Cyklovýlet - Boží Dar – Rýžovna - Blatenský vrch – Červená jáma – Hřebečná – Mrtvý rybník – Boží Dar

Na dovolenou v Krušných horách před dvěma lety jsme si s sebou vzali i kola. Byl s námi i syn s rodinou, tj. s manželkou a 9 měsíců starým synkem. Oba jsou velcí cyklisté a tak chtěli vyzkoušet, zda se malému bude líbit v dětském vozíku za kolem a jak se s tím jezdí. Jeho vypůjčení si předem domluvili v půjčovně sportovních potřeb na Božím Daru. Měli tam dokonce jeden z nejlepších, které se nechají koupit.

Předpověď počasí vypadala docela dobře a tak jsme ráno vyrazili. Naplánovali jsme si relativně pohodlnou trasu jen cca 30 km dlouhou, ale v krušnohorském terénu to bylo stejně stále nahoru a dolů, i když celkové převýšení bylo jen 380 metrů.

Z městečka jsme vyrazili po silnici směr Horní Blatná. Bylo to v květnu a v týdnu, takže provoz byl nepatrný. Vnouček byl nadšený, byl tam uložen skoro jako v kočárku, viděl na všechny strany a byl víc než spokojený.

Bez velkých problémů jsme projeli okolo Rýžovny a pokračovali až k odbočce na Blatenský vrch. Tady jsme opustili pohodlnou asfaltku a lesní cestou šlapali do kopce k rozhledně. Samozřejmě jako první jsem odpadla já. Sice jsem to nevzdala a na kole nahoru také dojela, ale samozřejmě jako poslední. To se už všichni občerstvovali – občerstvení v maringotce bylo otevřené.

Tady to všichni známe, ale vždy se sem vypravujeme z druhé strany – z Nových Hamrů. Přesto jsme si to neodpustili a nahoru po 85 schodech vystoupali, tedy skoro všichni. Mně se nahoru nechtělo, tvrdila jsem, že musím zůstat dole, abych ohlídala malého Tomáška, jenže jsem neuspěla. Děcko dali do nosítka, aby prý mělo změnu, a nahoru se vydala celá rodinka. Takže tohle byla první rozhledna, na které to naše mrně bylo. Já jsem jim jen zdola mávala.

Od rozhledny jsme sjeli zpátky na silnici a kousek se po ní vrátili na cyklistické rozcestí Bludná, kde jsme odbočili po cyklotrase a červené turistické značce vpravo. Cesta byla široká, více méně jako trochu rozbitá silnice, navíc to bylo převážně z kopečka, takže paráda.

Krátkou zastávku jsme si dali na rozcestí U Červené jámy. Nedaleko se nachází 230 metrů dlouhá propadlina cínového dolu Červená jáma. Je hluboká přes 20 m. Kdysi zde stával Schneppův hostinec. Dnešní až pohádkově vypadající chaloupku postavila parta nadšenců. Je ze dřeva a proti nepřízni počasí je izolována zeminou. Chaloupka je otevřena dle počasí i v zimě, kdy v okolí vedou běžecké trasy. Nabízí zde domácí polévky, koláče, opečené klobásy, chlazené i horké nápoje, alkoholické i nealko. Posezení je venku, ale samozřejmě i uvnitř. Vše jsme si prohlédli, pokochali se a odjeli směrem na Hřebečnou, takže po cyklotrase, která stále vede souběžně s červenou. Až do této obce to bylo z kopečka, což jsem samozřejmě uvítala, ale už se děsila stoupání, které bude muset zákonitě následovat.

Hřebečná je bývalá hornická obec. Severně od ní je ústí štoly Kryštof. R. 2008 se začalo s jejím odkrýváním a s pracemi, které by umožnili štolu zpřístupnit veřejnosti. Je to ručně ražená štola, kde jsou vidět stopy po odlamování horniny metodou sázení ohněm. Je dlouhá 272 metrů, široká 4 – 9 metrů a vysoká 15 – 25 metrů. Tato štola je součástí cínového dolu Mauritius, který byl v provozu od 16. století do 40. let 20. století. R. 2014 byl zapsán na seznam národních kulturních památek. V té době byla štola Kryštof zpřístupněna veřejnosti. Prohlídku je možno si rezervovat na http://www.dulmauritius.cz/cz/. Našim stačila prohlídka štoly Johanes předcházejícího dne, takže jsme obcí projeli po cyklotrase. Červená turistická trasa nám odbočila vlevo. Po cyklotrase to bylo pohodlnější, i když i ta nám začala prudce stoupat.

Na rozcestí U Maringotky jsme odbočili vpravo po Staré slatinské cestě k Mrtvému rybníku. Zleva se k nám opět připojila červená značka. Mladé jsme někde setřásli, Tomášek se vyspinkal a hlásil, že má hlad. My jsme na ně čekali pod přístřeškem nedaleko rybníka, kde jsme se samozřejmě také najedli. Je to rašeliništní rybník na potůčku Bystřice. Právě díky rašelině je zbarven do černa a nic v něm nežije.

Když nás mladí dojeli, společně jsme pokračovali. Na rozcestí Pod Špičákem jsme odbočili vlevo a po Ježíškově cestě a červené trase odbočili vpravo. Na silnici, po které jsme ráno vyrazili, jsme dojeli kousek před parkovištěm u NS Božídarské rašeliniště. Do hotelu to bylo už jen kousek.

Tam nás však čekalo překvapení, které rozhodlo o tom, že tento způsob přepravy dítěte není nejvhodnější. Neměli jsme pocit, že bychom jeli zrovna v nějakém extra prašném prostředí, přesto měl Tomášek prach všude - za ouškama i v kapsičce. Sedí jen kousek nad silnicí, síťovina prachu moc nebrání. Takže výlet fajn, užili jsme si to, ale mladí budou muset počkat do další sezóny, až budou moct dítě posadit na sedačku za tátu na kole.