Cesta z Hanušovic do Rakouska (den 3.)
Cesta pěšky z Hanušovic do Rakouska (díl 3.)
Mírovskou částí Zábřežské vrchoviny do Trnávky, pak dále přes Hušák až do Jevíčka
Je opravdu příjemné mít na cestě možnost spát v posteli. Vím, že takový luxus si moc neužijeme, tak proč nevyužít takové možnosti? A následující noc by měla být také ve znamení pohodlí. Co je trochu nepohodlné, tak ten slejvák, který celou noc panoval. A teď ráno neustává. Mně osobně většinou déšť nevadí, ale tohle je opravdu hodně... Vydávám se na krátkou misi za signálem pro meteoradar. Vypadá to, že by to mohlo někdy kolem desáté zmírnit. To nám stačí. Jen je škoda, že vycházíme takhle pozdě, dnes máme před sebou dlouhý den.
Loučíme se s Kubou a opouštíme bezpečí chaty v Dolním Bušínově, odlehlejší části města Zábřeh. Jsme tedy ve složení já, pes White a kamarád Dejv. Batohy máme opatřené pláštěnkami, na sobě goráčovky. O vedru to dnes nebude, pro změnu. Včera jsme přešli první část Zábřežské vrchoviny (Drozdovská vrchovina) a načli druhou (Mírovská vrchovina). Tu dnes přejdeme do Městečka Trnávky. Podle sil se pak rozhodneme, zda půjdeme dále přes Hušák (626 m n. m.) až do Jevíčka. Pokud ano, dojdeme až k okraji Jihomoravského kraje.
Rovnou se vydáváme po modré TZ kolem nádrže Na Jahodné, která se zdá být mnohem plnější než obvykle. Aby ne, na takovém Moravskotřebovsku se hladiny řek pěkně zvedly. A právě tam teď míříme. Chatařskou oblastí si vychutnáváme kapky deště a pohledy na vypařující se lesy. Brzy se ocitáváme Mezi přehradami (415 m). Před námi se totiž ukazuje druhá přehrada - Horní nádrž. Ta už patří obci Krchleby, zatímco celá chatařská oblast ještě Zábřehu.
Na koupání to dnes opravdu není, sprchu budeme mít víceméně přerušovaně celý den. Nádrž necháváme nádrží a pokračujeme dále údolím Jahodné. Údolím kouzelným, protože tu není absolutně žádný signál. Za nedlouho se objevuje rozcestník Pod Skalníkem (488 m). Ani nám dnes nevadí, že se jde asfaltem. Vyjímečně. Vždyť lesy jsou jedno velké, nechutné bahno. Teprve až u silnice mezi Křížanovem a Maletínem nám cinkají mobily, že se nadechly signálu. Nyní nás čeká zdlouhavá část po silnici k Jahodnici (590 m n. m.), jednomu z nejvyšších vrcholů této části Zábřežské vrchoviny. O chlup vyšší je už jen Kančí vrch (605 m n. m.) asi dva kilometry odsud.
U samotného rozcestníku Jahodnice (567 m) už vítr pěkně zesiluje. Na otevřených loukách kolem Maletína to bude zajímavé. Odbočujeme na Švédskou stezku a procházíme místem, kde by (snad) měla někdy vést dálnice D35 z Hradce Králové na Olomouc. Cesta je tu plná kaluží, někdy je problém se vodě vůbec vyhnout. Ještě, že ty naše boty toho tolik snesou. Čím dál hlasitější je větrná elektrárna Maletín, která ve větru pracuje na plné obrátky. Je to mohutná stavba, vždyť její výška činí 105 metrů a rotor má průměr 90 metrů. Drobně se zastavujeme, abychom pokradli pár mirabelek (u nás vždycky "špendlíky", všichni snad víme, o čem je řeč).
Svojanov (nyní část obce Borušov) je širokým okolím vyhledávanou rekreační oblastí. Rozkládá se v údolí zhruba mezi již jmenovaným Kačákem a Holubím vrchem (539 m n. m.), na kterém se tyčí u Žipotína hned tři další větrné elektrárny. Svojanov představuje chatařskou oblast, která je vhodným místem pro turistické a cykloturistické výlety do okolních míst Zábřežské vrchoviny. Stále sledujeme modrou a stává se nám nečekaná náhoda. U chaty Svojáč potkáváme od Dejva známého, se kterým se dáváme do řeči. Před pár dny se vrátil z jižní Moravy, ke které se den za dnem pomalu přibližujeme. Trochu nechápe, jaký smysl má si tam dojít pěšky, nicméně kdo tohle nezažil, nepochopí.
Od rozcestí Svojanov - dvůr (415 m) měníme modrou TZ za žlutou. Klesli jsme pěkných pár výškových metrů, tak si to teď budeme muset zase hezky ke Svaté Trojici vyšlapat. Nějakou dobu půjdeme mimo civilizaci. Jde vidět, že ani po této pěšině moc lidí nechodí. Jednak se pěšina částečně ztrácí na loukách pod vrchem U Trojice (573 m n. m.) a jednak se pak ztrácí úplně na pokraji lesa. Kaluže a nasáklé půdy po vydatných deštích tomu též moc nepomáhají. Boty těžknou, jak se na ně lepí bahno. Dokonce se mi i ztrácí White, když chtěl prohnat nějakou zvěř. Stejně jako první den se maximálně tak zasekl mezi křáčím.
V samotném lese už je lépe. Ne však na dlouho, hlučná silnice I/35 z Moravské Třebové na Mohelnici o sobě nechává vědět. Stoupáme stále výše a přicházíme až na samotnou Svatou Trojici (542 m). Zde je asi nejnebezpečnější část celé naše cesty. Tahle silnice je zkrátka na hov... A my ji musíme přeběhnout. Zastavujeme se u kraje silnice a při první příležitosti vystřelujeme. Není dobré se tu zdržovat, pod 110 km/h se tu většinou nejezdí.
Následuje rozcestí Pod Kozincem (507 m), a následně louky na Rovních. A nikde ani živáček. Nevím, k čemu tuto krajinu přirovnat, snad trochu k Rychlebským horám? Louky se střídají s lesíky, později s hlubokými lesy, podle kterých je pojmenován i rozcestník Radkovské lesy (505 m). Po hřbetu si stále udržujeme nadmořskou výšku a občas se nám otevírají pohledy na okolní vršky této části Zábřežské vrchoviny. Procházíme i kolem starého rozcestí Pod Homolí, přičemž rozcestník je po tak dlouhé době (stojí zde od roku 1977) vrostlý do stromu. 
U kříže se malinko zapomínáme a míříme k Suchému dvoru, namísto toho abychom mířili k obci Rozstání. Nevadí, tak to vezmeme přes pole zpět ke značce. V dáli před námi utíkají srnky, což Whita nenechává klidným. K mému překvapení pole docela drží. A hlavně se nelepí na boty. Co mě ale zajímá víc je to, že máme úžasný pohled na výraznou Boskovickou brázdu, Hušák (626 m n. m.) v Podorlické pahorkatině, rozkládající se od Hronova až k Velkým Opatovicím a na Drahanskou vrchovinu. Tu snad načneme již zítra. Opravdu malebná krajina a obloha již také vypadá slibněji. Jen vypadá...
Opustili jsme tedy Zábřežskou vrchovinu a dostali se tak do protáhlé Podorlické pahorkatiny. Její nejvyšší vrchol je Špičák (841 m n. m.), kdesi u Deštného v Orlických horách. My ji poctíme svou návštěvou vrcholu Hušák (626 m n. m.), který je jistou dominantou nad "Malou Hanou". Tak se totiž říká krajině Boskovické brázdy.
Ještě drobné přeskakování kaluží a už jsme u rozcestí Rozstání - žst. (322 m). Žlutá značka se vyhýbá Doubravici (462 m n. m.), kterou nyní dále traverzujeme až do Trnávky. Smutný pohled je zde na popadané stromy, vichřice tu udělaly své. Oba s Dejvem už cítíme, že by byla fajn delší pauza. Tu však máme plánovanou přímo na náměstí Trnávky. Cesta okrajem lesa pod kopci se táhne, nohy začínají bolet. Také už máme dnes 25 kilometrů. Konečně narážíme na silnici II. třídy č. 644, po které se vydáváme doprava až do srdce samotného Městečka. Mostem přecházíme přes Třebůvku tekoucí do Loštic. Na kopci na jihovýchodě se nad námi tyčí zřícenina hradu Cimburk, pocházejícího ze 14. století. K vidění jsou pozůstatky některých obvodových zdí a předsunutého opevnění. S Dejvem se rovnou zastavujeme v restauraci U Valacha, kde dáváme pivo a nějaké pořádné teplé jídlo. Zdržujeme se tu dobrou hodinu a překvapujeme mě, jak rychle se tělu vrací síly. Počasí se zatím nezhoršuje, ale na nějaký Jadran to zatím stejně nevypadá.
Náš další cíl je Borová, nacházející se ve výrazném údolí mezi vrcholy Světlík (518 m n. m.) a Spálený vrch (529 m n. m.). Po cestě se stavujeme u Barči, která nám pro dnešek poskytuje azyl. Z Jevíčka se sem potom zase vrátíme a ráno budeme startovat tam, kde dneska v Jevíčku skončíme. Borová, stejně jako mnoho jiných, je součástí obce Městečka Trnávky. Celkově na území této obce žije 1 400 obyvatel, ale katastr představuje nějakých 50 km2. Borovou procházíme dále od Pacova, kde se k nám z Moravské Třebové připojuje zelená TZ. Tou dnes dojdeme až do cíle. Batohy jsme nechali u Barči, takže se šlape nádherně.
Od rozcestí Pacov - bus (370 m) pokračujeme ještě kousek po silnici a vyhledáváme odbočku doleva, která nás dovede do lesů. Nebo tedy do toho, co z nich zbylo. Barča s přítelem říkali, že se tu teď rozsáhle těžilo dříví. A také varovala, že se máme připravit na procházení ostružinami. To bude v sandálech moc fajn. Nicméně pořád lepší mít teď sandále než pohory. Kdybych měl na výběr, nikdy bych si na takovou dlouhou cestu Českem pohory nevzal. Lesní cestou se blížíme k Hušáku. Zelená šipka doleva ale zanedlouho ukazuje na odbočku do prudkého kopce. Přímo proti vrstevnicím stoupáme až k Rejdu (510 m). To jsme tu nadmořskou výšku nabrali pěkně svižně.
Nyní lehce stoupáme až k místu, na které se těším. Holubí studánka. Kromě toho, že je to jeden z mála pramenů, ze kterého můžeme na naší cestě bezpečně pít (v Česku osobně nepoužívám filtr), tak tu stojí kaple. Název pochází od pověsti, že zraněného vojáka sem přivedlo hejno holubů. Voják, schvácený zraněními a žízní se po napití zázračně uzdravil. Zda je pramen tak zázračný teď zkoušíme na vlastní pěst. A musím říct, že voda je vydatná i chutná. Rozhodně se studánkou lze počítat jako se zdrojem vody na cestách.
Kousek za studánkou leží ještě nějaké snad lovecké stavení. Tu se znovu zapomínáme, protože nám v mýtinách zmizly turistické značky. Na řadu tedy přichází GPS s mapou a stoupáme na divoko stále výše k vrcholu. Narážíme na další lesní cestu a zapomínáme se znovu. Lesáci to tu kvalitně rozorali, takže orientace v terénu je tu dosti složitá. Nakonec ale narážíme na značení a později i na slibované trny ostružin. Není tu zřetelná dobře vyšlapaná cesta, takže si děláme vlastní. 
Vrchol Hušáku (626 m n. m.), na naší cestě nejvyššího kopce Podoorlické pahorkatiny, je jedna velká mýtina. Mýtina prorostlá travami a sem tam mladými smrčky, které se snaží z tráv prodrat ven. Pamatuji si, jak jsme s tátou jeli na kolech přes Malou Hanou a koukal jsem právě sem na Hušák. Tenkrát jsem obdivoval, jak byl tento kopec zalesněný. Dnes tento kopec vypadá úplně jinak. Už ze zdola u Trnávky jsem si všiml rozsáhlých vytěžených holin. Na jednu stranu je hezké, že máme rozhled na Zábřežskou a Drahanskou vrchovinu, na stranu druhou je to docela smutné. Kůrovec tu prý udělal své a došlo tak k "vymlácení" smrkových monokultur. A právě ty zde převažovaly. Z vrcholové skalky Hušáku můžeme sledovat i Hornosvrateckou vrchovinu na západě, kde jsou ony nejvyšší Žďárské vrchy. Na západě je obloha viditelně jasnější, než na zamračeném východě. Hušák je tak nádherným rozhledovým bodem, ale smutným místem, co se lesů týče.
Přes rozsáhlé mýtiny a holiny klesáme dolů až k severnímu a jižnímu rozcestí Pod Hušákem (474 m). Kolem Líšnice (489 m n. m.) pak klesáme ještě níže ke Hřbitovu ruských zajatců (370 m). Mezi léty 1941 a 1942 zde zemřelo v nelidských podmínkách 142 ruských zajatců. Stál tu totiž tábor, ve kterém řádil skvrnitý tyfus. V roce 2006 tento památník dostal dnešní podobu. Nevypadá už ale příliš udržovaný.
Lesy ustupují, Víska u Jevíčka (379 m) se blíží. V této obci se ale příliš nezdržujeme, začíná totiž zase docela slušně pršet. Zpevněnou cestou se tedy dostáváme postupně až do samotného Jevíčka. Nejdříve je potřeba se po krajnici silnice Třebovskou ulicí proplížit až na Palackého náměstí. Tu zítra budeme zase poctivě startovat. My si ale cestu prodlužujeme až do Penny, je potřeba nakoupit nějaké zásoby. Dnes to tedy máme za necelých 40 km s 1 480 m celkového převýšení (stoupání + klesání). Celkem máme už 104 kilometrů. Zítra dle plánu zamíříme do Jaroměřic a projdeme první části Drahanské vrchoviny. Chtěl bych určitě na Skalky (735 m n. m.) s meteoradarem a uvidíme, kde složíme hlavu.
Předchozí den:
ZDE
Následující den:
ZDE
Pozn.: Tučně jsou vyznačená rozcestí KČT (s nadmořskou výškou v metrech) pro lepší orientaci, vrcholy pak jsou bez tučného písma s "m n. m."
Přidat do oblibených uživatelů
Městečko Trnávka
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Cesta z Hanušovic do Rakouska (den 3.)
