Cestou sněhem zavátou z Pekařova na Tři kameny

Zimní krajina má své nezpochybnitelné kouzlo a i ty výhledy většinou bývají tak nějak kvalitnější, protože bezoparové. Dokonce i notoricky známá místa jsou najednou trošku jiná a svým způsobem půvabnější. Pro ty, kteří pravidelně brázdí naše hory na prkýnkách rozličných šířek i délek, je to víceméně samozřejmé, ale pro nás ostatní (někteří už na lyže ze zdravotních důvodů prostě nemohou, někteří ani nechtějí a někdo zůstává ortodoxním alpským sjezdařem) se jedná vždy o nevšední zážitek.

Poslední lednový den jsme se tedy na krátký pěší zimní pochod vydali i my. A hned na úvod je potřeba uvést, že těch 10 km ve sněhu bylo docela náročných, ale že závěrečné výhledy na naše nejkrásnější hory byly odměnou veškerá utrpěná příkoří plně kompenzující. A ani k té tisícovce nadmořských metrů nám ve finále zase až tak moc nechybělo …

Vzhledem k tomu, že jsme si dobrovolně vybrali delší a náročnější cestu ke Třem kamenům, potkávali jsme jen jednotlivce a jednu početnější skupinku. Díky lepší dosažitelnosti z Přemyslovského sedla bylo ovšem v cíli naší cesty tak přeplněno, že by se všichni Prymulové a Blatní jistě osypali jako při neštovicích (tedy pokud by se zrovna nevraceli z nočních zasedání v některé z pražských restaurací) …

Pojďme ale popořadě …

Ze Šumperka jsme vyjeli za krásného slunečného počasí kolem 9. hod. ranní. Venku mrzlo, až praštělo (tedy pokud tento výraz platí i pro minus 10,5 celsiů), ale v autě bylo velice příjemně. Přes Rapotín, Velké Losiny a Žárovou jsme nakonec dosáhli osady Pekařov, kterou proslavily poslední dobou hlavně poutě s mezinárodním setkáváním flašinetářů.

Auto jsme odstavili téměř na horním konci osady, mezi dvěma – dnes, pochopitelně, nefunkčními – penziony, v nadmořské výšce přibližně 680 m. Dali jsme si zateplovacího panáka a po silnici, cyklostezce i červené TZ současně se vydali na cestu. Mezi lidskými obydlími to šlo ještě krásně, ale krátce poté, co se k nám přidala i zelená TZ, už tak „hej“ nebylo.

Dál to totiž bylo spíše takové to zapadání cestou – necestou. Sněhová pokrývka sice nebyla nijak zvláště vysoká, ale stačilo to. Však jsme také ty 4,5 km šlapali bez přestávky celkem skoro 2 hodiny a chvílemi jsme se i lehce opotili. Odměna, která nás nahoře čekala, však skutečně stála za všechny naše „útrapy“. Ne nadarmo se totiž říká, že Tři kameny patří k těm místům v podhůří Jeseníků, která nabízejí vůbec nejkrásnější možné výhledy. Koneckonců, ono těch míst, odkud se najednou můžete neomezeně dívat na Praděd i Kralický Sněžník současně, zase až tak moc k dispozici není …

Ale pokochat se z kamenů ve výšce více než 900 nadmořských metrů můžeme např. také severním pohledem na Černou stráň (tedy k jednomu z nejopuštěnějších jesenických vrcholů, na který nevede žádná turistická trasa), kde už ovšem jsme o více než 300 m výše. A i když se to na první pohled ne zdá, ve směru do Přemyslovského sedla jsou tyto tři skalní výstupky vskutku mohutnými skalami, dosahujícími téměř 30 metrů.

V každém případě jsou mrazové sruby Tři kameny úžasným vyhlídkovým místem, na kterém se prostě nedá nezdržet. Vždyť odsud můžeme současně vidět „pravicové“ Dlouhé stráně, Mravenečník, již zmíněný Praděd nebo Petrovy kameny, na té druhé straně pak Brannou, Králický Sněžník či Podbělku.

O – i horolezci oblíbených - Třech kamenech bychom si snad ještě měli prozradit, že se jedná o erozní činností vzniklé mrazové sruby, které tvoří krystalická břidlice, místy prorostlá křemenem. A i když to zde v zimě většinou hodně klouže, bývá zde docela přelidněno. Zejména dámy pak skály většinou opouštěly sjezdem po „zadní bradě“. Čtyřnohým přátelům to tady evidentně šlo tak nějak lépe …

Pak už ale nastalo povinné ukončení kochání se, místy akrobatický sestup a cesta zpět do Pekařova. Původně jsme se chtěli vracet po cyklotrase (lesní silničce), ale tam byla situace ještě horší než na zelené TZ. Museli bychom volit mezi šlapáním do stopy (která časem stejně téměř zmizela) nebo pohybem v hlubším – a zcela nevyšlapaném – sněhu. A tak jsme šli zpátky raději zase po zelené.

Cesta nám trvala opět téměř 2 hodiny a na závěr jsme si ještě chvíli užili panoramatických výhledů (Ucháč, hlavní hřeben Jeseníků – vrtule na Mravenečníku jen slabě vykukují) z horního konce Pekařova i krátkou zastávku u dřevěného kostela sv. Martina z roku 1611 v Žárové.

V součtu jsme tedy ušli přibližně 10 km s převýšením mezi naším „parkovištěm“ v Pekařově a Třemi kameny v hodnotě asi 220 metrů. Jako zimní půldenní pěší výlet akce téměř ideální. Jen to závěrečné, koupákovské, chybí čím dál, tím více a k dispozici zde nebylo ani žádné „hladové okno“ …

Ale také je třeba zcela upřímně přiznat, že už si ani nepamatuji, kdy jsem na horách naposledy zažil takový krásný, klasicky zimní den. Snad ještě v dobách, kdy jsem měl chatu a jezdil na sjezdovkách i běžkách. Od těch pohádkových časů už však proteklo Desnou hodně vody …