Chaty a chalupy
Mapa Český Krumlov
ČESKÝ KRUMLOV 24 - 1.První doteky s městem
Na dovolenou do jižních Čech jsme se chystali už loni, jenže nám vážně onemocněla kočka a my museli pobyt zrušit. Stejně to nakonec nedopadlo: léky sice život Šerince prodloužily o několik měsíců, ale ve věku 16 let v půli listopadu její dušička odputovala do kočičího nebe. V dalším roce 2024 jsme se s nadcházejícím létem vrátili k původnímu záměru a podařilo se nám sehnat ubytování v Českém Krumlově na devět dnů v jednom z penzionů na ulici Pod Hrází. Začátek pobytu stanoven na 7.září.
V sobotu ráno jsme vyrazili obtěžkáni zavazadly na nádraží Zlín-střed a odtud odjeli expresem do Prahy. V kupé jsme kupodivu seděli až do Pardubic sami. Vlídný průvodčí sice nevyprávěl cestujícím vtipy, zato zjistil, z kterého nástupiště nám na hlavním pražském nádraží odjíždí Jižní expres, který nás doveze až do cíle. Na přestup totiž zbývala necelá čtvrthodinka a my byli díky tomu ušetřeni případných zmatků.
Až do Tábora byl vlak narvaný k prasknutí, v něm převážná část pasážerstva z expresu emigrovala a do našeho kupé přistoupil sympatický mladý muž, jedoucí do Českých Budějovic. Slovo dalo slovo a my se pochlubili, že jedem na dovču do Českého Krumlova, který v našich životech uvidíme poprvé, načež mladík kontroval, že on zase nikdy nebyl u nás ve Zlíně a přitom by jej tak moc chtěl spatřit, neboť je to už dlouho jeho sen!
V Budějicích jsme museli chvilku počkat, než k vlaku připojí dieslovou lokomotivu a poté už spoj pokračoval (občas v těsné blízkosti Vltavy) mnoha zákruty trati až na naši konečnou.
Na českokrumlovském vlakovém nádraží nejprve oběd v protější restauraci. Segedínský guláš sice nebyl zrovna ten nejeexcelentnější, jaký jsme kdy jedli, ale jak jsme později zjistili – bylo tohle nádražní pohostinství svou cenovou hladinou jak stvořené pro chudší turisty ze Zlína, neboť v centru města se v restauracích zřejmě vařilo jen pro arabské šejky!
Poté už jsme si zavolali taxi a nechali se odvézt k našemu penzionu, který se nacházel ve svažité čtvrti „Horní brána“ na ulici Pod Hrází. Rodinný dům byl prázdný, na zvonění nikdo nereagoval, a tak Jana musela vytáhnout mobil. Za pár minut přijela mladá Slovenka, aby nás ubytovala, a protože jsme tu měli být celý týden sami, nabídla nám na výběr ze dvou apartmánů v přízemí. A také ukázala přístup ke krytému posezení na zahradě a prozradila, že se o jednu ulici níž pod námi – naproti výklenkové kapličce, nachází denně otevřený vietnamský obchůdek.
Tam jsme také hned po zaplacení ubytování a převzetí klíčů s velkou batožinou naklusali, bychom nakoupili nějaké poživatiny a pitivo. Následovalo uvaření nezbytné kávičky a její vypití si v altánu na zahradě, no a pak už jsme konečně popadli do rukou foťáky a úderem 15.hodiny vyrazili v šíleném odpoledním vedru na první ochutnávku města.
(Jak jsme pak večer ze zpráv na TV zjistili, měly být ten dnešní a následující den posledními dozvuky letošního horkého léta, které měl vystřídat velký teplotní propad doprovázený silnými lijáky!)
Nejprve jsme se rozhodli prozkoumat blízké okolí. Od místa ubytování to bylo po Šumavské ulici jen kousek nahoru k dobře vypadající hospůdce s českou kuchyní a penzionu Na Hrázi. Mezi ním a moderní budovou městského úřadu se rozprostírala přibližně hektarová plocha Hornobranského rybníka. V zadní části byl lemován zástavbou Křížové ulice, nad níž na obzoru vystupoval majestátní masív hory Kleť.
Od venkovní posezení hospůdky se na vodní hladinu rekreačního rybníka otvíral obzvlášť pěkný výhled. Před deseti lety prošel revitalizací a návštěvníkům je tu dnes k dispozici parkoviště, písečná pláž a travnatá louka, převlékárna, WC, sprchy a na vodní hladině je také pevně ukotvené odpočinkové molo. U hospůdky je dětské hřiště s nafukovací trampolínou. Kromě něj jsou tady další dvě hřiště, to první víceúčelové a druhé slouží k plážovému volejbalu.
(Hospůdka je kromě pondělka denně otevřena od 15 hodin a my si plánovali, jak si tu někdy k večeru po výletě zajdeme posedět, jenže kvůli příchodu deštivého počasí k tomu bohužel nikdy nedošlo.)
Od rybníka naše nožky seběhly Křížovou ulicí k hlavní Objížďkové, odkud jsme se potěšili pohledem na Dolní náměstíčko a na vodáky na Vltavě. Také odtud byla vidět zástavba Rooseveltovy ulice pnoucí se ve svahu vysoko nad řekou, naproti za vnitřním městem věž českokrumlovského zámku a v pozadí vystupující Kleť, která je se svými 1087 m nejvyšším vrcholkem Blanského lesa. Po chodníku u Objížďové jsme pokračovali směrem k jihozápadu. Tady nás cestou zaujal pohled na chrám sv.Víta a na blízkou synagogu stojící na Plešiveckém předměstí, na něž jsme se dostali seběhnutím uličkou k Vltavě a překročením mostu přes nejjižnější městský meandr řeky.
Za ním jsem nechal Janu, ať si fotí synagogu s okolím a já po zpevněném chodníku odběhl k blízkým terasám s domem Egona Schiele.
Vlastní, velmi romantické terasy se zdmi z lomového kamene vystupují ze stráně nad sebou jako divadelní kulisy a jsou oživeny půvabným stavením s růžovou fasádou. Dříve byly zarostlé náletovými dřevinami a opěrné zdi se začínaly bortit, což se změnilo roku 2015, kdy město terasy opravilo do dnešní podoby. Vzniklo příjemné veřejné prostranství oživené zelení a s pěknými výhledy dolů na řeku. Lokalita prošla úpravou cest, schodišť a chodníků, rovněž nainstalováno nové osvětlení. Ještě předtím (v roce 2006) nad terasami zbudována „Růžová zahrada“ s několika stovkami vysazených růží a kamennou kašínkou.
Patrový domek byl na terasách vystavěn v druhé polovině 17.století. Roku 1911 se v něm ubytoval (díky mecenáši Maxu Tschunkovi, obchodníku s textilem zdarma) výtvarník Egon Schiele. Umělec své oleje maloval na dřevěné desky. Slavnými se stala díla „Noční Krumlov“, „Město na modré řece“, „Pohled na střechy Krumlova“ či „Mrtvé město.“
Kromě obrazů kreslil také děti, které k němu chodily na návštěvu, mladá děvčata i staré báby a vojenské vysloužilce.
Veřejnosti je v patře domku přístupný jeho pokoj, kde tvořil své obrazy i skicy a v přízemí se nachází kavárna.
Pak už jsem se vrátil za ženou a společně jsme pokračovali Lineckou ulicí, která je páteřní komunikací Plešiveckého předměstí. Začíná na vozovce mostu překlenujícím jižní meandr Vltavy a končí před mostem dr.E.Beneše spojujícím předměstí s vnitřním městem. Od mostu Linecká ulice nejprve kol synagogy vystoupala na návrší s městským parkem, a poté nás vedla zástavbou s historickými měšťanskými domy i staveními vystavěnými v historizujícím slohu a pozvolna klesala k dalšímu meandru Vltavy. Ačkoliv prochází „pouze“ předměstím Českého Krumlova, minuli jsme zde množství honosných domů a jiných zajímavostí.
Cestou zaujal okraj Městského parku, z nějž na okraji vykukovala vcelku pompézní raně barokní kaple sv.Martina, u níž které se v minulosti rozprostíral hřbitov. O něco dál jsme minuli budovu okresního soudu a naproti stojící „Penzion U Kapličky“ s pěknou modrobílou fasádou. Zajímavý byl jeho spodní konec tvořený vysokým úzkým štítem, k němuž je přilípnuta (rovněž modrobílá) výklenková kaple v čele s velkým obloukem, jímž se dalo i zdáli nahlédnout do interiéru s ukřižovaným Kristem.
Linecká ulice dále pokračovala okolo „Cukrárny u Soudu“ k parkovišti, z nějž se nám na protější chrám sv.Víta, vypínající se z návrší již ve vnitřním městě, otevřel působivý výhled.
Po celé délce byla Linecká lemována mnoha ubytovacími a pohostinnými podniky, jejichž kocentrace (spolu s procházejícími davy turistů) ještě vzrostla poblíž mostu Dr.E.Beneše spojujícího předměstí s vnitřním městem... a kde nám pohled z něj na protější stranu v prvním okamžiku doslova vyrazil z hrudních košíků dech!
Panorámata viděná ze železničních či silničních mostů asi nebudou tím nepůsobivějším, co na našich cestách spatříme, přesto existují vyjímky. Pokud se takový most nachází např.v Českém Krumlově, spojuje Plešivecké předměstí s vnitřním městem a vy se na něm ocitnete (tak jako my) v prosluněném letním odpoledni, je výhled z něj pecka!
To pak opravdu nevíte, na co koukat dřív. Jestli na nádhernou kulisu návrší se zástavbou památných měšťanských domů, často přeměněných na hotely, penziony a restaurace, nad nimiž se impozantně zvedá masa chrámu sv.Víta s vysokou věží... anebo na to neutichající hemžení na hladině Vltavy, kde se pod Mrázkovým jezem otačejí vory naložené pasažéry a mezi nimiž se proplétají skuteční vodáci, sjíždějící na svých plavidlech řeku.
Půvabný byl i zpětný pohled na začátek Linecké ulice, po níž jsme sem k mostu přišli... a také na oba břehy Vltavy níž po proudu, zobrazující spodní část městského historického jádra.V každém případě byl tento výhledový zážitek natolik krásný, že se nám uložil rovnou do dlouhodobé paměti a my na něj hned tak nezapomeneme!
Další Kájovskou ulicí jsme minuli Restauraci Barvírnu, vypínající se hned nad řečištěm Vltavy, a poněvadž jsem si všiml, že zde čepují mého oblíbeného Bernarda, ukecal jsem Janu a šli si na chvilku spočinout na venkovní zahrádku s úžasným výhledem na řeku.
Poté jsme pokračovali na křižovatku Kájovské a Kostelní a tou, druhou, strmě stoupající uličkou ozdobenou na nároží plastikou „Bronzových prstů,“ vyšli až pod schodiště vedoucí ke chrámu.
Ze zástavby ulice zaujala honosná budova pod kostelem, v níž sídlí Základní umělecká škola a pochopitelně chrám sv.Víta s monumentální novogotickou věží, přičemž ale byl samotný kostel vystavěn v pozdně gotickém slohu. U schodiště se nacházela starobylá kamenná kašna s vysokým štítem. Na rohu ulic Kostelní a Školní pak stálo majestátní stavení Kaplanka. Tenhle nárožní dům s pětibokým arkýřem je unikátním příkladem pozdně gotické a raně renesanční sakrální architektury určené k bydlení církevních hodnostářů.
Janu jsem nechal odpočívat a já vyběhl po schodišti ke vchodu do chrámu, který je největší dominantou vnitřního města. Jeho štíhlá věž k němu byla přistavena až před koncem „století páry“ a celkovém prostoru města se tak stala jakýmsi protipólem renesanční zámecké věži. Vše podstatné z podoby chrámu sv.Víta vzniklo před polovinou 15.století.
Z těchto časů pochází i jeho honosný, bohatě profilovaný vstupní gotický portál. Kostel se skládá z trojlodí s pětibokým protáhlým presbytářem, sakristie, dvou kaplí a předsíně za hlavním vstupem, nacházejícím se na severní straně svatostánku.
Kněžiště je zaklenuto síťovou žebrovou klenbou a překrásnou síťovou klenbu trojlodí nesou čtyři páry vysokých štíhlých pilířů. Předlohou této krumlovské se stala klenba svatovítského chrámu v Praze. V západní části kostela se nachází pozdně gotická kruchta, pod níž je prostor zaklenut síťovou klenbou z osmicípých hvězd. V interiéru kostela se odehrávaly pohřby členů českokrumlovských rodů a svůj věčný sen zde od roku 1512 sní i Vilém z Rožmberka.
Kaple Vzkříšení byla původně gotická, ale v 18.století se dočkala barokní přestavby. Druhá kaple zasvěcená sv.Janu Nepomuckému vznikla přímo v tomto stavebním slohu roku 1721 za vládnutí rodu Schwarzenbergů. Váže se k ní zajímavý příběh:
Manželé František Adam ze Schwarzenbergu a kněžna Eleonora Amálie byli bezdětní a hrozilo tudíž vymření rodu nejen po meči, ale i po přeslici. Navíc spolu manželé kvůli jakési rozepři dlouhých 20 let nemluvili a ani se nestýkali. Poté se náhodou setkali v pražském chrámu sv.Víta, slovo dalo slovo a oni se nejen usmíříli, ale začali spolu znovu žít i tělesně. Uběhl necelý rok a v prosinci se jim narodil tolik vytoužený mužský potomek – princ Josef Adam.
No a protože k jejich smíru došlo u hrobu sv.Jana Nepomuckého, stal se od té doby tento světec novým „hlavním“ patronem Schwarzenbergů a v českokrumlovském chrámu sv.Víta mu byla vystavěna kaple. Při ní byla zřízena také „Srdeční hrobka,“ do níž byly ve zvláštních schránách ukládány srdce zemřelých krumlovských vládců tohoto rodu.
Po prohlídce interiéru jsem ještě vyběhl na vyhlídkový ochoz na východní straně chrámu, odkud se mi otevřel pohled na Vltavu s jezem, na čtvrt Horní Bránu, městský park a Plešivecké předměstí. Pak už návrat za manželkou.
Společně jsme pokračovali mírně stoupající Horní ulicí mezi nádhernými historickými staveními (a proudícími davy lidí) až pod Regionální muzeum, kde jsme vešli do malé Seminární zahrady. Již před dovolenou jsem se na netu dozvěděl, že je odtud nejkrásnější pohled na zámek a na Latrán... a musím říct, že tahle informace seděla. Jenže teď v pozdním odpoledni nebyl výhled už nejskvělejší, takže jsme se s Janou rozhodli, že zahradu znovu navštívíme hned zítra ráno... a dál už se včil o tomto místě nebudu rozepisovat.
Další naše kroky vedly opačným směrem po ulici Horní na níže položené náměstí Svornosti, obehnané frontou fascinujících měšťanských domů. Domluvil jsem se se zběsile fotící Janou, že se tady na rynku za půl hodinky setkáme a já odběhl na průzkum níže ležící spleti ulic a uliček. Po „průzkumu“ Kájovské, Soukenické a Dlouhé jsem se ocitnul i na okraji Lazebnického mostu s výhledem na krumlovský hradozámek a na Latrán a Radniční ulicí se vrátil na rynek za chotí. Pozdní odpolední hodina nás donutila zastavit se na chutné řízečky v „Restauraci U Hroznu“ a následná návštěva WC překvapila jeho umístěním v podzemí.
(To ale tady ve vnitřním městě vystavěném na skále nebyla žádná výjimka, jak jsme zjistili při návštěvách pohostinných zařízení v následujících dnech.)
Pak už nezbývalo než se rozloučit s rynkem, dokonale osvětleném podvečerním slunečním svitem a přes Horní ulici dokráčet k pozoruhodné Myší díře s hezkým výhledem dolů na Parkán a protilehlý Latrán. Odtud jsme se Rooseveltovou ulicí dostali nazpět k místu na Objížďkové, odkud jsme naše dnešní putování městem začali.
No a následným výstupem ulicemi čtvrti „Horní brány“ dosáhli našeho penzionu, kde nás před brankou pozdravilo zdvořilé zamňoukání. Na zídce tam ve výši naších očích leželo na první pohled sympatické mourovaté kočičí stvoření, ale jak jsme pak zjistili, moc mazlivé zrovna nebylo a od lidí si drželo odstup...
Přidat do oblibených uživatelů
Český Krumlov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí ČESKÝ KRUMLOV 24 - 1.První doteky s městem
