Český letecký den aneb čápi, aeroplány a čarodějnice (Babišovo Čapí hnízdo, Letecké muzeum Praha - Kbely a středověká krčma Dětenice)

Tento článek o jednodenní výpravě do tří lokalit zemí Koruny české, který by mohl být stejně dobře cestopisem jako tipem na výlet i dovolenou, nás seznámí nejen s různými druhy létání. Během cesty navštívíme tři různé kraje a přitom se cílově nevzdálíme od matičky Prahy ani o 70 km. A hned na úvod je potřeba poctivě přiznat, že ne na všechna navštívená místa by se měl člověk touhu pravidelně vracet. Ale to půvabné a zajímavé si ten, kdo chce, dokáže najít téměř všude. Tedy i mezi brodivými nosiči děti, letci s ocelovými ptáky a špindírámi na košťatech …  

Ze Šumperka se odjíždělo třetí květnovou sobotu v 5 hodin ráno, což logicky vedlo k tomu, že většina autobusu se cestou pokoušela ještě dospat, co se dalo. Jen ti nejstatečnější se do sebe pokoušeli dostat výrobky šlechtitelských pálenic a později i první piva. Zastávka u benzinky na Vysočině vyděsila asi všechny, kteří uvěřili slovům meteorologů a počítali s takřka letním počasím. Zatím byla „kosa jako blázen“ a silně foukalo. A tak se v autobuse dál pospávalo, a to až někam k středočeskému Benešovu. Nedaleko od něj se nachází obec Olbramovice, jejíž součástí je Dvůr Semtín. A právě sem míří kola našeho autobusu. Právě zde totiž bylo vybudováno mediálně tolik propírané a nechvalně proslavené Čapí hnízdo, tedy rekreační a konferenční areál s ekocentrem, patřící premiérovi Babišovi. Nechybí koně, osli, skot, rybník, jízdárny a golfové hřiště.

Samotná budova Čapí hnízdo je vlastně kruhová jízdárna, která dnes slouží jako multifunkční sál, ve kterém např. Andrejovi cvrlikalo do ouška zlaté ptáče unser Karl. Nejvíce jsme se těšili na zvířátka, zejména přátelskou a prostý lid milující lišku Elišku a ochočenou panáčkující vydru Vydrýska. Přes sliby a prosby průvodkyně ty potvory nevystrčily čumák z díry ani na nanosekundu a situaci tak zachraňovalo pouze gigantické divoké prase jménem Růženka. Ta ale opravdu přátelská byla … a koneckonců se ani neměla kam schovat. Od průvodkyně jsme se také dozvěděli, že noc ve zdejším 4**** hotelu přijde na 5.500 Kč za dvojlůžkový pokoj (a dokonce roku mají vyprodáno) nebo že budování Čapího hnízda stálo podstatně více peněz než se běžně říká. Mnozí z těch, kteří mají menší příjem než pan Babiš, se v té chvíli zatvářili dost otráveně.

Po prohlídce zookoutku a interiéru Čapího hnízda jsme v bistru poobědvali českou klasiku (vepřo-knedlo-zelo), zapili to pivem (v nabídce byla jen třetinková plechovka Plzně za opravdu lidových 50 Kč - v hotelu je ale ještě dražší) a hotovili se k odjezdu. Předtím jsme z dálky – a vyhlídkové plošiny – zahlédli Vydrýska, který se uspokojen tím, že na něj nikdo nečumí, vydal na krátkou procházku. Za další hodinku – a po překonání přibližně 70 km - už jsme byli v Praze. 

Čekal nás pražský Vojenský historický ústav, tedy vyhlášené Letecké muzeum Kbely. To bylo založeno v roce 1968 a v současné době patří k největším muzeím svého druhu v Evropě. Expozice je rozdělena do několika částí i do krytých hangárů a otevřených venkovních ploch. Chvílemi to tu sice připomíná spíše vrakoviště sovětských strojů, ale návštěva muzea rozhodně stojí za to. Potěší zejména nás, kteří jsme v dětství na vikýřovickém „Dobrodružném hřišti“ donekonečna prolézali odstavený MIG. S Martinou jsme dokonce stihli – jako jediní ze zájezdu – zaběhnout i na tu část expozice, která byla zpřístupněna v roce 2016 v areálu Staré Aerovky. Některé věci jsem prostě vidět musel.

Muzeum je přístupné bezplatně, mě osobně nejvíce zaujala – a to naprosto nepřekvapivě – část zaměřená československé letectvo v letech 1925 až 1938. Potěšila i výborná žatecká třináctka za 35 Kč, vadil naopak nedostatek času. Toto muzeum je na celodenní výlet, takže jsme mnohé exponáty opravdu jen velmi letmo zahlédli. Do paměťového deníčku (v hlavě, ne v počítači, takže trvanlivost záznamu dosti nespolehlivá) jsem si poznamenal další místo, na které bych se měl vrátit a pokračovali jsme dál. Tentokrát směrem na Český ráj.

Po další hodince – a dalších 70 km – jsme dorazili do Dětenic. Tady jsme se měli zúčastnit programu ve středověké krčmě, který většina účastníků zájezdu považovala za zlatý hřeb – a mnohdy i jediný důvod – celé cesty. My tady byli před pár týdny, takže jsme si program trošku upravili. Navštívili jsme nějaké památky v nejbližším okolí obce (a že se v dětenické podčásti zvané Osenice najdou zajímavé kousky) a často jsme se zdržovali před krčmou, většinou při debatě s účinkujícími. A protože s rytíři i kouzelníkem, krotitelem hadů a polykačem ohně v jedné osobě byla fakt sranda, večer rychle utíkal. Naše oblíbené dvě čarodějnice ze stejnojmenného šenku jsme nakonec ani nenavštívili,ale ono se jich pár našlo i v našem nejbližším okolí (a tím, samozřejmě, nemyslím některou z našich životních družek) ...

Zbytek byl tradiční. Počkali jsme na ohňovou show (byla vážně skvělá), dali jsme si koleno napůl (stejně jako minule s medovými žebry jsme byli i tentokrát množstevně na hlavu poraženi) a přibližně 1,5 hod. před plánovaným odjezdem jsme utekli do nedaleké pizzerie na Pilsner Urquell. Cestou jsme málem skončili na taneční zábavě (škoda, hráli dobře Judasy), což se nakonec i některým podařilo. Postupně se k nám pak přidávali další a další účastníci zájezdu a nakonec jsme odjeli i o chvilku dříve. Cesta přes Hradec Králové proběhla v klidu a pohodě a kolem 2. hodiny jsme si už doma dávali vítězného dojezdového panáčka. A ještě ten den večer už byla fotbalová Slavia zaslouženým (vel)mistrem …