Cesta z Hanušovic do Rakouska (den 1.)

Cestopisy

Jsme připraveni. • Fotografie (22) • Foto: DomesTreking

Vstoupit do fotogalerie (22 fotografií)

Start v Hanušovicích.

Bučiny nad Hanušovicemi pod Raškovskou boudou (801 m n. m.)

Vstoupit do fotogalerie (22 fotografií)

Cesta pěšky z Hanušovic do Rakouska (díl 1.)
Hanušovickou vrchovinou do Heroltic pod Orlickými horami

Jmenuji se Dominik Novotný, je mi 24 let, jsem student geografie a dálkovému trekingu (angl. Long distance trekking) se věnuji již čtvrtým rokem. V roce 2019 jsem absolvoval s kamarádem šestidenní putování Jesenickou oblastí z Hrabišína přes Hrubý Jeseník, Rychlebské hory a Králický Sněžník do Dolní Moravy (něco kolem 110 km). Tato cesta mě (nás) oslavila natolik, že rok na to jsme se vydali na čtrnáctidenní putování ze Šumperka na Sněžku/do Vrchlabí (274 km). Tady už jsme prožili docela těžké chvíle, ale já cítil, že potřebuji zkrátka něco víc. Tak jsem rok na to vyrazil sólo na cestu z Aše do Šumperka (671 km) inspirovanou projektem Stezka Českem. Tato cesta mi trvala 22 dní a byl to jednoznačně nejsilnější zážitek v mém životě. Bylo mi jasné, že tomuto putování jsem naplno propadl. Letos (rok 2022) jsem se proto vydal nejprve na cestu z Jeseníku do Prahy, která samozřejmě přímou cestou nevedla, a která nakonec byla 600 km dlouhá. Jenže co pak má člověk dělat, když se z takové dlouhé cesty po osmnácti dnech vrátí? Jasně, podělá nějaké brigády, pověnuje se nějakým dalším svým zájmům. Ale stejně se cítí naprosto nenaplněný. Chybí mu ta absolutní svoboda, soulad s přírodou a řešení přirozených problémů, jako je cesta z bodu A do bodu B, jídlo, voda a spánek.

Donutil jsem tak sám sebe vymyslet letos ještě jednu cestu. A jako bonus jsem na tuto cestu nechtěl vyrazit sám. Vzal jsem tedy svého samojeda Whita, který dálkové pochody miluje a pobyt v přírodě jakbysmet. Jelikož to měla být první zkušenost spaní venku takhle se psem, nechtěl jsem to nijak zvlášť hrotit přes hory a chtěl jsem se podívat zase jinam. Tak co takhle se podívat na jih Moravy a dojít si tam poctivě pěšky? Super nápad. Naklikávám trasu a vychází mi něco přes 200 km. To by se mohlo za 8 nebo 9 dní zvládnout. Cesta se zalíbila i mému kamarádovi Dejvovi, který se nakonec rozhodl s jeho dalším kamarádem Kubou, že toto dobrodružství sdílí se mnou. A tak se takto ve třech (čtyřech) setkáváme v pátek 19. 8. 2022 u nádraží v Hanušovicích (392 m).

Kdybychom vyrazili rovnou na jih, bylo by to příliš jednoduché. Vyrážíme tudíž po červené směrem na západ do kopců Hanušovické vrchoviny kolem vrcholu Raškovská bouda (801 m n. m.), takové místní dominanty. Štěkají na nás psy, tak se těším, až zmizíme v lesích. Tam budu moci Whita pustit na volno a nechat ho si "žít vlastním životem". White si ale nějak neuvědomuje, že i on má na zádech svou "bagáž", a tak se zasekává hned na začátku mezi dvěma stromy. Vyběhávám kopec, abych mu pomohl a říkám mu, jaký je inteligent.

Zde na severních a východních svazích Vršavy (666 m n. m.) mě okouzlují bukové lesy. Mám slabost pro bučiny a tady na Šumpersku a Jesenicku jich přecijen příliš mnoho není. Šlape se docela dobře, i když je vážně dusno. Předpovědi totiž hrozí bouřkami, které pomalu začínají lámat dlouhé, stálé a horké počasí, které v posledních dnech panovalo. A kdy jindy je lepší vyrazit na trek, než v době zhoršujícího se počasí?

Od rozcestí Pod Vršavou (565 m) testujeme boty na asfaltu. A Kuba přichází na první problémy - začíná cítít chodidla. Vzpomínám na své začátky a soucítím s ním. White se drží stále vepředu a drží si tak stometrový odstup. Uvidíme, zda mu to tak vydrží i další dny. Panuje dobrá nálada. Kecáme a přemýšlíme o tom, co všechno nás čeká.

Na první známky civilizace narážíme až u hájovny na Počátcích (642 m). Ta se stará o stejnojmennou oboru, ve které se chovají jeleni, mufloni a daňci. Loveckou chatu obcházíme a strmě stoupáme na Lysinu (766 m n. m.), náš první vrchol treku. Až za vrcholem potkáváme dvě holčiny, které míří do níže položeného Podlesí. Jinak jsme tu úplně dokonale sami. Povídáme a povídáme, když mi dochází, že jsme měli tady někde přeci odbočit doprava dolů. Prudkou klesající stezičku musíme chvíli hledat. Známka toho, že tu vážně moc lidí nechodí. Vystoupanou Lysinu tak zase svižně sebíháme.

Příroda je tu skutečně malebná, jsem rád, že jsme to vzali touto cestou. Jen ten mostek přes potok pod rozcestím Pod Pohořelcem (736 m) by si zašloužil opravu. Po velkých deštích bych tudy vážně jít nechtěl... U rozcestí je malý přístřešek, tak dáváme drobnou pauzu, dusno už dělá své a voda pomalu dochází. Naštěstí nám stačí vystoupat jen na Severomoravskou chatu a bude líp. Tak si dáváme stometrový výšvih na Pohořelec (851 m n. m.) se známou chatou. Tady je úplně jinak rušno. Spoustu lidí, nějaké dětské zájezdy, snad i tábor. Volný stůl naštěstí nacházíme, dáváme tedy symbolické pivo. A také pořizujeme symbolické foto, kdy jsme všichni čerství a vše máme za sebou. I když po prvních deseti kilometrech.

Jelikož jsme v nejvyšších partiích Hanušovické vrchoviny, žádná velká další převýšení nás v blízké budoucnosti nečekají. Snad jen ten samotný Jeřáb (1 003 m n. m.), jediná tisícovka pohoří. Na krátkou dobu tedy měníme červenou TZ (turistickou značku) za modrou a přes rozcestí Nad Pramenem Březné (881 m) docházíme až k samotné studánce. Po cestě jdeme po nějaké "pokladovce", kterou si tu připravil již zmíněný tábor. Namísto zvířat tak potkáváme stanoviště s různými egyptskými bohy a jinými zvláštními postavami.

Menší tok Březná pramení v místě zvaném pramen Rudolf nebo také Grabnerův pramen. Název je sporný, nicméně umístěný kámen s názvem "Grabner Quelle" se přiklání ke druhé možnosti. Bezesporu je to ale pramen, na který se může člověk kdykoliv spolehnout. Pro jeho vydatnost se zde po druhé světové válce uvažovalo o výstavbě lázní. V Hornoorlické hornatině (masiv, ve kterém se nacházíme) jsou totiž prameny často radioaktivní a Grabnerův pramen není vyjímkou. Radioaktivní prameny se již dlouhou dobu považují za léčivé. Tedy pokud mluvíme o té drobné radioaktivitě z radonu, uvolňujícího se z hornin, a ne o kontaminované vodě radiací například z jaderného odpadu.

Modrou neopouštíme a krátce po ní pokračujeme ke Svaté Trojici s Mariánskou poutní kaplí z roku 1898. Malebné místo, vzniklé jako poděkování obyvatel města Králíky za záchranu před nájezdy Prusů. Kromě toho je místní přístřešek výborným místem na bivak, jak jsem si již před dvěma lety sám vyzkoušel.

Obloha se nicméně kaboní, tak náš "team" popoháním, abychom neotáleli a vystoupali na Jeřáb (1 003 m n. m.). Nejprve zpevněnou, a pak lesní cestou stoupáme na rozcestí Pod Jeřábem (921 m). Nadmořskou výšku už máme slušnou, čili zbývá jen posledních pár metrů přes protáhlý hřbet hory. Tahle hora je má oblíbená. To je asi tím, že je mimo dosahu turistických šíleností. Donedávna sem nevedla ani turistická značka. Ale i tak se mi málokdy stalo, že bych tu potkal vůbec nějakého člověka. Mnohem více turistů pobírá například Králický Sněžník, který je odsud omezeně vidět. Případně Suchý vrch (995 m n. m.) v Orlických horách. U vrcholové mohyly se nezdržujeme, blíží se nějaký nepříjemný oblak, který dává tušit, že asi zmokneme. Při pohledu k Suchému vrchu jsou patrné mohutné srážkové pásy.

Naštěstí to není tak horké, jak to vypadá a to nejhorší nás obchází. Máme štěstí, ani pláštěnky na batoh nejsou třeba. Sestup z Jeřábu k prameni Tiché Orlice (865 m) je mnohem výživnější než výstup. Naštěstí kolena nezlobí a cesta hezky utíká. Mít filtr, v prameni by se dala nabrat nějaká ta voda. Bohužel korýtko je víceméně stojaté, tak to zbytečně neriskuji.

Následuje rozcestí Pod pramenem Tiché Orlice (820 m), od kterého se jde dále příjemnou zpevněnou cestou. Asi po kilometru využíváme cyklostezky č. 4077, která nám postup zkrátí. Vylézáme na krátkou dobu z lesa u hájenky na louky Horní Orlice. Obloha je zamračená, kdyby se ozval hrom, nedivil bych se. Vracíme se zpět do lesa a lesní stezičkou pokračujeme na rozcestí Pod Kamenáčem (650 m). Rozcestí je pojmenováno po výrazném vrcholu Kamenáč (729 m n. m.) na západním cípu Hanušovické vrchoviny. Toto pohoří tak máme pomalu za sebou. Horní Orlice pod námi žije, snad se tam hrají nějaké hry v táborech. Dejv říká, že je to beztak nějaká kalba. Nedivil bych se, vždyť je pátek. Pátek a sobota jsou pro trekery nejhorší dny na přespání. Přístřešky mohou být obsazeny různými hodujícími bandami, kteří je používají jako svou chlastací pergolu. Dále se také může stát, že místo, které si člověk vybere ke spaní, bude ležet blízko nějakého festivalu. A všichni víme, jak důležitý je spánek na takových cestách, že ano...

Nadmořská výška klesá, les ustupuje. Docházíme do Šanova. A stále více méně v suchu. A to i přes drobný deštík v lese nad Horní Orlicí. V Šanově obdivujeme novostavby i opravené staré roubenky. Někteří lidé mají smysl pro architekturu, někteří skutečně méně. Na takovém místě si postavit bungalov s obřími okny, no nevím... Věc názoru.

Šanov Modrou "Hřebenovkou" procházíme Šanovem až k silnici I. třídy č. 43. Je tu totiž hostinec. Jeden nakládaný hermelín s pivem a kofolou pomůže od neustále zlobícího dusna. Vítr se taky uklidnil. Jako by mělo něco přijít. Koukám na radar, a taky že ano. Z jihu rychle postupuje bouřkové pásmo. Tak přes Sucháč to neriskneme. Nakonec se rozhodujeme pro kompromis podívat se na Křížovu horu (735 m n. m.), kde jsem osobně nikdy nebyl.

Vracíme se tedy kousek po silnici zpátky na neznačenou odbočku, která nás zavádí na další louky. Těmi postupně stoupáme k našemu vysněnému kopci. Brzy se na krátko napojujeme na žlutou TZ, kterou se dostáváme až na vrchol. Neznačená zkratka se nakonec ukazuje jako prudký výšvih k rozhledně. Tak jsme se to zase pěkně zapotili. Ale jsme tu. Kuba už vypadá docela jetě, tak na vyhlídku rozhledny půjdeme jen s Dejvem. Rozhledna tu údajně stojí na místě původního kostela poutníků z 30. let 19. století. Železobetonová konstrukce věže tu pak stojí od roku 2007 a s Křížovou horou tvoří dominantu nad Červenou Vodou. Přecijen 130 schodů není zase tak málo. Z točivého schodiště se až točí hlava. Za ten výhled na Suchý vrch, Bukovou horu (958 m n. m.), Králický Sněžník, Jeřáb a Jeseníky to ale stojí. A taky na bouřky řádící někde nad Libinou také. Vítr začíná sílit, pro jistotu bych radši ustoupil do nižších poloh. Kolem rozhledny opisuje kružnici stříška, která by se dala využít pro bivak. My ale máme dnešní cíl jinde.

Sestup z Křížové hory je opět výživný a cesty jsou tu natolik vymleté, že nám občas pěkně smekne noha. Vítr fučí, hromy se v dálce ozývají. Naštěstí ještě neprší, tak snad se to opět vyhne. Netrvá to dlouho a jsme v Moravském Karlově. Dále půjdeme až do Heroltic po neznačených uličkách, silnicích a cestičkách.

V Bílé Vodě nejsme příliš vítáni místními psy. Asi si myslí, že jim White přišel obsadit jejich teritoria. Od nádraží v Bílé Vodě se kousek po silnici č. 43 přesunujeme dále k další uličce v Mlýnicích. Všechno jsou to součásti obce Červená Voda, která by se svými téměř 3 000 obyvateli mohla být téměř městem. Rozkládá se v Kladské kotlině, výrazné sníženině, oddělující Králický Sněžník a Hanušovickou vrchovinu od Bukovohorské hornatiny v Orlických horách. Poslední částí této obce, kterou dnes procházíme, je Mlýnický dvůr. Ta je asi také nejhezčí. Jednak je tu pěkný kostel v duchu pozdního baroka z roku 1773 a jednak je tu malý renesanční zámek. Vše navíc dokresluje západ slunce, který nasvicuje zespodu mammaty. Ty jsou jistou známkou, že rozpadající bouřka, byla silná. Jedná se o jakési "bochánky", případně "bubliny", pod kovadlinou bouřky. Máme dnes tedy štěstí a víceméně se nám vše vyhlo. Tak uvidíme, jak to půjde dále. Bouřky mají být i zítra, a to četnější.

Buková hora (958 m n. m.)

Po neznačené stezičce přes louky pod Bukovou horou se pomalu přesunujeme až do Heroltic. Kuba už moc nemůže, je ale frajer, že ten dnešek zvládl. Už je v podstatě tma a my docházíme podél modré TZ na Heroltice - kostel, bus (537 m). U Heroltické hospody, naproti které spíme, to máme dneska za 34 km a 1 850 m převýšení (celkové stoupání + celkové klesání). Přespávat budeme v autobusové zastávce, aby nás neohrozily noční deště. Pokud nějaké přijdou. Ze zastávky si nedávno asi někdo udělal pisoár, nicméně nedá se nic dělat. Takový je trekerský život. Aby to pro nás nebyla taková překážka, dáváme v hospodě ze tři piva. Z Hanušovic jsme došli až do části města Štítů - Heroltice. Teď už můžeme vesele mířit na jih a z nejjižnější části Orlických hor se přesunout na vršky Zábřežské vrchoviny.

Pokud se tyto krátké poznámky z cest nesetkají s vyloženě převažující negativní odezvou, tak pokračování bude zase ve druhém díle.

Následující den:
ZDE

Pozn.: Tučně jsou vyznačená rozcestí KČT (s nadmořskou výškou v metrech) pro lepší orientaci, vrcholy pak jsou bez tučného písma s "m n. m."

Poslední aktualizace: 15.9.2022

Cesta z Hanušovic do Rakouska (den 1.) na mapě