Berounsko a Český kras I. (mezi Svatým Janem, Přemyslovci a Kelty)

Vyrazit na pár dní do okolí Berouna jsem plánoval již delší čas. Jedná se totiž o lokalitu, která je vysoce atraktivní pro všechny příznivce přírodních krás, výhledů a rozhleden i významných historických památek. Počítal jsem ovšem od počátku s tím, že bych zcela vynechal místa vysloveně „profláknutá“ a soustředil se spíše na „kousky“ méně známé, tudíž i přijatelněji přelidněné. Ve finále se mi to docela povedlo a myslím si, že se nám červnový týdenní pobyt v Berouně a jeho okolí vydařil. Nakonec i to počasí bylo nakonec o dost přijatelnější, než nám před odjezdem slibovali všichni meteorologové …

Kdo se tedy těší na vyprávění o všech těch Karlštejnech, Křivoklátech, Amerikách (mám ta místa sice i já velice rád, ale čeho je moc, toho je příliš), bude možná zklamán. Osobně se ovšem domnívám, že jsme je dokázali na našich středočeských toulkách nahradit naprosto a zcela plnohodnotně.

Vynechám-li zajišťování ubytování v historickém centru Berouna (ani já jsem si po těch letech, které od naší zdejší poslední návštěvy uplynuly, nepamatoval, jak je to – alespoň svou centrální historickou částí – půvabné město) a tvorbu týdenního „fahrplanu“ (včetně alternativních variant), začalo vše odjezdem v pondělí 21. června.

Cestou jsme měli pouze jednu nedlouhou zastávku (nepočítáme-li tradiční nehodu a následnou nekonečnou kolonu před Prahou), a to v Častolovicích. Většina osádky vozidla (cca ¾) se šla naobědvat, jen já se raději vydal do zámeckého parku. Pár novodobých skulptur, množství růží nesoucích jména různých šlechticů a panovníků (vč. Ludvíka XIV.) a nakonec i – víceméně náhodné – nahlédnutí na zámecké nádvoří. Bez lidí jsem ho viděl snad poprvé v životě …

Další zastávky už jsme považovali za součást pobytově – poznávacího zájezdu. Tou první byla obec Loděnice, která proslula výrobou gramofonových desek a dnes se zde nachází pravoslavný monastýr sv. Václava a sv. Ludmily. Někdejší neorenesanční vila zvaná zámek Vinice z konce 19. století je sice oficiálně nepřístupná, ale do kaple nás nahlédnout nechali a i ti hlídací psi vystupovali relativně přátelsky.

I tak jsme ale raději vyrazili dále. Svatý Jan pod Skalou měl být sice původně v plánu až na závěr týdne, ale zjistili jsme, že tady bude o víkendu, bohužel, svatojánská pouť. A to by tady asi bylo hodně husto. Necelých dvou stovek místních bychom se asi nebáli, ale přece jenom jsme příliš blízko Prahy. Vzhledem k velkému vedru jsme ovšem i tak zdejší návštěvu hodně ošidili a spokojili se „jen“ s Luragovým barokním kostelem Narození sv. Jana Křtitele (naneštěstí se ale dalo nahlédnout jen přes boční mříž), jeskyni sv. Ivana (bohužel jen tu venkovní, méně zajímavou, část), exteriér kláštera benediktinů, pramen a sochu sv. Ivana a neogotickou hřbitovní kapli sv. Maxmiliána. S vyhlídkami a dalšími záležitostmi z vyšších sfér i blízkého okolí jsme se rozloučili (já tedy dost nerad) a vydali se k místu našeho dočasného pobytu.

Po příjezdu do Berouna jsme se ubytovali a téměř hned vyrazili do ulic. Tedy přesněji řečeno ani tak ne do ulic, jako spíše na Husovo náměstí, které je skutečným historickým centrem tohoto dvacetitisícového města. Prohlédli jsme si postupně exteriéry několika hodně významných památek, mj. to byly obě městské brány (Plzeňská a Pražská), které vznikly ve 14. století, kostel sv. Jakuba (jeho současná podoba pochází z roku 1736), muzejní Jenštejnský dům (údajně nejstarší a nejkrásnější dům v Berouně), prampouchovou Slapskou uličku, radnici (její současná zdobná podoba vznikla v roce 1903), městské opevnění nebo kašnu se sochou sv. Jana Nepomuckého. A na náměstí jsme si i něco nakoupili a poseděli u výborné večeře i piva v Českém Dvoře. A tím vlastně začala naše skutečná dovolená.

S prvním dnem skončila i tropická horka a vrátilo se lehce aprílové počasí, které je pro letošní rok celkem typické. Přišlo úterý 22. června a my brány města opět opouštěli (ještě předtím jsme ovšem stihli malý ranní nákup a obejití kostela sv. Jakuba). Naším prvním cílem byla víska Běleč, ve které se nachází cenný gotický kostel sv. Mikuláše ze 14. století. Kostel byl původně hřbitovní, vedle něj stojí dřevěná zvonice z roku 1717 a celý areál je umístěn na podsklepeném pahorku uprostřed obce. Do interiéru jsme sice ani nenahlédli, ale i tak to byl hodnotný úvod dne.

Obloha se zatáhla, občas spadla nějaká ta kapka, ale my i tak vyrazili po červené TZ ke zřícenině hradu Jenčov, občas uváděného také jako Jinčov. Jednalo se jeden z nejmenších hradů u nás, který zřejmě vznikl jako královský lovecký hrádek na počátku 14. století, a při cestě k němu jsme se pohybovali v jedné z mnoha středočeských přírodních rezervací. Zajímavé je, že snad všechny hrady v této lokalitě postupně patřili Přemyslovcům, Lucembukům, Schwarzenbergům, Valdštejnům i dalším významným rodům. Rozhodně další příjemná záležitost.

Následujícím bodem programu byl dvoutisícový Nižbor, dříve nazývaný Nová Huť (neplést s ostravskou NHKG). A tady jsme se zdrželi až nečekaně dlouho. S obědovou pauzou jsme počítali (podnik Praha nám byl doporučen a jídlo bylo fakt skvělé) a s návštěvou zdejšího – převážně barokního - zámku (někdejší hrad Miesenburg založil Přemysl Otakar II., jeho součástí je kostel Povýšení sv. Kříže, dnes zde sídlí „keltské“ muzeum … a my se spokojili s exteriéry a výhledem na Berounku) i zajímavé hrobky Fürstenberků z konce 18. století také, ale sklárny Rückl v programu nebyly. Objevil jsem je díky Turistickému deníku, a tak jsme zašli alespoň do podnikové prodejny. Ve finále to byl super nápad a něco málo jsme i zakoupili. Český lev, kterého zde mj. také vyrábí, to ale nebyl.       

Z Nižboru, jehož zámek může na první pohled působit jako úžasná dominanta odrážející se na hladině řeky nebo jako nesourodá řada budov s kostelíkem na konci, jsme se poté přesunuli k nedaleké vesnici Stradonice, u které se nachází pozůstatky slavného keltského obchodního, výrobního i kulturního centra nazývaného oppidum. Procházka pěkná, ale ty slibované zbytky valů s branami jsme zde hledali marně. A vrcholový menhir pojatý jako svatyně působil tak trošku nepůvodně. Co ovšem také ale chtít po více než dvou tisíciletích, že ano. Tak jsme si zanotovali třísestrovské „Kelti jdou“ … a šli.

Následoval návrat do Berouna, kde se tradičně k večeru rapidně zlepšilo počasí. Takže krátký odpočinek a poté ještě další poznávací okruh městem. Tentokrát jsme se zaměřili na lokalitu zvanou Městská hora, kde se nachází slavné berounské Medvědárium (nějaký polovdělanec ale nechal vedle výběhu vybudovat rozlehlé dětské hřiště, takže v tom neutuchajícím řevu desítek malých „upírů“ hnědí chlupáčci – celkem pochopitelně – nevystrčili nos ani na vteřinku) a stejnojmenná rozhledna z roku 1999 (původně vodojem z roku 1936, vstup zpoplatněn 24 korunami, výhled na Beroun a okolí). Pak už jen krátce k Aleně na pivo a relaxačně se připravovat na zítřejší „pochodové cvičení“. Večerní hrůzný fotbal našich s Anglií jsme, naštěstí, nesledovali příliš pozoŕně …   

Na závěr první části „berounského“ cestopisu musím ještě zmínit jeden fakt. I když jsme plánovaný program různě aktualizovali podle nejnovějších předpovědí počasí (a někteří účastníci zájezdu kontrolovali pana Radara v mobilu skoro pořád), nebylo nám to moc platné. Meteorologové většinou nezvládli ani nejbližší dvě hodinky, takže se nám často stávalo, že jsme v dešti pochodovali krajinou a za svitu slunečních paprsků obdivovali krásu interiérů různých památek. Murphyho zákony prostě platí vždy a všude. Ale o tom zase až někdy příště …