem a Českou republikou byly konečně po letech opět navázány. Podpis dokumentů ale nevyřešil všechny problémy, neboť se knížecí rodina svých majetkoprávních nároků stále nevzdává.

Hledáme tu správnou cestu do hor. Na jedné z odboček zastavujeme, abychom ochutnali, jaké vypěstoval kníže letos hrozny. Jedná se o Blauburgunder – Pinot Noir (Rulandské modré). Shledáváme úrodu z lichtenštejnských vinic velmi chutnou. Naše fotoaparáty však zaměřujeme někam jinam, na dominantu zdejšího kraje a symbol města. Oficiální sídlo vládnoucí knížecí rodiny postavené nahoře na skále vypadá opravdu zajímavě a tak k němu jedeme po ulici Bergstrasse. Dlážděná silnice nás záhy přivádí k hradu, nad kterým zastavujeme na malém parkovišti, chvíli se procházíme a fotografujeme. Dovnitř je obyčejným smrtelníkům vstup zakázán. Škoda. Bdělí strážci hlídají klid knížecí rodiny, která sem přesídlila až v roce 1938. Lichtenštejnové sice hrad vlastnili již od 18. století, ale žili převážně v Čechách a ve Vídni.

V následném pokračování do kopců a vesnice Triesenberg nám brání dopravní značení oznamující uzavření této komunikace. Vracíme se tedy na hlavní silnici a chvíli hledáme správnou odbočku. Nakonec se tak daří v městečku Triesen, odkud jedeme zajímavými serpentinami přes Triesenberg, největší lichtenštejnskou osadu mino údolí Rýnu. Za chvíli však zastavujeme, jelikož tady prostě nelze nezastavit. Před námi se totiž objevuje úžasný panoramatický výhled do údolí Rýnu. Kromě této významné evropské řeky vidíme také nejjižnější část Lichtenštejnska s městem Balzers. Na protějším břehu leží švýcarská městečka i vesnice a samozřejmě také nádherné horské masívy, které celé údolí obklopují.

Pokračujeme a silnice nás přivádí k tunelu před obcí Steg. Horský hřeben, který komunikace podjíždí 600 metrů dlouhým tunelem, ohraničuje údolí pod námi od dalšího horského údolí obklopeného prudkými svahy zdejších hor. Toto pásmo kopců nad Triesenbergem není sice nejvyšší, ale i tak je tunel jakousi branou do jiného světa. Podle informací na internetu jsme zde očekávali platbu mýtného, ale nestalo se tak. Průjezd je volný, až na protijedoucí auta. Jedno z nich, vyšší dodávka volí jízdu uprostřed patrně kvůli zakulacenému vnitřnímu profilu a jeho řidič je trochu překvapen setkáním s námi. Nějak divně jsme asi vyhodnotili barvu na semaforech. Ale na červenou jsme určitě nejeli.

Steg je opravdu malá vesnička, kterou tvoří pouze několik baráčků roztroušených podél silnice. Asi 200 metrů za tunelem následuje odbočka Doprava na most přes horský potok Stägerbach a poté hned doleva. Zde jsme očekávali zákaz vjezdu, ale po silnici podél říčky a následně vodní plochy je možno pokračovat ještě asi jeden kilometr. Zastavujeme tedy až na malém parkovišti, v místě, kde se nachází druhá část umělé přehradní nádrže s názvem Gänglesee a se zajímavou modrozelenou hladinou. Líbí se nám tady a tak se rozhodujeme zůstat. Původně jsme měli v plánu návštěvu nedalekého Malbunu, což je vyhlášené lyžařské středisko s lanovkami, vleky i sjezdovkami a především bezplatným odstavným parkovištěm, kde je možné přespat a nechat automobil. Z Malbunu vedou také pěší trasy do míst, kam se chystáme.

Nám se však líbí tady, kde se nacházíme a tak vaříme polévku, balíme věci a pozorujeme oblohu. Zatím nám oblačnost nevěští nic dobrého. Je podmračený den s občasným mrholením, takový, jakých je zde asi hodně. I přesto balíme nutné a potřebné věci do kletrů a na sebe. V autě necháváme všechny zbytné věci, dál bude každý gram znát. Podle předpovědi by mělo sprchnout ještě naposled mezi 17. a 18. hodinou a tudíž nespěcháme.

Nacházíme se v nadmořské výšce 1.305 metrů a začíná tady údolí Valüna. A právě tímto směrem se v 17 hodin 45 minut vydáváme na pochod po široké zpevněné cestě. Vypadá to tu nádherně. Nalevo od nás potok Valünerbach a po obou stranách údolí se zvedají zalesněné svahy zdejších hor. Na jižním konci je údolí rázně ohraničeno horským hřebenem. Podél pastvin i hustého lesa nabíráme pozvolna nadmořskou výšku a po třičtvrtě hodině přicházíme k Valüna Dairy Farm Restaurant (1.409 m.n.m.) Dnes je bohužel zavřeno. I přesto tady asi čtvrt hodiny zůstáváme, jelikož drobně prší.

Kousek za chatou si prohlížíme na jednom z přítoků potoka zajímavý menší vodopád a za dalších 10 deset minut míjíme vlevo otevřenou chatku, kde by se dalo přespat v případě deště. Vyhodnocujeme situaci jako brzkou na spánek a tudíž pokračujeme dál po stejné cestě. Pomalu se dostáváme na konec údolí a zjišťujeme, že objektů vhodných ke spaní asi již moc nenajdeme. Není potvrzena ani teorie, s kterou přišel ani nevím kdo, že toto údolí slouží v zimě běžkařům a tudíž by zde mělo být nějaké zázemí. Hlavní směr opouštíme až u rozcestníku přibližně v nadmořské výšce 1.650 metrů. Jdeme vpravo po vyšlapané pěšině v trávě. Širokou vozovou cestu měníme za pravou horskou pěšinu plnou kořenů a kamení. V půl osmé míjíme odbočkou, kterou bychom chtěli zítra pokračovat a začínáme tudíž hledat místo ke spaní. Bohužel v žádné chatce to nebude. Podle informací z internetu a map jsme sice ještě nějaké přístřeší očekávali, ale vše je již zbořené. Ve 20 hodin objevujeme již za pomoci čelovek nějaký plácek. Žádná sláva to není, ale moc velký výběr se nenabízí. Každý si hledáme nějaké to přiměřeně rovné místečko, kde by bylo příjemné spočinout a kde nejsou kravince. Když v tom začíná drobně pršet. Sice drobně, ale nutí nás to místo vyndání věcí z kletrů k úvahám, co s nadcházející nocí.

Že by změna plánu? Chvíli promýšlíme možné varianty a nakonec se rozhodujeme pro chůzi k nedaleké chatě. Pršet sice záhy přestalo, ale my pokračujeme v opatrném pochodu údolím Naaftal za svitu čelovek. Ve 21 hodin 15 minut jsme u chaty jménem Pfälzer Hütte (http://www.alpenverein.li/index.php/hutten/pfalzerhutte), která se nachází na Rakousko – Lichtenštejnské hranici. Rozhlížíme se a zjišťujeme, že tady jsme sice správně, ale chaloupka nás trochu zklamala. Nemá žádný přístřešek ani „winterraum“. Ve vedlejší budově je sice otevřená místnost, která ale slouží jako sklad. V případě nouze by se tam dalo zalézt. Při řešení vzniklé situaci nám pomáhá báječná slivovice i pohled na oblohu, která se vyjasňuje. Láďova i Frantova předpověď se sice shoduje v tom, že by nad ránem mohlo drobně zapršet, ale to je daleko.

Přicházejí nás okukovat a také s námi diskutovat návštěvníci chaty. Do nejdružnějšího hovoru se pouští opět Franta, když si žádá o cigaretu. Já posléze vysvětluji paní provozní (majitelce?), že spánek venku je báječná věc a tudíž nepřijmeme její nabídku na placený pobyt uvnitř chaty. Chaloupka je to sice hezká, ale pro tuláky s batohem použitelná jen v situaci opravdové nouze. Následuje drobná večeře a pivko. Vše z vlastních zásob. Studujeme také jídelní i nápojový lístek a ceny nám připomínají, že Lichtenštejnsko je obecně dost drahý stát. Zdejší cenovou hladinu shledáváme vyšší než na horských chatách v Německu či Rakousku.

Dnes jsme putovali tři a půl hodiny a vystoupali jsme 803 výškových metrů. Je čas jít spát. Franta a Láďa si stelou na užších dřevěných lavicích, já a Drahoš volíme raději větší plochu na zemi na jemné drti. Necelou hodinu před půlnocí zalézáme do spacáků a usínáme.

Následující část: https://www.turistika.cz/cestopisy/horske-putovani-po-lichtenstejnsku-rakousku-a-svycarsku-v-zari-roku-2013-ii-cast