Carnac a Quibéron - za bretaňskými menhiry
Kdo zavítá do Bretaně, bezpochyby si nenechá ujít Carnac, největší a nejznámější "naleziště" menhirů na evropském kontinentu. Proto je návštěva této pozoruhodné prehistorické památky i v programu našeho cyklozájezdu. Kromě toho si projedeme nádherné skalnaté pobřeží nedalekého poloostrova Quiberon.
My dva tu nejsme poprvé, podívali jsme se sem už koncem 70. let při vlako-stopařském putování Francií. Tehdy byl pro nás Carnac mimořádný zážitek: uchváceně jsme zcela sami procházeli mezi řadami kamenů, všude kolem rozkvetlý janovec... Ale viděli jsme toho tenkrát docela málo, vlastně jen jedno ze tří "menhirových polí". Celý carnacký areál je obrovský: Alignements de Kerlescan, Alignements de Kermario a Alignements du Ménec, to je dohromady několik tisíc větších i menších vztyčených kamenů, pocházejících z období 4.000 - 2.000 př. Kr. Bohužel je vše oploceno kvůli ochraně před erozí. Kerlescanské řady je možno si prohlédnout i shora, ze zříceniny bývalého větrného mlýna, odkud nejlépe vynikne jejich pravidelné uspořádání i obrovské množství - jen zde se nachází přes 500 menhirů ve 13 řadách, také jeden dolmen. Je tu i turistické centrum a pochopitelně spousta lidí. Takže není divu, že tahle místa už nějak své fluidum poztrácela a jsou jen „zajímavá“.
Protože jsme na kole, můžeme se vypravit za vzdálenějšími, turisty naštěstí méně navštěvovanými pozoruhodnostmi. Odbočkou po lesní pěšině se dostaneme k největšímu carnackému menhiru zvanému Géant du Manio, který měří přes 6 metrů. V jeho blízkosti se nachází jiný prehistorický objekt neznámého účelu - obdélník po obvodu osázený menšími kameny. Další nenápadná směrovka nás dovede k osamělému polorozbořenému dolmenu uprostřed lesa, který rozhodně vyzařuje více tajemna než „ukázkový“ dolmen za plotem. Největším zážitkem je ale Tumulus de Kercado, prehistorický hrob, údajně nejstarší v této oblasti. (Větší tumulus St.Michel u městečka byl právě nepřístupný). Stojí na pozemku malého soukromého zámečku, vstupné je spíše symbolické a hází se do kasičky. Je to jakýsi kopeček s menhirem na vrcholku, do něhož vedou malá vrátka, kousek před vchodem stojí další menhir, asi strážce nebo ukazatel cesty. Uvnitř tumulu se dá rozsvítit a prohlédnout si přístupovou chodbu i komoru, oboje tvořené překládanými kameny (jde tedy o zakrytý dolmen). Nebýt informačního letáku, který si je tu možno zapůjčit, člověk by si nevšiml ani rytiny dvojité sekyry na jednom stropním kamenu, ani toho, že v křovinách okolo jsou další kameny, které kdysi tvořily kruh kolem vlastní stavby. Jsme tu skoro sami a každý se tu chová tiše, s podvědomým respektem k tomuto zvláštnímu místu.
Mít více času, mohli bychom jezdit okolím Carnacu celé hodiny a objevovat další zpola utajené menhiry a dolmeny, ale musíme pokračovat na Quibéron. Je to protáhlý poloostrov, spojený s pevninou jen úzkou šíjí. Po ní vede silnice, bohužel hodně frekventovaná, a železniční trať, kde však jezdí vlaky jen v letní sezóně. Návštěvníky láká Quiberon pěknými plážemi na východním pobřeží, ale hlavně romantickým skalnatým západním pobřežím zvaným Côte sauvage (Divoké pobřeží). Abychom si ho užili, odbočujeme z hlavní silnice hned u přístavu Pontivy a kus cesty vedeme kola podél skal stezkami pro pěší, i když postupujeme mnohem pomaleji. Vedlejší silnice se však brzy připojí a umožní nám dojet podle pobřeží a přístavu až k nejjižnějšímu výběžku Pointe du Conguel - tam už se musí pěšky. Členité pobřeží, bílá pěna příboje tříštícího se o skály, rackové, surfaři na vlnách u jedné z plážiček, skalní brána, nad skalami nápisy varující před koupáním v nebezpečných proudech, sem tam osamělý menhir, zámeček na skalním výběžku, rybářský a sportovní přístav, veselé městečko zjevně žijící z turistického ruchu - to je hrstka dojmů z Quiberonu. Na zpáteční cestě má však pro nás ještě jedno překvapení: v proluce mezi domky vesničky St.Pierre se z ničeho nic objeví menhirové řady tvořené asi dvaceti obřími kameny, z nichž některé připomínají dokonce lidské postavy.
Quiberon však není jen letoviskem, ale také místem s pohnutou minulostí. Za francouzské revoluce v r.1795 se zde vylodilo kolem 10.000 emigrantů z Anglie, kteří chtěli společně s bretaňskými roajalisty („chouany“) bojovat proti novému režimu; akce skončila neúspěchem, opětné nalodění se kvůli počasí nezdařilo a krutí vítězové nechali postřílet i zajatce. Toto období připomíná Muzeum chouanů v pevnosti na okraji Plouharnelu. V době německé okupace zase bylo v pevnosti Penthievre, která střeží nejužší místo šíje, popraveno 60 příslušníků hnutí odporu: mají pomník v areálu pevnosti, která stále slouží vojákům.
Další zajímavosti z cyklozájezdu po Bretani viz http://www.poutnice.cz
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Quiberon
Půjčovna autPříspěvky z okolí Carnac a Quibéron - za bretaňskými menhiry
