Fotografie (1)  • Foto: Franta

Vážení turisté a čtenáři ... předem se Vám omlouvám, neboť tohle vyprávění ... s cestopisem společnou ... ...cestu v názvu.

... Nevím, ... trávíte dlouhý přesun v dopravních prostředcích ... ... předpokládám, ... také rádi hledíte z oken na ubíhající krajinu anebo ... když není venku zrovna hezky - něco si čtete, luštíte anebo si ... ... v klidu přemýšlíte. Dumat se dá nad ledasčím, mě třeba zrovna tuhle napadlo, kam se ze světa poděly všechny pohádkové bytosti, které známe z pohádek našeho mládí.

Tak třeba s hejkaly není problém. Ti se moderní době přizpůsobili a žijí už kdovíkolikátou generaci mezi námi. Většina z nich se stala celebritami (ať už jsou zpěváky Pop Music anebo zabrousili do politiky), ale nezřídka na tyhle nadmíru hlučné bytosti narazíme i na výletech.

Ale kam se ztratily ostatní postavičky? Víte – u nás na Valašsku sice narazíte na spoustu ježibab i jedudědků a v počtu více než hojném jsou zastoupeni i všelijací všeználci či podvodníci. (Ti poslední, jak asi dobře víte, byli původně vodníky, jenže pak prošli velkou metamorfózou.) Ale třeba o klekánice či Otesánky nezavadíte, neboť se odstěhovali do Země za velkou louží.

Dokonce i po těch čertech nám na Valachoch zůstala už jen jména skal.

 

Stačilo ale s ženou vlakem vyrazit na blanenskou minidovolenou, mít přitom oči otevřeny dokořán a...

 

...a když si Jana kousek za Olomoucí odskočila v rychlíku na WC, tak se to stalo!

Najednou – kde se vzal tu se vzal – seděl na protějším uvolněném místě usmívající se kouzelný dědeček, který jako by ze známé filmové pohádky k nám na zem vypadl.

„Ale pane – tadyk je obsazené! Sedí tam moja manželka,“ informoval jsem jej.

Stařeček jen cosi nesrozumitelného zahučel, dál na mne vrhal úsměvné cukrbliky a svými velikými kukadly mě rentgenoval od hlavy až k patám. Pod sílou elektromagnetických paprsků jsem poněkud znejistěl a věnoval se raději výhledu z okna.

No a co – šak až sa Jana vrátí z hajzlu, tož si ho vyhodí sama! Aspoň bude nejaké kino...

Jenže nebylo. Dědek, ledva ji už na dálku viděl přicházet, najednou povstal (a neznámo kam) opět zmizel!

„Co je ti – proč se tak tlemíš?“ vyzvídala žena.

A já, pln rozpaků, v tom okamžiku nevěděl, jestli se jí mám o pohádkovém vetřelci vůbec zmínit, protože... protože on byl ten kouzelný dědula nejspíš gay!

Jako na zavolanou upoutal její pozornost incident, odehrávající se za námi. Slečna průvodčí marně žadonila po cestujícím, aby se jí prokázal platnou jízdenkou.

Už předtím jsem si všimnul, že tam sedí notně zdrchaný muž, nacházející se po monstrózní pařbě. Teleexport z Planety opic zpět na rodnou Zem se bohužel úplně nevydařil. Chlapíkův obličej se stále nacházel ve stavu naprosté zmatenosti, což před okolím nezamaskoval ani podivný klobouček se širokou krempou, který měl naražen na bolavou palici.

A helemese – jemu podobný přece nosíval hrdina jedné "innostranné" pohádkové knížky - nebude to nakonec (byť po šedesáti letech) ten slavný sovětský přiblblík?

No, lidičky – fakt byl!

Ve stádiu naprosté vypatlanosti nebyl ani zaboha schopen najít vláčkový bilét, navíc i přivolanému vlakvedoucímu tvrdil, že si jej ve městě XY opravdu zakoupil, a když ten na uvedenou stanici volal, paní pokladní si chlapíka sice pamatovala, ale ten prý o přepážku pokladny ani nezavadil.

Konečným řešením téměř půlhodinové kauzy se pak stalo zakoupení platné jízdenky, přičemž se náš rek Neználek nahlas rozbrečel. Ne kvůli tomu, že by na ni ve šrajtofli neměl prachy, ale nejspíš jej roztesknila představa, že tohle by se mu doma v Kvítečkově, ve Slunečním městě, ba ani na Měsíci určitě nestalo...

 

V cíli naší cesty jsme pak už o žádnou živou pohádkovou postavičku nezavadili. Dokonce ani na výletech po okolí. V sloupsko-šošůvských jeskyních se sice průvodkyně zmínila o nějakých skalních duších. Ale řeč byla o domorodcích, pomáhajících s průzkumem podzemí i Karlu Absolonovi a jejich éterická posmrtná podoba, promítnutá na jeskynní stěny, nás při prohlídce nevyděsila.V Kunštátě a Lysicích se nám návštěvníkům žádné zámecké strašidlo také nepředvedlo, a pominu-li to pohádkově vysoké vstupné (které ale nemá s poudačkami pro děcka nic společného), zdálo se, že budeme se zástupci Pohádkové říše domů odjíždět už bez bližšího kontaktu.

Že tomu bylo přec jenom jinak, zavinil deštíček, který se po několika rozpálených tropických dnech chvilku před sobotním polednem z oblohy spustil a zřejmě oživil několik báječných fantasy postaviček...

To už jsme ale s Janou stáli u vchodu na nástupiště schováni pod přístřeškem a v jemném mžení pozorovali přibývající potencionální cestující.

A tu náhle ze stanice vyšla Ona!

Omyl byl vyloučen – bílé šaty, přes které měla vpředu uvázánu červenou sukni, velký košíček, do něhož po sejmutí z hlavy uložila červený šáteček a vytáhla mobil - tohle byla skutečná a nefalšovaná Červená Karkulka! Jen byla, pravda, trochu korpulentnější (možná právě sežrala vlka a chystala se to myslivci nahlásit) a navíc to k mému překvapení nebyla černovláska, ale dlouhovlasá blondýna.

(Ale je dost možné, že jsem pohádku v dětství četl blbě a tu správnou barvu vlasů si dnes už nepamatuji.)

Po chvilce se mžení změnilo na regulérní déšť. Karkulka sáhla do košíčku, nad mokrou trvalou roztáhla bílé praraple... a víc už jsem neviděl, neboť se k nám pod přístřešek přihnala skupinka divoženek (věk tak čtyřicet až padesát let) a jejich vůdkyně se před ostatními nahlas chvástala:

„No bóže, vy se bojíte trochu mokra? To já su vlhká furt!“

 

Pak nám přijel vlak a z něj vystoupila mladičká, leč pohádkově vypadající kráska. Handicap v podobě uhrovité pleti byl více než přebit bohatým houštím vlasů v mé nejoblíbenější barvě... a já se po princezně Modrovlásce dál díval, hned jak jsme se uhnízdili ve vagónu. Zajímalo mne, jestli si ji vyzvedne rytíř, který si sem pro ni přijel v tom povoze s bílými koňmi. (Jedno bílé audi totiž u stanice fakticky stálo).

Ale nic takového. Modrovláska nablýskané fáro minula bez povšimnutí... a pak se rychlík rozjel a princeznička se mi navždy ztratila z dohledu.

Řekl bych, že si tahle královská dcera na princátko sedící na bílé brůně ještě nějaký čas počká. Alespoň do doby, než jí z jinak krásných lící zmizí to hrozné akné...