Berounsko a Český kras IV. (závěrečný epilog se skálami a Otou Pavlem)

Poté, co jsme definitivně opustili mámivou náruč rozhledny Máminky, nás čekala další cesta za poznáním. O moc dále to ale nebylo, protože jsem do programu dne neplánovaně přidal „hejno“ buližníků, které se nazývá Hudlická skála. Počasí se začalo rychle vylepšovat, takže mi tato atrakce přišla docela vhodná. Nakonec se z ní – alespoň pro mě – stal jeden z vrcholů celého týdne. Zejména výhled na červenobílé (a tato barevná kombinace se mi už od dětství hodně líbí) pole máku byl fascinující. Do puklinové jeskyně jsme vlézt ani nezkoušeli a spokojili se s delším pobytem na nejvyšším – vyhlídkovém - vrcholu skály, odkud jsme i zamávali stále stávkujícímu „Drobkovi“.

A jelo se dál, tentokrát k rozhledně Velká Buková z roku 2009. V tomto případě se evidentně jedná o typ stavby, které vznikají, když obec nutně potřebuje rychle utratit nějaké dotační peníze. Stojí vedle parkoviště a nic důležitého z ní za svou dvacku neuvidíte. Od rozhledny jsme se opět vrátili dolů k řece Berounce a ocitli se tak ve světě románů Oty Pavla.

Nejprve jsme projeli kolem legendárního přívozu Oty Pavla, který spojuje obec Nezabudice s uhlířskou osadou V Luhu pod Branovem (a bylo tady docela plno), a potom zakotvili v Hostinci U Rozvědčíka, což je hospoda, kterou v roce 1934 založil voják Jaroslav Franěk a později svými povídkami proslavil Ota Pavel. Tady už bylo vysloveně narváno (vevnitř, venku i v přilehlém bistru). Povedlo se mi ale zajistit vnitřní stůl a po jistých zmatcích jsme se nakonec napili i velmi dobře najedli.

No a nabyté kalorie je potřeba zase rychle vypotit. Auto proto odstavíme u obloukového silničního mostu v Luhu u Skryjí, který vyrobili v průběhu II. světové války ve vítkovických železárnách, a odsud se po žluté TZ vydáme k poslednímu cíli naší dovolené, tj. k romantické zřícenině přemyslovského hradu Týřov. Ten je písemně poprvé zmiňován již koncem I. poloviny 13. století a rozhodně stojí za návštěvu. I když jsou některé úseky cesty kolem Berounky a Úpořského potoka trošku namáhavější. Někteří členové výpravy dokonce vlezli i do okrouhlé hradní věže (bergfritu), i když bylo zřejmé, že z její horní části dovnitř občas odpadne nějaký drobný valounek velikosti dětské hlavičky. Když si ale uvědomíte, že takto zde byl Vilémem Zajícem z Valdeka vězněn Jinndřich z Lipé (ještě, že to má choť věděla a cestou o tom pohovořila), prostě neodoláte.

Dalšími bonusy jsou čarokrásné výhledy na Berounku, kde už bylo chvílemi docela převodákováno, a představa, že zakladatel hradu, král Václav I., na Týřově zajal svého neposlušného synka Přému, pozdějšího nejvýznamnějšího českého krále – a mého oblíbence – Přemysla Otakara II. Prostě na této zřícenině na vás skutečně dýchnou dějiny této země. A navíc si zde také můžete např. v klidu opéct buřta.  

My ovšem nechtěli, takže následoval návrat k autu (davy proti nám jdoucích turistů docela překvapily) a odjezd zpět do Berouna. A tím také poznávací část pro většinu „účastníků zájezdu“ definitivně skončila. Já sám se ještě vydal na ráno doporučenou obhlídku „baštové“ části městského opevnění v parčíku u ulice Politických vězňů (Pakostův sad). Díky tomu se mi konečně podařilo nahlédnout do kostela sv. Jakuba. A částečně jsem viděl také známou neorenesanční Duslovu vilu, která byla postavena v roce 1891 podle návrhu architekta Antonína Wiehla, neobvyklou fontánu nebo zajímavou sochu Múzy, která pochází z roku 1924 a má být poctou Bedřichu Smetanovi. 

Chvíli jsme pak ještě  všichni společně poseděli v podniku, kde jsme v pondělí náš berounský pobyt zahájili, a to bylo opravdu vše. V neděli 27. června jsme se po snídani rozloučili s „panem domácím“, nasedli do auta a vyrazili směr Morava. Kopii Milana Drobného nějak zlobila navigace, takže jsme nakonec jeli podle mé hlavy, a navíc nám nebyly poskytnuty žádné fotopauzy. U krásně nasvícené Kunětické hory mě to docela mrzelo.

Jediným zpestřením cesty tak byla zastávka na benzince v Litomyšli, kam za chvíli dojela skupinka historických vojenských vozidel. Nejvíce zaujala česká „major Houlihanová“ a její jeep nazvaný Little Gabi. A na nedělní oběd už jsme byli doma.  

Co dodat na závěr? Počasí nakonec bylo lepší, než jsme v době odjezdu čekali, takže jsme toho viděli docela hodně (kdybychom ovšem mohli Celsiovy stupně a modř oblohy prvního – tedy převážně cestovního – dne rozdělit mezi všechny dny následující, bylo by to zcela fantastické). Nebudeme-li počítat cestu mezi Šumperkem a Berounem, navštívili jsme na své cestě středočeské okresy Beroun, Kladno, Rakovník a Praha – západ. A malý kousek jsme se dokonce projeli i po Plzeňském kraji. Potvrdili jsme si, že Beroun – stejně jako např. severomoravské Hranice – je mnohými podceňován jako hnusná cementárna u rychlíkové trati a přitom se jedná o krásné historické město. Navíc to zde oproti o něco většímu Šumperku přece jen tak nějak více žije a centrální náměstí je skutečnou tepnou města se vším všudy.

A mezi navštívenými místy to asi fakt vyhrál ten Točník, jistě i s dopomocí obou huňatých medvědů. Ale ty sobotní buližníky bych také rozhodně nepodceňoval …