Brdy - Skořice (parkoviště Kolvín) - cca 17 km dlouhý okruh po větší části naučné stezky Okolím Padrťských rybníků (přes původní obce Záběhlá, Padrť, Kolvín) a skála Marie Terezie

Když jsme včera ráno vstávali, svítilo sluníčko a vypadalo to na hezký podzimní den. Pohledem na předpověď počasí jsme si to potvrdili. Už delší dobu si říkáme, že bychom si chtěli udělat výlet ve střední části Brd, která byla dlouhodobě nepřístupná. Dnes je tedy ten ideální čas.

Nejdřív trochu historie. Nejstarší vesnice na tomto území byly založeny již ve 14. století. Během 2. světové války tyto obce zabrali Němci. Když se po válce obyvatelstvo do zpustošených obcí vrátilo a domy si opravilo, muselo v 50. letech svoje obydlí opustit definitivně. Oblast zabral neustále se rozšířující Vojenský újezd Brdy, kam veřejnost už nesměla. Tak to bylo až do r. 2016, kdy vojenský újezd zanikl a na jeho místě byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Brdy.

Od té doby probíhá čištění oblasti od nevybuchlé vojenské munice. I když to bylo r. 2017 oficiálně ukončeno, stále jsou tam oblasti neprobádané, do kterých je zakázáno vstupovat. Smí se tedy pohybovat pouze po vyznačených trasách. Jako jedna z prvních vyznačených tras byla r. 2019 otevřena naučná stezka Okolím Padrťských rybníků. Vede přes zaniklé obce, okolo skalek, velkých i menších rybníků a vodních toků, vede přes bývalé sady i lesem a umožňuje výhledy dokonce až na Šumavu a Český les.

Na celé trase je 13 zastavení, 4 jsou klasické velké informační panely a týkají se historie oblasti, dalších 9 jsou malé kovové panely a na nich jsou informace o přírodě a přírodních jevech. Aby s přírodou splynuly, jsou umístěny na solitérních kamenech podle cesty. Je nutno se dívat okolo sebe, aby se našly. Nebo stačí si pořádně prohlédnout mapku na jednotlivých zastaveních a zapamatovat si, kde je to další.

Celá NS měří 14 km, není to úplně okruh, v jednom místě se dokonce trasa překřižuje, lze ji i rozdělit do více etap i podle toho, odkud se vypravíte. Pravděpodobně to je i důvod, proč zastavení nejsou číslovaná a proč trasa nemá začátek. Lze si ji projet i na kole.

My jsme si udělali svůj okruh – část NS jsme vynechali, ale zase k tomu přidali jednu skálu.

Za obcí Skořice (u Mirošova) je nově vybudované parkoviště – bohužel placené. Mysleli jsme si, že na podzim ve všední den tam nikdo nebude a zaparkujeme tedy zdarma, jenže mají to vymakané. Jsou tam závory a parkovací automat. Co se dá dělat – do vsi je to kus cesty, trasu bychom si prodloužili možná ještě o další 2 km, to se nám nechce. Platíme 50,- Kč, zjišťujeme, že parkoviště není hlídané, nechají se tam dobíjet elektrokola a měly by tam být toalety. Snad časem. Nyní nikde nic takového nevidíme. Nebo je to pěkně ukryté. Naštěstí je nepotřebujeme.

Pokračujeme pěšky po cyklotrase č. 2251, která vede ze vsi do Brd. Křižovatky cyklotras jsou dobře značené. Na té první neodbočujeme, ale pokračujeme stále rovně lesem do mírného kopečka. Cesta se stáčí doprava a opouští les. Dostáváme se na planinu. Na jihu se nám otevírají pěkné výhledy. Bohužel obzory jsou zamlžené, takže šumavské kopečky spíš tušíme, než vidíme. Rozeznáváme Přimdu v Českém lese.

Přicházíme na neznačené rozcestí cest. Proti nám přichází modrá turistická trasa současně s NS. Odbočujeme po nich vlevo, stále skutečně jen do mírného kopečka. Cesta podle mapy obchází malé jezírko, ve skutečnosti je však vyschlé – zatravněné. Po vodě není ani památky. Snad to býval lom. Na opačné straně je vidět velká skála.

To už jsme opět v lese. Kousek za tímto „jezírkem“ musím sledovat mapu v tabletu. NS není značená žádnými symboly a v těchto místech opouští modrou trasu a mírně se stáčí vpravo. Po chvíli vidíme další skálu a u ní jedno z kovových zastavení, které pojednává o mrazivých srubech – jak vznikají, kdo je využívá apod. Je to hezky zpracované a doplněné vždy QR kódem, po jehož načtení se o dané problematice toho dozvíte víc.

Dostáváme se na samozřejmě neznačenou odbočku naučné stezky a máme problém. Celou cestu naší trasy lemují cedule znění „Bezpečnostní pásmo – zákaz vstupu – ohrožení života – vstup pouze po vyznačených stezkách“. Když máme nyní podle mapy po NS odbočit vlevo, je na cestě cedule jiná „Vstup zakázán, prostor bez pyrotechnické asanace“. Zkouším Otu přesvědčit, že na široké cestě, která tam vede, nebude žádná mina, ale je naprosto neoblomný. Je to zakázáno, nejde tam. Kde se v něm vzala najednou ta zásada? Sama tam nepůjdu, to bychom se už taky nemuseli tady v té změti cest potkat. Pokračujeme tedy společně v přímém směru, opouštíme les a jdeme až k rozcestí na hrázi Dolejšího padrťského rybníka. Dlouho se nezdržujeme – sem přijdeme z jiného směru ještě jednou. Odbočujeme vlevo, tentokrát po červené, abychom se dostali na naši opuštěnou NS. Sice jsme vynechali jedno kovové zastavení, ale zase jsme vpravo zahlédli Prahu (862 m), druhý nejvyšší brdských vrchol. Prošli jsme okolo menšího, ale hezkého rybníčku se zajímavým názvem Výtažník. Snad je název odvozen od všeobecného názvu - rybník výtažník slouží k chovu mladých ryb. Na jednom místě je břeh skutečně upraven tak, aby se mohly ryby snadno vytahovat.

O kousek dál je cyklistické rozcestí Padrť. Přesně tady se napojujeme opět na NS. Je to zajímavé místo. Před námi, za námi i vedle nás tečou potůčky, které prakticky zde nedaleko pramení. Některé jsou bezejmenné. Zde řešíme dilema. Na tady umístěné kovové tabuli, věnované vodě v Brdech, je psáno, že za námi bublá Padrťský potok, na mapě je to označeno jako Klabava. Hledám a hledám na internetu, koukám do mapy, abych zjistila, že Padrťský potok údajně vytéká z Dolního padrťského rybníka, aby se spojil s Klabavou, která oba padrťské rybníky obtéká a která pramení ve svahu vrcholu Praha. Podle jedněch pramenů i podle zde uveřejněných informací je zdejší tok dolní Klabavy nazýván Padrťský potok (podle starých map až do Rokycan). Pak se v tom má někdo vyznat.

Zatáčíme vpravo po NS a současně i po červené turistické trase. Hned za rohem je velká dřevěná informační tabule, která je věnována račí stezce na Padrťském potoce (takže ne na Klabavě), stále zde žijí raci kamenáči.

Opět trošku pozvolně stoupáme až k rozcestí Zadní Záběhlá. Tady je další velká informační tabule. Jsme na místě bývalé obce Záběhlá, které se říkalo Mozolov. Ještě v 17. století tu byly jen lesy, příp. mýtina a milíře. Uhlí se tu pálilo snad odjakživa. Pro vysoké pece a výhně v okolí, bylo nutno sehnat dřevo. Proto Pražské arcibiskupství, kterému zdejší půda patřila, nabídl půdu pro postavení chalupy a založení políčka těm, kdo bude mít zájem sem jít těžit dřevo. Sliboval jim i 12 let bez roboty. První písemná zmínka o založení této obce je z r. 1733 – to zde žilo 12 rodin. Postupně obyvatel přibývalo, práce však byla tvrdá. Když požadovali od vrchnosti nějakou úlevu a ukazovali jim své černé mozoly, ničeho se nedomohli, jen jim začali říkat Mozoláci. I když do obce nikdy nebyla zavedena elektrika, podařilo se jim r. 1923 otevřít velkou a moderní školu, r. 1930 i kapli. Za 2. světové války obec zabrali Němci a obyvatelstvo se muselo r. 1941 vystěhovat. Po osvobození se sem vrátili a až do r. 1952 opět dřeli na svém. Pak byli donuceni svůj majetek prodat za směšnou částku a definitivně se odstěhovat, aby se mohla rozšířit původní střelnice na Vojenský újezd Brdy. Od r. 1992 usiluje nově založená společenská organizace Svaz vyhnanců z Brd o obnovení zrušených obcí a o odškodnění vystěhovaného obyvatelstva. Zatím neúspěšně. Jsou to všechno smutné příběhy.

Červená značka vede dál, my odbočujeme vpravo po cyklostezce a NS. Jen o kousek dál nás informace na kovové tabuli upozorňují na to, že tady v okolí to není nedotčená příroda. Tady všude bývala políčka, zahrady, pastviny a pak vojenské cvičiště. Pokud by však člověk nezasáhl, postupně by zde opět vznikl les. Proto se zde začínají připravovat podmínky pro hospodaření po vzoru našich předků. Opět se zde bude pást dobytek. Zatím se vyřezávají náletové dřeviny a vše se k tomu chystá.

Pokračujeme alejí starých stromů, kde se nepravidelně střídají ovocné stromy s ostatními listnáčemi. Když se blížíme k rozcestí Přední Záběhlá, vidíme vlevo krásný mohutný dub - památný strom. Dokonce není problém k němu dojít. Jsou tu dokonce dva památné duby, vysazené pravděpodobně v první třetině 18. století. Ten první je 20 m vysoký, s korunou 16 m do výšky i šířky a s obvodem kmene 468 cm. S tím druhým se však nemůže srovnávat. To je totiž nádherný dvoják, i když je nižší – má jen 16 m. Koruna je vysoká 14 metrů a široká 20 m, obvod kmene je 726 cm, je však dutý. Proto jsou stromy k sobě svázány, aby nedošlo k prasknutí a odlomení. R. 1939 byla nedaleko postavena hájovna Pod dubem. Hajný prý v dutině stromu ukrýval partyzánského velitele Vasila Majského po nezdařeném sovětském výsadku do zdejších lesů. Tím mu zachránil život, protože v dutinách stromů Němci nepátrali.

Vracíme se na rozcestí Přední Záběhlá a podle mapy.cz odbočujeme postupně 2x vpravo a další alejí mírně klesáme k Dolejšímu padrťskému rybníku. Hned na začátku hráze se dozvídáme další informace o raku kamenáči, který zde žije a patří k ohroženým druhům živočichů.

Shodli jsme se už před chvílí, že máme hlad. Na trase jsme se s nějakým příjemným posezením nesetkali, není ani tady. Na betonovém základu mostku u odtoku z rybníka se však nechá velmi dobře posedět. Je tu příjemně, svačíme. Sluníčko na nás svítí přes celý rybník. Je to jediná nevýhoda – rybník se vyfotit nedá. A je to tu tak hezké.

Po svačině přecházíme po hrázi na místo, kde jsme dnes už jednou byli. Tentokrát NS odbočuje okolo rybníka vpravo. Ve stejném směru vede i červená.

Jsme na místě bývalé obce Padrť, jak nás na to upozorňuje informační tabule na rozcestí. Již před rokem 1565 tady bylo založeno několik rybníků. Oba padrťské (Dolejší a Hořejší) jsou největší. Jsou to rybníky pramenné, z okolních svahů do nich teče velké množství drobných potůčků. Hlavním důvodem jejich založení bylo zvyšování vodní hladiny Padrťského potoka pro případné plavení vytěženého dřeva, ale také k pohonu železných hamrů, vysoké pece, pil a mlýna. Chov ryb měl pouze okrajový význam (v současné době se tam ryby chovají a výlov se provádí 1x za dva roky). Již od r. 1670 tu stál dům hamerního úřadu. Tady pracovali hlavně Němci a Francouzi. Právě oni tu v 18. století založili obec. R. 1804 tady byla založena jednotřídka, kam chodili i děti ze Záběhlé. Během 19. století byla rozšířena až na trojtřídku. Až r. 1923 postavením školy v Záběhlé se vše změnilo.

Dřevo ubývalo, poslední hamr tu ukončil svoji činnost r. 1867. V obci byly hostince, konaly se zde zábavy, svoji stanici tady měl i KČT. Za první republiky se obec stala oblíbeným výletním místem.

R. 1927 byla v okolních lesích vybudována střelnice pro nepřímou dělostřeleckou střelbu. I když se okolní obce bránily, uzavřela r. 1930 vojenská lesní správa řadu lesních cest. Na situaci se r. 1930 přijel do obce podívat i prezident Tomáš Garrigue Masaryk, ale pravděpodobně nic nezmohl. R. 1940 se obyvatelé Padrtě s výjimkou lesních zaměstnanců a povozníků museli vystěhovat, protože většinu území obce zabrala střelnice. I tady nastala situace jako v Záběhlé. Po válce se obyvatelé vrátili, aby byli definitivně r. 1952 vystěhováni.

Procházíme bývalou obcí, okolo rybníků. Sluníčko už nemá tu sílu, začíná se ochlazovat. Jsme rádi, že jsme se hezky na sluníčku najedli. Na rozcestí V aleji nám připomínají, že procházíme starými alejemi ovocných stromů, doplněných i dalšími listnáči.
Stále ještě po červené přicházíme k západní části hráze Hořejšího rybníka. Zde dřívější turistická chata byla r. 1972 upravena na loveckou. Stojí tu dodnes. Nyní pravděpodobně patří vojenským lesům. Vždy jsme ji však viděli uzavřenou. Kromě zastavení NS tady najdeme ještě jednu informační tabuli. Ta tady stojí už dlouho a pojednává o vzniku rybníků. Kromě technických údajů je zde zaznamenán i výpis kroniky zde zaniklé obce. Tady je také snad jediné posezení. Je to tím, že sem se mohlo chodit už poměrně dlouho.

Už se moc nezdržujeme. Sluníčko se sklání k obzoru, před sebou máme ještě 5 km. Musíme si pospíšit, ať dojdeme za světla. Je to přece jen příjemnější.

Tady NS končí, je možno se vrátit a pokračovat po ní z rozcestí V aleji. My se neradi vracíme, navíc je možno se odtud vydat po cyklotrase přes rozcestí Nad Padrťskými rybníky ke skále Marie Terezie. Stále jdeme po bývalých vojenských komunikacích, to je po asfaltkách, jen vyjímečně po dlažbě. To je asi jediná nevýhoda této trasy. Lesních cest, po který je možno chodit, je tu minimálně.

Asi 15 metrů vysoká skála je jen kousek od cesty, ale samozřejmě se k ní nesmí. Cyklotrasa odbočuje a my pokračujeme vlevo, konečně po cestě, která tak trochu připomíná zpevněnou lesní pěšinu. Naštěstí tu není zákaz. Nevím, kudy bychom se jinak rychle dostali k autu. V lese už se trochu šeří.

Vycházíme z lesa, zjišťujeme, že sluníčko přece jen ještě nezapadlo, ale už skutečně nehřeje. Přicházíme na modrou turistickou trasu, která jde společně s NS téměř až na parkoviště.

Tady byla jedna z nejstarších brdských vsí Kolvín. První písemná zmínka o ní je již z r. 1381. Do katastru obce patří i hrad Drštka, ke kterému nyní odtud cesta nevede. Také bychom se tam chtěli někdy vypravit, i když tam toho moc k vidění prý není. Osud této vesnice je podobný se dvěma předcházejícími. R. 1941 byla obec vysídlena, aby v ní byl zřízen pracovní tábor, kam byli svezeni totálně nasazení občané z celého našeho protektorátu. Obyvatelé se vrátili, aby r. 1952 obec opět nuceně opustili. Obec byla srovnána se zemí. Z obce se dochoval na tomto rozcestí jen kříž, který připomíná zrušení roboty r. 1848.

Zatáčíme tedy vlevo, procházíme bývalou obcí. Občas je možno zahlédnout zbytky podezdívky. Na dvou místech jsme objevili tabule s označením, že právě tady stály statky čp. 19 (rod Krátkých) a 10 (rodina Frühaufů).

Přicházíme do míst, kde jsme dopoledne odbočovali. Obzory se trochu vyjasnily, nyní už šumavské kopce vidíme. Je dokonce vidět i Velký a Malý Ostrý a Hogen Bogen.

V 16 hodin přicházíme k autu, tak jsme to nakonec zvládli krásně za světla. Šlo se pěkně, nejsou tu žádné prudké kopce. Jenže v téhle krajině se spoustou informací a výhledů se nedá jít rychle. K tomu jsme cestou svačili, pili a těch 17 km jsme prošli za 5 hodin. Každopádně jsme si to užili.

Brdy - Skořice (parkoviště Kolvín) - cca 17 km dlouhý okruh po větší části naučné stezky Okolím Padrťských rybníků (přes původní obce Záběhlá, Padrť, Kolvín) a skála Marie Terezie na mapě