Berounsko a Český kras III. (Koněpruské jeskyně, Šemíkovy Neumětely, Mníšek podbrdský a Máminčino mámení)

Konec naší týdenní návštěvy Berounska se neúprosně blížil a někteří členové výpravy se stále rezolutněji hlásili o slíbenou návštěvu podzemí. Naštěstí pro ně se marně opakované výkřiky našich meteorologů o přicházejícím období dešťů na chvíli skutečně vyplnily, obloha zčernala a z nebes padalo vláhy v množství větším než malém. A tak jsme se v pátek 25. června vydali navštívit Koněpruské jeskyně. Otevírají zde již v 8,00 hod. a my přijeli právě včas – všechny školní výpravy už měly po prohlídce nebo ji právě absolvovaly. Vstupné 170 Kč sice u nás patří k těm nejvyšším, ale je do něj automaticky zahrnut poplatek za fotografování, což mě docela potěšilo. Překvapil nás naopak požadavek, abychom u sebe měli potvrzení o očkování, testování apod. Někteří se museli vrátit k autu, já mám, naštěstí, potvrzení o nedávno prodělaném covidu v mobilu (v oné potřebné chvíli, pochopitelně, vypnutém).

Přesto, že se mnozí vyjadřují o těchto jeskyních s jistým despektem (samozřejmě, moravské jeskyně plné barev a bohaté krápníkové výzdoby to nejsou), nám se tady líbilo (některým dokonce velice). Kromě samotných jeskyní se slavnými koněpruskými růžičkami nás zaujal i pohled na nedaleký lom, přesněji řečeno velkolom nazvaný Čertovy schody. Jen ten vodopád, který jim tam prý vyrazil z kamenné stěny, jsme na tu dálku neobjevili.

Nastal tedy čas nasednout do auta a uhánět směrem k obci Neumětely. Zdejší pomník Horymírova věrného oře Šemíka z roku 1887 jsme si prostě nemohli nechat ujít. Já jeho podobu znal, ostatní byli trošku zklamáni tím, že se nejedná o sochu koně, ale jakýsi miniaturní přístřešek, pohybující se ve své podobě mezi antickým chrámem a stanem. Úkol však byl splněn, na obecním úřadě jsem si koupil turistickou vizitku a pohlednice (až mě zaskočilo, že tam v pátek někdo byl) a po dokončení prohlídky exteriérů zdejšího hřbitovního kostela sv. Petra a Pavla (jednolodní gotický kostel v podobě přestavby z 18. století) i vedle stojící dřevěné zvonice z roku 1763 jsme mohli pokračovat dále.

Tím dále bylo šestitisícové městečko Mníšek pod Brdy (v souvislosti s jeho návštěvou jsem si vzpomněl na Karla Kryla, který svého času na Svobodné Evropě říkával, že tento Mníšek nuceně vyměnil za Mníšek pod Alpami). Přesto, že je jádro města uznáno MPZ a např. zdejší kostel sv. Václava je spojován s mnoha slavnými jmény (mj. Platzer, Brandl, Škréta, Brokoff – takže v tomto případě bylo zjevnou chybou, že jsme si ani nešli ověřit, jestli je otevřený), my si v podstatě prohlédli jen zdejší zámek s třemi nárožními věžemi (tedy kromě jednotlivce, který šel raději na kafe). Luragova stavba z II. poloviny 17. století bývá označována za ukázku pozdní severské renesance a za návštěvu rozhodně stojí – už jen kvůli zámecké kapli se Škrétovým obrazem a nádhernými stropními štuky Antonia Travelliho. Jediné, co mě v zámeckých pokojích mrzelo, byl striktní zákaz fotografování. Slečna průvodkyně byla navíc velice přísná … a pokud jdete na prohlídku pouze ve třech, tak se ten zákaz fakt porušovat nedá. A přitom jsme při nákupu suvenýrů v zámecké kase rozhodně nešetřili …

Po prohlídce zámku nás čekala cesta vzhůru, protože Skalka se - se svými 553 nadmořskými metry - nachází vysoko nad Mníškem. Skalka je však nejen názvem ostrohu v Brdské vrchovině, ale hlavně zajímavým barokním poutním areálem, jehož součástí je (bráno zdola, tedy od jihu): kostelík sv. Máří Magdalény z roku 1693 (arch. Kryštof Dienzenhofer, jeho interiér měl původně připomínat krápníkovou jeskyni, ve které MM žila … což už dnes rozhodně neplatí), klášterní budova či hospic (opět Dienzenhofer, dnes se ovšem už spíše jedná o objekt z roku 2001, ve kterém se pořádají svatby a výstavy), nezbytná křížová cesta (14 bílých kapliček z let 1755 až 1762) a poustevna (v ní je umístěna krásná Pieta Jana Brokoffa, kterou ale návštěvník neuvidí, protože prý – jak tvrdí zlí jazykové – měl být z poustevny vytvořen letní byt kardinála Vlka a ten si tam nechal ze zlata udělat i vodovodní kohoutky).

V areálu, který silně utrpěl poddolováním Skalky, jsme ještě objevili sochu sv. Jana Nepomuckého, zříceninu neznámé budovy, půvabné leknínové jezírko, spoustu informačních tabulí … a dřevěný stánek s občerstvením. Párek XXL byl dobrý nápad, zvláště když ho doplnila polotmavá jedenáctka z minipivovaru Kytín (další špendlík do mapy pivovarů). Někteří sice brblali, že se blíží silná bouře a nekonečný déšť, ale my horalé věděli své. Ano, zabouřilo silně a déšť byl skoro přívalový (alespoň byl důvod ochutnat ještě jeden Kytín), ale s posledním soustem a lokem se situace uklidnila a my odcházeli k autu za trošku silnějšího mrholení. Navíc brzy ustalo i to a těch pár kapek z korun stromů se dá jistě vydržet.

Počasí se s blížícím se večerem tradičně zlepšovalo, ale my plnili dámám další sliby. Takže se šlo do čínské restaurace a na míchané nápoje. Světaznalé pány nepotěšil ani zcela nepitný Gambrinus u Číňanů vietnamského původu ani všudypřítomná Plzeň (člověk má většinou chuť na pivo silné a hutné, nikoliv na přeceňovanou západočeskou desítku). A tím vlastně skončila naše dovolená, protože už byl před námi jen obyčejný víkend …

Program na sobotu 26. června jsem se snažil nasměrovat do míst, kterými by nemusely proudit nekonečné davy lidí. Nakonec se mi to docela povedlo, ale sami jsme rozhodně nikde nebyli. Začátek dne byl jasný – v 9,00 hod. se otevíral výstup na vyhlídkový ochoz Plzeňské brány. A to byla prostě povinnost. Tedy alespoň pro tři čtvrtiny výpravy, protože zbývající čtvrtina raději vyspávala včerejší návštěvu Kobry, kde v ní byl bezpečně rozpoznán dvojník Milana Drobného. 

Beroun z ptačí perspektivy jsme sice v pravém slova smyslu neviděli, ale paní branská byla příjemná i znalá a za těch 20 Kč bylo parády habaděj. Ani nevadilo, že brána už je více barokní než gotická. Zajímavá byla informace, že některé vnitřní prostory brány bez vody a záchodu byly trvale obývány až do roku 1972. A vlastně jsme si tím mohli odškrtnout další „rozhlednu“. Toho dne rozhodně neměla být poslední …

Hned vzápětí jsme se totiž hodlali vrhnout do mateřské náruče. Ona to však byla spíše náruč mámivá, protože rozhledna z roku 2015 se správně jmenuje Máminka, je vysoká 33 metrů a má z ní být občas vidět i Šumava nebo Ještěd. K dřevěné rozhledně ve tvaru trojbokého jehlanu, která se nachází na vrcholu Krušné hory (těch 609 nadmořských metrů bylo naším týdenním maximem) vede paradoxně příjemná a pohodlná cesta. Tu jsme si navíc zpestřili plněním úkolů z nějaké dětské hry. Kupodivu jsme skoro všechno věděli a i sluníčko jsem namaloval skoro jako pan Holý.

Na rozhledně nás bylo celkem osm a opustili jsme ji právě včas. Cestou zpět jsme totiž potkali minimálně tři desítky dalších zájemců o výhledy do krajiny. Rajnišova Máminka u Hudlic byla záležitostí veskrze příjemnou a rozhodně ne poslední svého druhu. Vždyť před námi ještě byla rozhledna Velká Buková …