Azory, portugalsky (to však já neumím) se to řekne Ilhas Dos Açores – část třetí

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku.

 

19. září 2019

Ráno vstáváme okolo osmé hodiny. Naštěstí všichni, včetně Ládi, který svůj noční výlet přežil. Pravda, trochu nás jeho vzhled polekal. On sám se také moc v zrcadle nepoznává, a tudíž jistý čas věnuje úpravám svého zevnějšku, zatímco my snídáme.

Všímáme si také jedné zajímavosti. Se stavebním kolečkem přijíždí zdejší zaměstnanec a dováží nařezané a naštípané dříví na oheň. Patrně nechtějí, aby lidé ničili stromy v okolí. Zajímavý nápad.

Se smíšenými pocity vyhlížíme počasí. Sice neprší, ale oblačnost je větší, než by se slušelo. Přesto nakonec odjíždíme do centrální části ostrova, kde se nachází Caldeira do Cabeco Gordo, obrovský zelený kráter.

V nadmořské výšce 1.043 metrů vystupujeme z auta před jedenáctou hodinou. Vítr fouká celkem slušně, ale patrně málo na to, aby rozehnal mraky. Tudíž skoro nic nevidíme. Přitom by tady měly být nejúžasnější výhledy na celém ostrově. Nejenom do samotného kráteru, ale také na okolní ostrovy a nejvyšší horu Pico.

Chvíli se procházíme a prosebně vzhlížíme ke sluníčku tam někde nahoře, ale naše přání není vyslyšeno. Tudíž by se to dalo shrnout, že jsme viděli ….

Odjíždíme dolů a v poledne jsme u „našeho včerejšího“ vinařství. Nikdo tam však není. Pokračujeme tedy o kousek níž, až ke kostelu Chapel of Nossa Senhora da Penha de França. Pod ním je domeček, ze kterého vychází paní a má snahu nám pomoci, ale česky nemluví a my portugalsky také ne. Dává nám nakonec telefonní číslo na majitelku vinařství, která však může přijet nejdříve za hodinu.

Vesnice a městečka se díky sopkám pyšní ojedinělou romantickou architekturou. Přestože je hlavním stavebním materiálem černá pórovitá láva, domky s bílými rámy kolem oken a dveří působí vesele. V každé obci je malebný kostelík nebo kaple, sloužící věřícím i k obyčejným setkáním.

Čekat se nám nechce, a tak objevujeme nahoře na silnici jiný větší sklípek, kde právě lisují. Obdobně jako včera ochutnáváme mošt, hrozny i víno a posledně jmenované si kupujeme. Stejné množství, stejná cena.

Na stole vidíme zajímavý sýr a zkoušíme je přemlouvat, ale trvají na tom, že to je jejich svačina a nám doporučují, kde ho koupit. Odjíždíme tedy hledat to správné místo.

A netrvá to dlouho. Brzy objevujeme u silnice mlékárnu a jdeme na průzkum a nákup. Vybráni byli ti nejzkušenější, Franta a já. Mě osobně potěšilo, že jsou zbývající dva parťáci přesvědčeni o kvalitách mých sýrových znalostí.

Prodejna je svojí plochou malá, ale sortimentem zajímavá. I kořalky tady mají, ale drahé. Po zralé úvaze a podrobném zkoumání kupujeme dva druhy sýrů.

O několik kilometrů dále se zastavujeme v obchodě, kde jsme včera v podvečer nakupovali suroviny. V přilehlém bufetu ochutnáváme dýňovou polévku a pivo. Dlouho se ale nezdržujeme, jelikož chceme najít nějakou pláž.

Při jedné takové zajížďce blíže k moři spatřujeme maják. Je maličko v zuboženém stavu a patrně tady už dlouho nebude.

Stejně jako nedaleký dům, který zatím ještě stojí u cesty. Krásná krajina, zajímavé místo, ale patrně jenom pro turisty. Starší lidé asi umřeli a mladí odešli na pevninu.

Pláž přichází na řadu o něco později, v půl třetí. Není to sice žádný luxus, ale voda je příjemná. Mírné vlny nám umožňují si příjemně zaplavat. Plavčík Láďa vše bedlivě sleduje ze břehu.

A poté již následuje svačinka. Chleba je nakrájen, zbývá otevřít krabičku se sýrem. Překvapení. Smích. Pod víčkem se totiž místo sýru, který je tam vyobrazen, ukrývá máslo. Ale máme chléb, sůl i víno a také to máslo je velice chutné, tak jsme spokojeni.

V půl čtvrté odjíždíme, jelikož se chceme ještě jednou pokusit o štěstí v podobě návštěvy obrovského kráteru Caldeira do Cabeco Gordo a vyhlídky do něj. Tentokrát na to jdeme z východní strany, kam přijíždíme po úzké silničce zarostlé zelení. Vzhledem k vlhkosti a teplotě jsou zdejší kapradiny i další rostliny větší než velké.

Po příjezdu na konečnou konstatujeme, že situace je snad ještě horší než dopoledne. Kromě oblačnosti toho moc nelze spatřit.

Přesto se zde chvíli procházíme a rozhlížíme. Skoro nic nevidíme, ale pokus jsme museli učinit. Zajímaly nás nejenom pohledy do kráteru, ale také na protější ostrov. Majestátnost nejvyšší hory Azorských ostrovů vynikne především při pohledu ze sousedních ostrovů. Ale dnes určitě ne.

Nakonec odjíždíme dolů, kde se ještě zastavujeme u vyhlídky Monte Carneiro. Odtud je už sice něco vidět, ale dlouho tomu tak nebude, jelikož se oblačnost nasouvá stále dolů.

Poslední naše zastávka je na poloostrově na okraji města Horta, odkud jsou krásné pohledy na město a okolí.

Před sedmou vracíme auto v přístavu, balíme věci, svačíme a jdeme na pivo.

Ve 20:15 hodin odjíždíme lodí a opouštíme definitivně Faial, náš druhý azorský ostrov. Za 25 minut kotvíme u ostrova Pico. Již podruhé během našeho putování se ocitáme na tomto ostrově. Důvod je jasný, i když se stále ukrývá v mracích.

Nacházíme se ve správním středisku ostrova Madalena. Poklidný přístav, ale neklidné počasí. Je tma a zataženo. Řešíme, kde přespat a moc se nám to nedaří. Nakonec se vydáváme východním směrem na celkem dlouhý výlet s plnou polní. Po třech a půl kilometrech s jednou přestávkou na pivo přicházíme do zajímavého oddychového areálu.

Reserva Florestal de Recreio da Quinta das Rosas. Všechno je tady perfektní, pouze kryté spaní chybí. Nakonec já s Frantou zůstáváme pod malým přístřeškem a Láďa s Drahošem jdou na travičku s únikovou variantou v podobě otevřených a čistých sociálek, kde jsou však komáři. Následuje půlnoční papání, pivo a v jednu hodinu zasloužený spánek.

*

20. září 2019

Brzy poté, co jsme usnuli, nás budí silný vítr a zpočátku slabší déšť, který postupně přidává na intenzitě. Zkouším se různě schovávat pod igelit, občas také trochu spím, ale nakonec to ráno se svítáním vzdávám. Jsem promočený stejně jako moje věci. Naštěstí je ale příjemné teplo. Pršet také přestalo a fouká mírný vánek, který postupně suší věci.

Název areálu jsem si přeložil jako Lesní rezervace a rekreační místo s růžemi. Je pravda, že kytiček je tady více než dost. A tak si to tady u snídaně prohlížíme.

Následně odchází Franta dolů do města, Drahoš zůstává hlídat věci a já s Láďou jdeme pešky po místních zemědělských silničkách směr letiště. Asi na půli cesty stopujeme a máme štěstí. Řidič sice zpočátku tvrdí, že jede pouze k hlavní silnici, ale nakonec nás odváží na odbočku k letišti. Zbývajících půl kilometru zvládáme v pohodě.

Na letišti jsou dvě autopůjčovny, z toho jedna dělá důležitou. Nelíbí se jí platební karta a má i nějaké další výhrady. Obracíme se tedy na tu druhou a tam je vše v pořádku. V pravé poledne odjíždíme z letiště a za půl hodiny nakládáme Drahoše i všechny věci. Pokračujeme přímo na nejvyšší místo ostrova, kam lze automobilem zajet.

Vítá nás parkoviště pod horou Pico. Vládne zde mlha. Moc aut a lidí nevidíme. Máme trochu smíšené pocity, když se vydáváme do informačního centra zjistit informace ohledně zítřejšího výstupu a počasí. Bude sice lépe než před několika dny, ale patrně žádná sláva. My jsme však rozhodnuti, zítra nebo nikdy.

Následuje jízda na sever ostrova, kde ve tři hodiny zastavujeme v městečku São Roque do Pico u sochy Monumento ao Baleeiro. Nedaleká budova je Museum da Industria Baleeira, kam činí vstupné příjemných 2 eur na osobu. Pozvání přijímáme a udělali jsme dobře. K vidění je toho tady více než dost.

Muzeum je připomínkou dávných časů, kdy se většina místních lidí věnovala lovu velryb. Prohlížíme si zajímavé exponáty i fotografie z dob největší slávy rybolovu i jeho konce. Některé obrázky, na kterých je vidět zabíjení, kuchání a množství krve, jsou pro silnější povahy.

Muzeum je čisté a upravené. Exponáty mají dobře uspořádané a nasvětlené. Je zde možno shlédnout také film pojednávající nejenom o velrybářském průmyslu.

Budova, ve které se nacházíme, byla vlastně továrnou na zpracování velryb. Jak uvnitř, tak na dvoře je možnost prohlídky kotlů, kde se vařil z velrybího tuku olej.

Líbí se nám, ale půl hodinka stačí. Odjíždíme do obchodu nakoupit něco k večeři a následně zastavujeme v obci Companhia de Baxo. Potřebujeme dosušit věci, což se na slunci a mírném větru daří. A také máme hlad. Celý den vyhlížíme, zda ten „náš“ kopeček nevyleze z mraků.

Při následné cestě se již rozhlížíme po nějakém noclehu. To se daří na místě nazvaném Reserva Florestal de Recreio do Mistério de Sao Joao. Opět jsme objevili báječné piknikoviště. Prostě náš standard na Azorech.

Jedeme tedy ještě pro Frantu do Madaleny, kde dokupujeme nějaké potraviny na grilování. Poté se vracíme na vyhlídnuté místo. Následuje papání a bumbání. Stále řešíme zítřejší počasí a výstup na nejvyšší kopeček. Když člověk potřebuje rozhodnout důležité věci, tak se má soustředit. My se soustředěně díváme na dno demižonu s vínem i lahve slivovice. Díváme, povídáme a maso jíme.

Před půlnocí odcházím s Láďou přes silnici do dětského areálu, kde je měkká travička, Franta s Drahošem zůstávají pod přístřeškem. V noci to trochu fouká, ale stromy naštěstí nepadají.

*

21. září 2019

Ráno vstáváme o něco dříve, než je na našich cestách zvykem. Balíme věci, snídáme a před osmou hodinou odjíždíme. Na mapě jsem našel dvě zkratky, ale obě se po čase ukázaly jako neprůjezdné, aniž by tam bylo nějaké upozornění.

Nakonec tedy až před devátou hodinou přijíždíme na parkovišti pod horou Pico, kde je již dost plno. A my máme obavy, že se na nás nedostane povolení ohledně vstupu na nejvyšší místo. Na internetu někdo psal, že přímo až na vrchol pouští pouze 40 lidí denně. Jinak na výšlap do kaldery by to mělo být 140 osob.

Kupujeme si tedy čip (vstupenku) za 20 eur, vyplňujeme o sobě údaje a zjišťujeme další informace ohledně výstupu a počasí. Moc šancí nám nedávají, že spatříme sluníčko. Možná také proto dovolují dnes většímu množství človíčků se vydat nahoru. Patrně si říkají, že je to přestane bavit a brzy se vrátí. Anebo je ten počet nesmysl, jelikož oficiálně tam neměli nic uvedeno. Každopádně je lepší být na parkovišti, u základny Casa da Montanha, co nejdříve.

Pět minut před půl desátou vyrážíme na výšlap. Každý máme u sebe GPS, pomocí kterého nás mohou dole sledovat na monitoru. K dokonalému špiclování slouží také dvě kamery, které potkáváme po cestě.

Po celé trase je rozmístěno 47 kůlů, kterých se musí člověk držet. Pokud se stane něco mimo vyznačenou trasu, tak volají rescue team a jejich výjezd stojí hodně (1250 euro). Ztráta GPS také není levná záležitost (270 euro).

Člověk se snaží sledovat kůly a určit si co nejlepší cestu, ale není to vůbec jednoduché. Je tam totiž vyšlapáno spousta cestiček, a tak na nás občas nějaký chytrý průvodce zavolá a vyhrožuje pokutou, že šlapeme na zelený povrch. Mě to však připadá, že si každý jde, kudy chce.

Sleduji značky na kůlech a odpočítávám, kolik cesty ještě zbývá na vrchol. Samozřejmě se neustále dívám na oblohu. Chvílemi to vypadá, že se začíná protrhávat oblačnost, ale brzy opět mají mraky vše pod svou kontrolou.

Když se blížíme k hraně kaldery, začíná slunce nesměle prokukovat skrz mraky a brzy se objevuje modrá obloha. Darebáci mají opět štěstí. Pořizujeme fotografie a rozhlížíme se. Ještě nás čeká poslední část výstupu na vrcholovou špic, která bývá často ukrytá v mracích.

Není tomu dlouho, co vystoupil ostrov Pico z mořských vln. Já to sice nepamatuji, ale bylo to před pouhými 300 tisíci lety, což z hlediska historie Země, je doba zanedbatelná. Vzpomínám si na články o tom, že se vulkán čas od času probudí, tudíž dýmá kouř a z podzemí tryskají proudy lávy, možná i nějaké kameny létají. Ale naposledy se tomu tak stalo v roce 1963, což také nemohu pamatovat.

V 11 hodin 40 minut stojím na nejvyšším místě Portugalska. Kopeček jménem Montaha do Pico vyrostl kdysi do nadmořské výšky 2.351 metrů. Úžasný je nejenom pocit z úspěšného výšlapu, ale také z toho, že se oproti ránu umoudřilo počasí.

Sice jako za bezoblačné oblohy nevidíme všech pět centrálních ostrovů, ale s výhledy jsme více než spokojeni. Včera i dnes ráno předpovídali úspěšnost slunečného počasí na vrcholu maximálně do 20 %.

Výstup nám trval dvě a čtvrt hodiny. Nahoře si to sice náležitě užíváme, ale trochu fouká, tak se vydáváme v pravé poledne na sestup.

Kousek za hranou kaldery nacházíme ideální svačinové místečko v závětří. Samozřejmě opět fotografujeme a vyhlížíme k vrcholu, kam se teprve chystá Franta. Má totiž nějaké zdravotní problémy, kvůli kterým jsme byli přesvědčeni, že nepůjde až nahoru. Proto jsme také na něho nečekali. Ale k našemu překvapení nám sděluje, že když ž to zvládl sem, tak na tu špic se také vydrápe.

Přejeme mu hodně úspěchů, a jelikož už jsme trochu rozsezeni a také není úplně na slunění, tak se pomalu vydáváme na sestup.

Po cestě samozřejmě zase fotografujeme. Jednak je jiná viditelnost a také si již nepamatujeme, jaké jsme dopoledne pořizovali záběry. Digitální foťák to zvládne. Sice je mi jasné, že stovky fotografií si budu prohlížet opět jenom já sám, ale nevadí. Cvakám spoušť, jak to jde.

Mimo jiné jsou také krásné pohledy směrem dolů, kde je nějaký skalní útvar – kráter. V mapě je to označené jako Furna Abrigo a mělo by se jednat o jeskyni. A můžeme konstatovat, že to souhlasí, jelikož jsme si ji trochu prohlédli.

Zbývající úsek k informačnímu středisku zvládáme také bez problémů. Dole vracíme přesně v 15 hodin GPS a dostáváme diplom.

Na parkovišti u auta se převlékáme, svačíme, bumbáme vínečko a odpočíváme. A samozřejmě vyhlížíme Františka, který přichází po jedné noze a s pochroumanou rukou v 17 hodin. Klobouk dolů před jeho výkonem, to by jen tak někdo nezvládl.

V informačním středisku jsme mezitím zjistili, že dnes bylo na výšlapu asi 120 lidí a omezení na samotný vrchol nebylo žádné. Kdoví, jak to tedy je.

Ve čtvrt na šest odjíždíme. Rychlost naší jízdy určují krávy procházející se po silnici. Zkušený řidič Láďa ale vše zvládá s přehledem.

Možná je to nemoc, ale pořád vyhlížíme, kdy a z jakého krásnějšího pohledu uvidíme ten náš kopeček.

Nejprve míříme do San Roque, kde nakupujeme jídlo k večeři a poté hledáme pláž. Vykoupat se dnes potřebujeme.

Polehávání na plážích nebylo to hlavní, kvůli čemu jsme na Azory jeli. Ale jako vždy, když jsme u moře, tak se snažíme nešidit koupání. Také tentokrát jsme si mysleli, že si v oceánu pohodově zaplaveme. To se ale nestalo. Kamenité pobřeží s nepohodlným vstupem do vody nebo příliš velké vlny. Do boje s nimi se nám nechce, vítěz by nebyl jistý.

Cestou na piknikové místo se ještě zastavujeme na jedné vyhlídce. Těch kouzelných pohledů není na Azorech nikdy dost.

Po sedmé hodině jsme na místě. Zapálení ohně se jeví zprvu mírně složité, ale nikdo nepřijel hasit požár, a tak opět grilujeme, bumbáme a hodnotíme dnešní den. Po půlnoci jdeme spát.

*

22. září 2019

Vstáváme po osmé hodině. V klidu balíme věci a snídáme. Ve tři čtvrtě na deset odjíždíme na východ ostrova k městečku Piedade, kde má být slavná vinařská oblast. Nejprve se nám ji nedaří najít. Na mapě je sice jasně vyznačená, ale ve skutečnosti, kde nic, tu nic. Žádné hrozny nevidíme.

Jedeme pomalu a kocháme se bujnou subtropickou vegetací pokrývající úrodnou půdu. Všemožná zeleň okolo nás čaruje v zahradách i ve volném prostoru. Pořád je na co se dívat. Vlhkost a teplo, to je to, čeho na Azorech mají na rozdávání.

Kde se vzala, tu se vzala, kouzelná zahrada s vínem se před námi objevila. A v ní jeden zajímavý člověk. Zve nás dál a dává nám ochutnat víno. Chvíli si povídáme anglicky, portugalsky i česky.

Chceme si od něho koupit víno, ale on nám ho věnuje. A hned dva demižony. Zkoušíme platit, ale odmítá. Nakonec mu volá jeho manželka, a tak se loučíme a odjíždíme.

O kousek dále navštěvujeme vesničku Calheta do Nesquim se zajímavým kostelem. Před chvílí tady skončil svatební obřad. Kostel je otevřený, a tak do něho nakukujeme.

Na okraji malého náměstí je otevřen nevelký obchůdek, který navštěvuji, abych zjistil, co nabízejí. Proti mně si stoupne malý klučina a pohledem mi říká, abych si ho vyfotografoval.

Venku si dáváme kávu. A samozřejmě fotografujeme. Je to tady poklidné a kouzelné místo s úžasnou atmosférou. Zajímavé domečky, příjemní lidé.

Za rohem objevujeme menší hangár, ve kterém je velrybářské muzeum i loděnice. Místní nás zvou dovnitř a hned shánějí paní, která umí anglicky, aby nám sdělili informace o sobě, o muzeu, o historii i současnosti.

Dozvídáme se, že když byl zakázán rybolov, tak vymysleli závody, aby se nenudili. A daří se jim asi dobře. Alespoň tak soudíme podle pohárů a cen. Moc se nám tady líbí a patrně by bylo možné domluvit plavbu na moři, ale nás bohužel tlačí čas.

Ještě, než definitivně opouštíme vesnici, tak volím okružní jízdu okolo místního hřbitova a pozorujeme políčka, vinice a pastviny, které od sebe oddělují zídky z černého kamení nebo živý plot z modrých hortenzií. Na jednom místě svačíme fíky, hroznové víno a řešíme, zda to, co roste před námi, je anýz. Shodujeme se, že ano a zaznamenáváme si dalšího zástupce zdejší flóry, kterého jsme spatřili.

V jednu hodinu zastavujeme v městečku Ribeiras, kde se nejprve rozhlížíme po náměstí, abychom posléze nakoukli do obdobného velrybářského muzea. Na delší prohlídku ale nemáme čas.

Hlavním důvodem návštěvy tohoto místa je totiž něco jiného. Ve svých poznámkách mám uvedenou existenci koupaliště plněného vodou z oceánu. Nutno říct, že realita předčila očekávání. Piscina Municipal de Santa Cruz das Ribeiras. Vstupné se zde neplatí, i když jsou k dispozici převlékárny a toalety.

V bazénu voda stále cirkuluje, takže je krásně čistá a rozumně studená. Moc se nám tady líbí, užíváme si to. Na vstupném jsme ušetřili, tudíž necháváme alespoň útratu v přilehlém baru za pivo. Necelá hodina uběhla jako nic a my musíme pokračovat.

O čtvrt hodiny později ještě zastavujeme, prohlížíme si a fotografujeme, jelikož nás zaujalo městečko Lajes do Pico.

Poté už musíme bez další zastávky do hlavního města Madalena, kde ještě narychlo nakupujeme něco domů. Před odletem na Azory zamluvil Franta ubytování nedaleko letiště. Zpočátku trochu bloudíme, ale nakonec se daří, a tak v 16 hodin vyndáváme všechny věci z auta.

Já s Láďou jedeme vrátit auto na letiště. Vše proběhlo bez problémů. Drobné zpoždění ani nezaznamenali.

Zpátky jdeme pěšky. Není to daleko, ale nám trvá cesta dlouho. Neustále se totiž zastavujeme a rozhlížíme. Je pořád na co koukat a co fotografovat.

Po návratu následuje večeře, která sestává ještě z našich domácích zásob – polévka ze sáčku a rybičky. Nechce se nám to vozit domů. Vše zapíjíme vínem, jelikož ho máme pořád celkem dost.

V podvečer se vydáváme na procházku do vesnice Bandeiras. Tady k naší radosti objevujeme otevřený bar. Dáváme si pivo, koukáme na fotbal a užíváme si poslední večer na Azorech. Pozítří ráno budeme již doma.

Po návratu na ubytování balíme věci a plánujeme zítřejší odchod na letiště. Spát jdeme kolem půlnoci.