Azory, portugalsky (to však já neumím) se to řekne Ilhas Dos Açores – část čtvrtá

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku.

 

23. září 2019

Ráno vstáváme v sedm hodin a chvíli poté nám paní domácí přináší snídani. Zbývá ještě dobalit poslední věci a v osm hodin odcházíme. Cestu na letiště zvládáme bez problémů za tři čtvrtě hodiny. Naštěstí není ještě takové teplo, a tudíž ty plné batohy na zádech jsou v pohodě.

Na letišti si v klidu odbavujeme věci a nasedáme do letadla Airbus A 320-214 společnosti SATA Azores. Azorské ostrovy opouštíme v 10:55, tj. s dvacetiminutovým zpožděním. V letadle si povídáme s účastníky německého zájezdu, kteří absolvovali na Azorech přibližně stejný program jako my, pouze s cestovní kanceláří. Vyšlo je to přes dva tisíce eur na osobu.

V Lisabonu vysedáme s mírným zpožděním v 13:15. To ale nevadí, máme tady dost času. Dáváme si batohy do úschovny a jdeme na procházku po Lisabonu.

Vydáváme se nejkratším směrem k pobřeží. Kousek za autobusovým nádražím se zastavujeme v supermarketu pro svačinu a pivo.

Brzy se před námi otevírá nábřeží, v tomto případě Parque das Nações neboli Park národů. Jedná se o významné a zajímavé místo v Lisabonu, které se rozkládá zhruba na pěti kilometrech podél řeky Tejo a slouží jak pro volnočasové aktivity místních, tak pro turisty. Park národů zdobí řada vlajek. Kolik jich je tam, jsem nepočítal, ale tu naši jsem našel.

Název této monumentální plastiky byl měl být „Homem-Sol“. Její autor Jorge Vieira se nechal inspirovat Sluncem i půlměsíci, které by měly evokovat lidskou postavu. Je asi 20 metrů vysoké a zajímavá je konečná povrchová barva železa.

O kousek dál nás zaujaly další dvě zajímavé moderní sochy. První se jmenuje Plastic Iberian Lynx a je krásná nejenom na pohled, ale všiml jsem si, že lidem slouží jako doplněk jejich fotografií. Moc jsem toho o ní nezjistil.

Ta druhá se jmenuje se Rhizome a v roce 1998 ji zde vytvořil Antony Gormley. Železnou sochu složil z devíti lidských postav v jejich přirozené velikosti.

Ocenárium, veletržní objekty a další zajímavá architektura, přičemž velká část pochází z Expa 98, které se konalo v tomto městě. Moderní objekty jsou v kontrastu s historickým centrem Lisabonu. Ve všední den zde moc lidí není, což je příjemné.

My volíme posezení i následnou procházku podél pobřeží. Pozorujeme například slavný 17 kilometrů dlouhý most Vasco de Gama nebo vyhlídkovou lanovku nad nábřežím řeky Tejo.

Je tady sice mnoho zajímavých věcí, ale je potřeba myslel na návrat k letišti. Také uvažujeme o něčem teplém k jídlu, jenže většina občerstvení má přes poledne zavřeno. Tak se zastavujeme pouze na pivo a raději pokračujeme. Nechceme přijít pozdě na letiště. Už se těšíme domů.

V 19 hodin si vyzvedáváme batohy a hledáme na informační ceduli náš plánovaný odlet ve 21:55 hodin. Ale on tam není. Vůbec. Ani zrušený. To je opravdu zajímavé. Jdeme proto k přepážce letecké společnosti Vueling, kde nám bylo řečeno, že let byl zrušen a nabídli nám letenku do Barcelony na přespříští den ráno (09:05 hod. = 25. 9. 2019). Na náš dotaz, že potřebujeme řešit také zmeškaný let z Barcelony do Prahy, řekli, že to není jejich záležitost. Dále nám nabídli ubytování v Lisabonu. My jsme si ještě vyžádali čas na rozmyšlenou. Je nám jasné, že zítra určitě v Praze nepřistaneme. Ale rádi bychom zjistili, kdy nás potká to štěstí a dorazíme domů. Franta zkouší volat na informační linku společnosti Kiwi, ale tam mluví pouze anglicky, a ještě k tomu ne moc srozumitelně a už vůbec ne ochotně. Nakonec nám poradili, abychom nabídku s letenkou a ubytováním přijali, že se náš let bude řešit následující den. Chvíli ještě přemýšlíme, ale nakonec kývneme Vuelingu a odjíždíme v taxi, které je také v ceně. Po chvíli vystupujeme před hotelem Holiday Inn Lisbon-Continental na ulici Rua Laura Alves 9.

Na recepci se rozhodujeme pro dva dvoulůžkové pokoje, i když nám nabízeli samostatné ubytování, ale Franta rozhodl, že jim budeme šetřit náklady. A ihned podle ceníku vypočítal kolik.

Následuje úžasná večeře s obsluhou. Sice jsme se těšili již domů, ale pořád to, co nás potkalo, je lepší než skončit na letišti.

*

24. září 2019

Ráno nespěcháme se vstáváním. Po snídani se jdeme s Láďou projít do nedalekého lesoparku s názvem Parque Florestal de Monsanto. Na jednom z návrší objevujeme vyhlídkové místo Miradouro do Moinho das Três Cruzes.

Jedná se o úžasný a velký prostor, kde tráví volný čas mnoho lidí, od malých po velké. Je zde pamatováno s vybavením pro všechny věkové kategorie. Opravdu příjemné místo.

Až na ten plot, na který jsme narazili. Podle mapy by tam měla být další vyhlídka, ale kudy dovnitř. Nakonec podlézáme pletivo a setkáváme se s divným pohledem jedné paní, která tam uklízí. Nakonec zjišťujeme, že tato část areálu se otevírá až odpoledne. Jak pro koho?

Člověk by se tady mohl procházet celý den, ale my musíme myslet pomalu na návrat, jelikož jsme se domluvili s Drahošem a Frantou. Přesto nás to ještě táhne k jedné zajímavé stavbě, kterou je most i akvadukt v jednom.

Águas Livres Aqueduct. Přeložit by se to dalo asi jako „Akvadukt svobodných vod“. V každém případě se jedná o krásnou historickou stavbu a určitě o jeden z nejvýznamnějších příkladů inženýrských staveb v Lisabonu a možná i v celém Portugalsku.

To, co vidíme je ta hlavní část, ale na ni navazuje síť kanálů v délce necelých 60 km. Důvod této stavby jako v podobných případech byl jasný, nedostatek pitné vody. Výstavba byla zahájena roku 1731 a v roce 1748, sice ještě ne zcela stavebně dokončené dílo, začalo do Lisabonu přivádět vodu.

Nad údolím Alcantara vybudovali obloukovou stavbu, která je až 65 metrů nad spodní úrovní. Špičaté oblouky připomínají gotický styl, což je pro barokní dobu výstavby zajímavé. A stavěli tenkrát asi pečlivě, jelikož zemětřesení, které zasáhlo v roce 1755 město, akvadukt nepoškodilo.

My jsme zdáli viděli na akvaduktu lidi, ale když jsme k němu přišli, tak vstup byl zavřený. Jak jsem se posléze dozvěděl, tak se tam musí z druhé strany, kde je nenápadný vchod na Calçada da Quintinha v okrese Campolide. A určitě to stojí za to, jelikož budou odtud zajímavé výhledy na Lisabon. Ale ani my jsme nebyli při naší procházce ochuzeni o kouzelné pohledy na město.

Po jedné hodině se vracíme do hotelu. Franta během celého dne čile komunikoval s firmou Kiwi, tentokrát již v češtině. Nabízeli nám různé varianty cesty s různými mezipřistáními, aby to po chvíli opět zrušili či změnili dle dostupnosti sedadel v různých letech. My jsme totiž měli podmínku, že chceme letět společně, a to až do Prahy. Nakonec nám byla předložena konečná nabídka našeho letu na den 25. 9. 2019 s mezipřistáním v Barceloně, kterou jsme potvrdili.

Po lehkém obědě, při kterém jsme se přecpali, pokračujeme v toulkách po Lisabonu, tentokrát se vydáváme do historické části. Franta s Drahošem volí městskou dopravu, já s Láďou jdeme pěšky.

Vydáváme se po hlavní třídě Avenida da República, která končí u kruhového objezdu. Uvnitř něho se nachází pomník Dugue de Saldanha. Odtud pokračujeme po Avenida Fontes Pereira de Mela, která nás přivádí k dalšímu kruhovému objezdu taktéž se sochou uprostřed. Tentokrát tam objevujeme pana jménem Marquês de Pombal.

Další naše kroky vedou po Rua Braamcamp, Largo do Rato a Avenida Pedro Álvares Cabral až k dalšímu kruhovému objezdu, kde nás vítá Pedro Álvares Cabral, portugalský mořeplavec považovaný za objevitele Brazílie. V těchto místech opouštíme rušný Lisabon a vcházíme do oázy zeleně jménem Jardim da Estrela.

Na konci této příjemné zahrady se nachází klášter Convento de Nossa Senhora da Estrela, který je však nepřístupný. To vůbec nevadí, jelikož si přes silnici vyhlížíme jinou památku, kde máme větší štěstí.

Než však přejdeme rušnou ulici Praça da Estrela, prohlížíme si místní tramvaj.

Katedrála Basílica da Estrela, která má dvě věže (zvonice) a jednu obří kopuli, nás zaujala nejprve zvenku, ale uvnitř je snad ještě úžasnější. Samostatný vchod, kterým se lze dostat na střechu a kochat se výhledy na město, je uzavřen.

Prohlížíme si stěny i podlahu, kde byl při výstavbě použit různobarevný mramor. A samozřejmě také oltáře i další zajímavá umělecká díla či výzdoba stropu a vnitřku kopule.

Pokračuje prohlídkou kostela zvenčí. Pohled z jakéhokoliv úhlu na kopuli také nemá chybu.

Postupně přicházíme do historického centra města a v ulici Rua De São João Da Mata nás přepadla žízeň. Nebráníme se a navštěvujeme jeden zajímavý podnik jménem Arte Amor & Alma. Volba nápoje není složitá vzhledem k teplotám, které dnes panují. Na pivu jsme si pochutnali.

Na konci zmíněné ulice se dáváme doprava a míjíme mimo jiné katedrálu, kterou patrně zasvětili mé maličkosti. Ani jsem to netušil.

Zajímavých památek je zde mnoho, ale my si užíváme také pohledy do dálky. Přicházíme totiž postupně až skoro k moři. V parku Jardim da Rocha do Conde de Óbidos má v Alvorově a Pombalově paláci sídlo Národní muzeum starého umění, které se zaměřuje na portugalské a evropské umění od středověku do raného 19. století. 

Rozhlížíme se. Vlevo je přístav a vpravo od nás se klene přes ústí řeky Tejo zajímavý červený most Ponte 25 de Abril, jeden ze symbolů města. Dvoupatrový visutý most z roku 1966 slouží ve své horní části pro automobilovou dopravu, pod kterou vede dole dvojkolejná železniční trať.

Naproti nám si nelze nevšimnou patrně nejslavnější sochy v Lisabonu. Na okraji portugalské metropole se tyčí monumentální socha Krista (Cristo Rei, Christ the King statue). I když vlastní socha až tak velká není, měří pouhých 28 metrů, ale podstavec pod ní vyrostl do výšky 82 metrů do tvaru čtyřsloupové brány. Určitě by to byl zajímavý cíl vycházky, ale až někdy jindy.

Je čas myslet na návrat, tak se otáčíme a jdeme po ulicích souběžných s nábřežím, Rua das Janelas Verdes a Calçada Riberio Sanches až na náměstíčko Largo Vitorino Damásio, kde se chystá natáčení nějakého filmu. O nás však překvapivě nestojí, tak pokračujeme dále po Rua Dom Luis I., na jejímž konci se nachází zahrada Jardim Sá da Bandeira.

Hned za ní objevujeme také jednu úžasnou tržnici, která se jmenuje Mercado da Ribeira. Nakupují, pojídají a bumbají zde především místní. My jsme ale po jídle a večeře nás čeká, tak si dáváme něco na žízeň a kocháme se. Jedná se o velký a hlučný prostor, tudíž nic pro samotáře. Ale je to tady přehledně členěné a každý si přijde na své.

Bohatý výběr portugalské i světové kuchyně, vína i piva. Ceny se mi zdají trochu dražší, detailně jsem to však nezkoumal. Ale když tam chodí místní, tak to asi nebude tak hrozné. 

Následně si telefonujeme s Frantou a Drahošem a po složitějším hledání se také potkáváme. Procházíme se ještě historickým centrem, rozhlížíme se a fotografujeme.

Zkoušíme hledat nějaký zajímavý podnik, ale nic nás nezaujalo. Nakonec se ocitáme až na náměstí Praça Martin Moniz, kde nás vítá přicházející večer. Je čas jít na hotel balit věci. Já s Láďou opět pěšky a Franta s Drahošem se rozhodují využít městské dopravy.

Úžasnou večeři ani dnes nemůžeme vynechat. Vychutnáváme si všechny ty dobroty, které tady mají, od devíti do půl jedenácté.

*

25. září 2019

Ráno vstáváme o něco dříve, jelikož máme ubytování včetně snídaně. Na letišti odjíždíme po půl osmé v přistaveném taxi, samozřejmě na účet letecké společnosti. Následuje odbavení a čekání. My jsme na rozdíl od letadla Airbus A 321 společnosti Vueling připraveni včas. Místo plánovaného času 8:05 odlétáme nakonec z Lisabonu až v 9:00 hodin.

Na letišti v Barceloně vystupujeme v 11:25 (SEČ) a nejprve vyzvedáváme batohy. Máme i nemáme dost času. Na poflakování po letišti je ho více než dost, na výlet do města málo. A tak si to tam prohlížíme a zkoumáme, co zde všechno mají. V jednom obchůdku nás zaujal San Miquel. Z batůžků také přesouváme do břicha lisabonskou svačinu.

V 16:00 provádíme u stojanů automatický Check-in a jsme sami překvapeni, že se nám to podařilo. Oficiální odlet z Barcelony (18:25) má zpoždění necelých půl hodiny a já s Láďou přemýšlíme, zda stihneme poslední autobus z Prahy domů. Nakonec jsou ale naše obavy zbytečné, jelikož letadlo Airbus A 320 přilétá na letiště Václava Havla ve 20:45 hodin, tj., dokonce o pět minut dříve.

*

Celkové zpoždění oproti původnímu plánovanému příletu dne 24. 9. 2019 bylo tedy přes 34,5 hodin.

Modrým ostrovem bývá někdy přezdíván ostrov Faial a to kvůli velkému množství keřů hortenzií podél cest. My jsme během našeho putování navštívili také ostrovy Sao Miguel, Pico a v Portugalsku hlavní město Lisabon. Celkem jsme se toulali 13 dnů a několik hodin (podle toho, odkud se kdo vydal na cestu).

Azorské ostrovy. Nejzápadnější část Evropy, která vznikla díky sopkám a zemětřesení. Úžasná krajina. Kopečky poseté bohatou flórou. Poklidný neuspěchaný život. Opravdu dech beroucí výhledy (když si to domluvíte s oblačností).

Líbilo se mi, a to tak, že hodně. Nejedná se totiž o destinaci klasického cestovního ruchu. Turistů je zde tak akorát. Městečka bez výškových hotelů mají většinou poklidnou atmosféru. Někdy to až vypadá, že se tam zastavil čas. Většina stálých obyvatel je spíše staršího věku, mladí se patrně stěhují do Portugalska.

Počasí na Azorech je kapitola sama pro sebe. Příjemné teplo umožňuje chodit v tričku a kraťasech. Nám sice každý den alespoň jednou drobně zapršelo, ale vždy se také objevilo sluníčko a zafoukal vítr, tudíž věci brzy uschly. Ostrovy jsou to rozlohou nevelké, ale rozdíly v počasí na kopcích a u pobřeží jsou podstatné. U moře je ve stejnou dobu hezky, zatímco nedaleké hory jsou schované v mracích a minimálně tam mrholí.