Cykloputování Českým rájem aneb Hlásná Lhota 2013, část 3 (Vokšice, Veliš, Jičín, Valdice)

V závěrečné části trilogie letošní cyklovýpravy za krásami Českého ráje bych rád popsal – alespoň pro mě a Milana - den závěrečný. Den, kdy ubylo hodin v sedle a klesly počty ujetých kilometrů i rtuť v teploměru. Den, kdy – v nepřímé úměře – přibylo mraků i vody. A také den, který jsem původně chtěl  popsat už ve druhé části tohoto cestopisu, která by potom ovšem byla stejně dlouhá jako díl první. A i u toho mi mnozí doporučovali rozdělit jej. Prý aby neklesalo napětí příběhu.

Pátek 10.5.2013

Po dvou hodinách osvěžujícího spánku opět vstávám. Je mi jasné, že dlouho nikdo nevyleze, a tak se připravím na individuální cykloturistiku. Bobovi, který mezitím také vylezl, oznámím, že do desáté jsem zpět a vyrazím. Nejprve k zámku ve Vokšicích. Barokní, empírově upravená, trojkřídlá budova má za sebou i funkci JZD nebo prodejny Jednoty. Poblíž se nachází i další zajímavosti, včetně barokní sýpky, empírové saly terreny v podobě kaple (k současnému stavu se raději vyjadřovat nebudu), zámeckého parku nebo kovošrotu s velmi zajímavou galerií děl, vytvořených z vykoupeného materiálu. A teď přemýšlím kam dál. Zatím neprší, ale vlhkost vzduchu je takřka stoprocentní, takže raději nikam dál. Do Jičína se mi nechce, tam stejně ještě pojedeme, takže vítězí obec Podhradí, respektive to, co se nachází těsně nad ní.  Pohybuji se tedy stále po někdejším panství Šliků nebo krajině zástavního práva krále Jana Lucemburského.

Nepříjemné stoupání, kdy ze mě kape, jako bych již zmokl, mě dovede na horní konec obce. Zdejší sochy a roubenky dokumentují příslušnost obce k regionu, ale ve skalách je pískovec nahrazen čedičem. Kdysi zde stával – snad i královský – hrad Veliš.  Dnešní dominantou kraje je však - 10,5 metrový a z cihel postavený - observační pilíř trigonometrického bodu z roku 1942  V této souvislosti je zajímavé, že domorodci mi tvrdili, že se jedná o německou pozorovatelnu s vysílačem, postavenou z kamene někdejšího hradu nebo obnovenou hradní hlásku. Některé písemné prameny zase uvádějí těžební věž čedičového lomu. V každém případě lze konstatovat, že z kdysi mohutného skalního hradu nezůstalo – až na pár zbytků zdiva – nic. I tak jsem vylezl až na vrchol, ale vzhledem k počasí jsem si výhledů na Český ráj zase tak moc neužil. Navíc bylo hodně mokro a klouzalo to, takže jsem se k okrajům vrcholků čedičových skal raději moc nepřibližoval. Bližší informace o tomto zajímavém místě najdete na: https://www.turistika.cz/mista/podhradi-u-jicina-velis-vrch-se-zriceninou-hradu-observacnim-pilirem-a-cedicovym-lomem

Černé čedičové skály zde tvoří něco jako skalní městečko, které je – svým způsobem – průchozí. Ceduli vstup na vlastní nebezpečí jsem měl pochopit až o chvíli později. Zatím jsem vešel do temného prostoru mezi skály, kolo zaparkoval pod – z ohniště táborníků řádně očouzeným – převisem a vydal se na obhlídku prostor bývalého lomu. Občasné zvuky z křoví mi připomínaly útěk srnky a jen jsem doufal, že nenarazím na kance, zlobícího se, že mu lezu do zelí. Až když nedaleko ode mě dopadl kamínek, zvící velikosti fotbalového míče, pochopil jsem pravou příčinu zvuků ve křoví. A dal jsem se zbaběle na důstojný – ale relativně rychlý – ústup z tohoto černého království. Pochopil jsem, že asi ten den tady nejsem zrovna vítaným hostem.

Nastala doba návratu, protože se blížila desátá. V čase asi 9,52 hod. jsem potkal – necelý kilometr od baráku – naši skupinu, mířící na Jičín. Bob můj vzkaz nevyřídil. Tak jsem si dal v klidu s juniorkou pivo a cigáro a vyjel s nimi. V Jičíně na náměstí jsem objevil – po bulvárech zevlující – zbytek výpravy a domluvil se, že budu pokračovat s nimi. Měli totiž stejný cíl, jako jsem si naplánoval ten den i já, a to Valdice. Člověk by měl zkrátka vědět, do čeho jde. Další přesun byl ovšem nějaký zmatený. Posezení u jídla a piva v restauraci, zastávka na debatu s juniorkou, pauza u prodejny kol i minela při výjezdu z města způsobily jisté zpoždění. Protože bylo více než jasné, že počasí nevydrží a navíc mi dotikával budík do času odjezdu, bylo zřejmé, že budu muset brzy pokračovat dál zase sám. Čeká nás ještě cesta dvoukilometrovou alejí (viděl jsem díky tomu i jičínský hotel Start a myslím - dle zabedněných otvorů, které dříve byly okny, že už by ho mohli přejmenovat na hotel Konečná) a prohlídka historického libosadu s valdštejnským letohrádkem, postaveným v letech 1630-1634. Jedná se spíše o klasickou tříobloukovou lodžii, jejíž návrh vypracoval Valdštejnův dvorní architekt Niccolo Sebregondi (blíže viz. https://www.turistika.cz/mista/jicin-valdstejnska-lodzie-a-libosad).

Pak už jsme u známé ubytovny III. cenové. Je škoda, že je ještě zavřená zdejší hospoda, protože jsem chtěl zavolat domů i do práce ať mě nečekají, že sedím ve Valdicích. Před klášterním vězením se nachází pomník obětem komunismu, zejména realistická skulptura psa budí hrůzu i odpor současně. Jenom  pořád jaksi nechápu, proč si mohou naši nejtěžší zločinci celoročně válet šunky v klášteře (Valdice), na hradě (Mírov) nebo luxusním paláci (vláda a parlament ČR), když já jsem nic neudělal, 5x týdně musím do práce a bydlím ve 2+1 v paneláku. A ještě jsou pak ty památky pro běžného turistu celoročně nepřístupné …

Ujedeme pár stovek metrů a jsme v obci Železnice. Tady je konečná, protože někteří členové výpravy mají hlad a jde se tedy opět do hospody. A na to už nemám ani čas ani chuť. Loučím se tedy s ostatními a odjíždím. Nápad zajet si do  7 km  vzdálené Lomnice nad Popelkou nakonec nerealizuji a raději se vracím do Jičína. Udělám si pár fotek a pokračuji do míst dočasného pobytu. V Březině si ještě prohlédnu místní kapli, o které mi nějaký domorodec a jeho labrador podají pár informací. Kaple je na prodej a není to klasická církevní stavba. Nějaký sedlák prý okradl zesnulého a kapli pak nechal postavit z nakradených peněz, aby se před smrtí usmířil s bohem (blíže viz. https://www.turistika.cz/mista/brezina-u-jicina-hrbitovni-kaple-b-s-p). Bylo to zajímavé, ale  - bohužel – v té chvíli začalo regulérně pršet. Za ty dva kilometry do Lhoty jsem stihl promoknout téměř na Kost (v Českém ráji stylově, že ...).

V této chvíli už mi to ale bylo celkem jedno. Čekalo mě jen něco jídla, pivo a Milan. Takže sbalit, umýt kolo, naložit věci do auta, rozloučit se s částí juniorky (oba noční pěvci doháněli spánkový deficit) a odjezd. Moji nedávní souputníci v té době ještě stále seděli v železnické hospodě a venku leje a leje (chtěl jsem původně napsat, že pokud neumřeli, sedí tam dodnes – dnes už ale vím, že se v pořádku vrátili). Kolem 18. hodiny jsme doma. Většinu cesty jsme jeli v dešti, ale v Šumperku ještě končí další krásný slunečný den.  

Na závěr pár slov jako slovníček a resumé. Naše rozdělení na juniorku a hlavní tým vzniklo z toho, že lidem z původní volejbalové party je teď už v průměru přes padesát (pětačtyřicetiletý benjamínek Tonda už to nezachrání), no a těm mladým je v průměru pod třicet. Přesto, alespoň do mého odjezdu, byli všichni účastníci večerních seancí, kteří chodili spát jen jednou denně (tedy vždy až po půlnoci) jen z kategorie „léta dřiny a odříkání“.

Český ráj je relativně malý, ale přesto jsme projeli celkem třemi kraji, a to Královéhradeckým, Středočeským a Libereckým (pořadí jsem zachoval). Zřejmě zde vždy žili slušní lidé, protože jsem ani koutkem oka nezahlédl jediný smírčí kříž. Nachází se zde také mnohem méně Honzů Nepomuckých než u nás, zato jsou zde časté Immaculaty (občas i s polychromií), které jsou na Moravě téměř vždy jen na vrcholcích Mariánských morových sloupů.

A co nás nepřekvapilo vůbec? Že v Českém ráji bylo zase tradičně fajn.