Bretaň - poloostrov Quiberon
Bretaní po vlastní ose – Côte Sauvage na poloostrově Quiberon
Návštěvu Bretaně jsme uskutečnili především kvůli megalitickým památkám, takže městečko Carnac bylo pro část pobytu v Bretani jasnou volbou číslo jedna. Nejen, že je přímo obklopeno nejslavnějšími uskupeními menhirů, ale poměrně blízko se nacházejí i další řady kamenů a dolmeny. A z Carnacu je také dobře přístupný poloostrov Quiberon.
Quiberon – v bretonštině Kiberon - je poloostrov, který byl původně ostrovem. S pevninou je v současnosti spojen úzkým tombolem, po kterém vede silnice, vlaková trať a cesta pro pěší a cyklisty. Tak tak se to na nejužší část tombolu vejde. Na protáhlém poloostrově o rozloze zhruba 8,83 km² se nalézá několik obcí, z nichž největší je stejnojmenné městečko Quiberon, které leží na konci poloostrova. Tento rybářský přístav býval proslulý lovem a zpracováním sardinek. Speciální obchody nabízejí nepřeberné množství druhů stále, nicméně lov a zpracování sardinek dnes už není hlavním průmyslem poloostrova. Dnes je to cestovní ruch. Ale krabička sardinek je stále hlavním suvenýrem. Z reklamních billboardů to skoro vypadá, že se s každou sardinkou nejprve něžně pomazlí a pak ručně opatrně uloží do konzervy.
V současnosti je městečko Quiberon příjemným letoviskem s písečnými plážemi, které se nacházejí na východní části poloostrova. Přímořské podnebí a léčivé účinky mořské vody sem láká velké množství návštěvníků. Proto se mu také přezdívá „malá Florida“. Jeden z nejstarších hotelů, Hotel de France, byl vystavěn koncem 19. století. Ovšem tehdy byla hlavní turistická sezona na Quiberonu v zimě, kdy se návštěvníci jezdili k moři nadýchat čerstvého vzduchu. Přes léto byly hotely zavřené. Ke změně došlo po skončení 1. světové války.
Do historie se poloostrov významněji zapsal v roce 1795, kdy zde bylo povražděno zhruba 10 000 royalistů při pokusu o zvrácení Francouzské revoluce.
Na Quiberonu nás láká oceánská část břehů, tedy západní pobřeží nazývané Côte Sauvage - Divoké pobřeží. Toto pobřeží poloostrova je dlouhé okolo 14 kilometrů a po celé jeho délce vede turistická stezka (Chemin de douaniers - Celní stezka), na které je mnoho vyhlídkových míst, při odlivu také celkem dost pláží a sem tam i občerstvení. Nejspíš by se dalo projít za jediný den, ale my jsme si výlet na Quiberon rozdělili na dny dva. A dobře jsme udělali, první den výletům počasí příliš nepřálo. To se v Bretani stává.
První den máme za výchozí bod pláž Port Bara (GPS: 47°30'47.824"N, 3°9'8.171"W), poblíž které je i parkoviště. Toto místo se nachází přibližně uprostřed poloostrova. Hned po příjezdu vidíme, že Côte Sauvage - Divoké pobřeží - opravdu vypadá tak, jak napovídá název. Srázy rozeklaných skalisek spadajících do oceánu jsou vysoké a strmé. Vydáváme se na sever, k Port de Blanc. Panující počasí je o něco horší než typicky Bretaňské. Vítr od Atlantiku je velmi silný a mraky se honí po obloze. Přesně pro toto počasí, které může v Bretani přijít nečekaně kdykoli, doporučuji v Carnacu na trzích zakoupit jachtařskou bundu – neprofoukne, nepromokne. Vyjde o polovinu levněji než v obchodě a je k nezaplacení. Nebo přijet náležitě vybaven J ! Nepromokavá bunda odolná větru se v Bretani rozhodně hodí! Nejen na Quiberonu. Také čelenky nám byli k užitku. V silném větru postupujeme pomalu a pod námi se prudké a mohutné vlny Atlantiku bouřlivě tříští o rozervaná skaliska a mořská pěna poletuje vzduchem. I na vysokých útesech není nouze o spršku mořskou vodou z roztříštěných vln. Je tu holt ʺdivoceʺ.
Zčistajasna mraky někam mizí, silný vítr zůstává (změny počasí jsou v Bretani opravdu náhlé) a my scházíme na pláž Port Bara. Při pozorování vln z pláže se zdá, že se přes vás převalí a spláchnou. Když se vlny poprvé pokouším vyfotit, opravdu se mi to přihodí. Jedna nečekaně velká mě dokonale promočí, ačkoli si myslím, že mám dostatečný odstup. Ale na slunci a ve větru oblečení rychle usychá a můžeme pokračovat v cestě. Asi po kilometru a půl dojdeme k pláži Port Blanc. Tady voda za miliony let vytvořila mohutnou skalní bránu Arche de Port Blanc (47°31'19.465"N, 3°9'13.298"W), ke které se dá při odlivu sejít po strmých schodech. Při naší návštěvě je ovšem zaplavena přílivem.
Ale o kousek dál ještě část pláže Port Blanc zbývá a tak neodoláme a na chvíli se usadíme. Pláž je schována mezi vysokými útesy a tak tu vítr není tolik silný a slunce pěkně hřeje. Ovšem dál jak po kolena se do moře nikdo neováží, vlny jsou obrovské a přelijí se přes člověka jako nic. Dá práci se udržet na nohou. Jak je to s koupáním na Divokém pobřeží upřesňuje hustá síť tabulí po celém pobřeží: ZÁKAZ!!! ZÁKAZ!!! ZÁKAZ!!!
Po zastávce na pláži vystoupáme zpátky na útesy ke zřícenině celního domku (Maison de douaniers) odkud je opět daleký výhled na pobřeží a oceán.
Pokračujeme ještě na nejsevernější výběžek západního pobřeží, ale vítr neustále zesiluje. Za chvíli je tak silný, že dá práci udržet se na nohou a od oceánu přináší slanou tříšť. Fotit už se nedá. Skoro ani koukat ne. A slunce každou chvíli zastiňují tmavá mračna. Na chvíli se musíme schovat do vnitrozemí.
Stejnou cestou se vracíme zpět. Na konci výletu se živly mírně uklidní. Na koupání už to není, ale posezení na pláži je fajn. Výlet nebyl dlouhý, 8 km celkem, ale dal nám docela zabrat a trval překvapivě dlouho. Chůze ve větru byla náročná, ale zpočátku jsme si i párkrát užili pláže a moře. Počasí sice nebylo ideální, ale vidět Divoké pobřeží když je opravdu “divoké“ stojí za to!
Parkoviště je asi 300 metrů od pobřeží a docela skryté, ale přesto je na oknech auta vrstva soli nafoukaná z Atlantiku. Ostřikovač je dobré mít naplněný 
!
Při další návštěvě volíme stejný výchozí bod, tedy parkoviště u pláže Port Bara a vyrážíme směrem na jih.
Tentokrát je vyloženě krásně. Vrcholí odliv a mezi strmými skalami lze při odlivu objevit malé útulné písečné pláže a i když je koupání v moři u Divokého pobřeží přinejmenším velmi nedoporučeno – tabule před tím velmi varují – osvěžení v Atlantiku je velmi příjemné. Myslím, že pláž Port Guibello (GPS: 47°30'3.800"N, 3°8'58.403"W) patří mezi ty nejkrásnější. Co se týče teploty vody, leckoho asi nepotěším: oceán je studený. Opravdu studený! Ale slunce pálí, na pobřeží není kam se schovat do stínu, takže občasné osvěžení v Atlantiku přijde velmi vhod.
S kratšími či delšími zastávkami pokračujeme po stezce směrem k obci Quiberon. Cestou přicházíme k místu nazvané Ancien Lavoir. V mapách.cz jsou tato místa označována jako kašna či fontána a u některých opravdu něco jako kašna je, ovšem jsou to staré prádelny. Do vybudované nádrže byla zachycována voda, v níž se pak pralo prádlo, jak se dozvídáme od místních.
Poté docházíme k menhiru de la pointe d'Er-Limouzen. Cesta pokračuje k restauraci Le Vivier na skalnatém výběžku, ze kterého je daleký výhled. Na obzoru se oceán jen hemží bílými plachtami plachetnic. O pár desítek metrů je další restaurace, Les Mouettes. V její bezprostřední blízkosti stojí dva menhiry. Menhir ve tvaru srdce - Menhir de Beg Er Goalennec(A) a jeho kamarád Menhir de Beg Er Goalennec(B). Stezka pokračuje dál k menhiru de la Pointe-de-Guéritte. Pak už přicházíme do městečka Quiberon. Na úzkém výběžku stojí zámek Château Turpault. Jde o ʺnovostavbuʺ. Zámeček si nechal postavit místní podnikatel v minulém století a jeho dědicové ho používají dodnes. Stezka vede podél pláží k přístavu Port Maria. Městečko působí dost ospale a ani na hlavní pláži La Grande Plage není kupodivu v tento slunný den mnoho lidí. Tato část je ještě stále otočena k otevřenému oceánu a tak je možné, že jsou spíše využívány pláže na východním pobřeží. Po stezce je možné dojít až na nejzazší výběžek poloostrova. My jsme rádi, když se nám podaří objevit otevřený bar. Bretaňské pivo za 4 € osvěží. Obchůdky se sardinkami otevřeno mají a jsou všude. Krabička sardinek = suvenýr č. 1 z Quiberonu
Na cestu zpět se vydáváme okolo menhirů de Mané-Meur. Jsou ostatním menhirům, které jsme potkali, na dohled a zdá se, že i spolu s menhirem de Manémeur (je kousek dál ve městečku) tvoří řadu. Zbytek rozsáhlejšího uskupení?
Vracíme se k restauraci Les Mouettes. Plný hrnec mušlí (11 Euro) a pivo v bezprostřední blízkosti menhirů de Beg Er Goalennec nemá chybu. Od restaurace se stejnou stezkou vracíme zpět. Je zajímavé pozorovat, jak příliv změnil ráz pobřeží. Zalil všechny pláže a už není, kde se vycachtat. Ale k večeru se stejně citelně ochlazuje.
Vracíme se k pláži Port Bara. Vytahujeme vrstvy teplého oblečení a usazujeme se na vrcholku jednoho z útesů. Blíží se západ slunce. Za celý den jsme na stezce pár turistů sice potkali, ale byli tak roztroušeni, že to byla víceméně osamocená procházka. Zato nyní se odkudsi začínají vynořovat a vrcholky útesů se plní. Výjimkou nejsou ani křesílka se stolečkem a připravenou večeří servírovanou k západu slunce. Slunce v Bretani zapadá poměrně pozdě. O dost později než v Čechách. Je to přeci jen víc na západ. Pokud to možnosti a živly dovolí, doporučuji i tento zážitek.
To byl Quiberon.
Návštěvníkům jedoucí na západní pobřeží Quiberonu po vlastní ose bych doporučil hned po překonání úzké šíje odbočit doprava na ulici Rue de Sombreuil nebo o kousek dál do Route de Roch (tady je navíc dolmen Roc-en-Aud) a promotat se uličkami hned k pobřeží. Na hlavní silnici D768 je provoz hustý a často se tvoří kolony. To platí i o příjezdu na poloostrov od Plouharnelu. Je to jediná komunikace spojující poloostrov s pevninou a v nejužší části se protíná s železnicí. Dá se samozřejmě dojít i pěšky nebo na kole, samostatná stezka vede podél silnice. Také je možné využít vlakové spojení. Zastávky jsou na začátku, uprostřed a poslední na konci poloostrova v městečku Quiberon. Parkovišť je podél celého pobřeží dost. Na žádném se neplatí. To platí o celé Bretani (i když v historických centrech větších měst jsou parkoviště placená a ne zrovna levná, ale není problém najít nepatrně vzdálenější zdarma). Mnoho parkovišť je výškově omezeno, aby se zabránilo parkování karavanů (ale i majitelé těchto vozů v Bretani i na Quiberonu místo najdou).
Při koupání pozor na vlny a silný odliv i příliv! Všichni jsou opatrní. Někoho vyloženě plavat do otevřeného oceánu jsme neviděli. Většina se – stejně jako my – jen nechala pohoupat vlnami u břehů. Pravda, při západu slunce místní mladíci šplhali na vysoké útesy a z docela slušné výšky se vrhali do vln přílivu. Inu, jak je libo…
Z Quiberonu se vracíme za tmy. I západ slunce se vydařil. Měli jsme štěstí, že se nám povedlo zažít Côte Sauvage ve dvou podobách. Opravdu divoké bouřící a pak klidné s odkrytými plážemi, kdy se tu dal strávit celý den až do pozdních večerních hodin.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Quiberon
Půjčovna autPříspěvky z okolí Bretaň - poloostrov Quiberon
