Desátý den cyklocesty do Polska, Goleniów - Międzyzdroje
Praktické informace a podklady k přípravě cesty viz „Rady“.
V noci trochu sprchlo a ráno se výborně dýchalo. Posnídali jsme na náměstí s letadlem, u veleobchodu polského řetězce Biedronka, proti zajímavým skulpturám v parčíku vedle ulice Aleksandra Puszkina (obr. 01) a vyjeli. Dnes se vykoupeme v moři.
S Biedronkou po pravé ruce jsme přijeli na složitou křižovatku, kde byla i Jirkova navigace bezradná. Vlastně ne tak docela. Nějaký směr nám ukázala, ale nebyli jsme si jistí, zda nás nezavede na dálnici č. 6, kde by nám to na kole asi nesvědčilo. Po kratším váhání jsme jeli vpravo, a ulicí Juliusza Słowackiego přijeli na světelnou křižovatku, kde jsme zatočili vlevo do ulice Wojska Polskiego a na silnici č. 112 směrem na Stepnicu. Projeli jsme kruhový objezd a za městem, před dálničním nadjezdem zastavili, abychom si upřesnili polohu. Nahlédnutím do itineráře jsem zjistil, že silnice do Stepnice má na internetových mapách číslo 111, ale na ukazatelích v terénu 112!
Jak jsme tam tak stáli, projeli kolem nás tři cyklisté na obstarožních kolech s dekami na nosičích. Snad s sebou vezli i nafukovací matraci. Starší pán ve vlající košili a dva mladí hejsci s kšiltovkami. Řekli jsme si, že bychom se za nimi mohli kousek popovézt. Než jsme však nasedli, přehoupla se trojice přes nadjezd a zmizela. Šlápli jsme do pedálů a „vykmitli“ nahoru v domnění, že je máme na dosah. Z vrcholu nadjezdu jsme však viděli jen v dálce nizející rozevlátou košili. Vzorně jsme střídali, ale blížili se k nim jen zvolna. Dohonili jsme je až po třech kilometrech, za lesem v obci Modrzewie.
S vypětím sil jsem se přilepil na posledního z nich a doufal, že nejedou daleko. K mému překvapení však za vsí zatočili v našem směru, po stodvanáctce vpravo na Stepnici. Po projetí následujícím Krępskem jsem jim chtěl navrhnout, abychom střídali v sedmi. Než jsem však otevřel pusu, zašvitořili cosi německy a zrychlili.
Prolétli jsme Kąty a vnořili se do lesa. Když jsme z něho vyjeli, byli jsme ve Stepnici, na břehu Štětínského zálivu. Za Němci jsme se vezli 20 kilometrů, které jsme s jejich pomocí ujeli za necelých čtyřicet minut. Jakmile naši tahouni uhnuli k vodě, zastavili jsme u hospody (obr. 02) a vydýchali se. Ve Stepnici sice ještě není plnokrevné moře, „jenom“ Štětínský záliv, ale je tu námořní i rybářský přístav. Udělali jsme několik snímků (obr. 03 - 05) a zakotvili ve „smažálně“ ryb. Po jídle jsme pokračovali dál po silnici č. 112. Na konci Stepnice jsme uviděli první ukazatel na Wolin, centrum stejnojmenného ostrova, na němž se nacházel náš dnešní cíl, lázeňské město Międzyzdroje.
Projeli jsme Miłowo, v lese minuli Zielonczyn, a skrz Źarnówko a Źarnowo přijeli do Racimierzi. Za Racimierzí jsme vystoupali k jedné z největších polských větrných farem mezi obcemi Zagórze a Koniewo (obr. 06). Od větrníků jsme sjeli do Recławi, kterou jedno z ramen Odry, řeka Dziwna, odděluje od staroslavného Wolinu.
Na říčním ostrově je skanzen Vikingů a Slovanů, přes nějž vede turistická značka. Směle jsme zatočili na most, s úmyslem projet po značce skanzenem. Ten však byl obsazen nekompromisními filmaři a my se museli potupně vrátit. Zaznamenali jsme vysoké sýpky ve Wolinském přístavu (obr. 07) a po kočičích hlavách zamířili skrz Recław k novému mostu. Před podjezdem obchvatu města jsme odbočili vlevo a ulicí Zamkowou přijeli na náměstí s novogotickou Radnicí (obr. 08) a katedrálaou sv. Mikuláše (obr. 09). Pak jsme vyhledali zahradní restauraci, od níž bylo vidět na přístavní molo, skanzen a větrnou farmu u Koniewa (obr. 10). Když jsme tam přijížděli, odcházela právě česká rodinka, jejíž otec něco nakvašeně brblal o nevychované mládeži a primitivních Polácích. Nedošlo mu, že Poláci, díky příbuznosti obou jazyků většinou rozumějí dobře česky. Později jsme navíc zjistili, že tamní barman byl léta zaměstnán v Mladé Boleslavi. Trochu jsme se styděli.
Po jídle jsme se vrátili na náměstí a s řekou za zády projeli ulicí Zamkowou, v navazující ulici Gen. Świerczewskiego minuli nájezd na obchvat a z města vyjeli po polní cestě podél silnice E 65. Přijeli jsme k benzínové čerpací stanici, odkud už nebyla jiná možnost, než 1400 metrů k odbočce vlevo na Płocin absolvovat po silnici, kterou jezdí kamiony do přístavu Świnoujście. Od silnice vede do Płocina nezpevněná cesta a sama vesnice vypadá bezútěšně. Na jejím konci jsme objevili něco, co by mohlo připomínat cestu vpravo a odvážně se tudy pustili. Jak jsme posléze zjistili, vedla tudy modrá turistická značka, kterou jsme hledali. Za Płocinem jsme vyjeli nad Štětínský záliv (obr. 11) a pokračovali k horizontu (obr. 12), za nímž leží Sułomino. Za Sułominem, snad z euforie, že nebloudíme, jsme nedávali dobrý pozor, minuli odbočku modré vlevo a neplánovaně dojeli do Dargobądze. U křížku před kostelem jsem rozhodl, že odbočíme vlevo na písečnou ulici (obr. 13) v naději, že je to směr na Lubin. Za vsí vedla cesta mírně vpravo a byla dobře sjízdná do okamžiku, než jsme přijeli k vyvrácenému stromu (obr. 14). Obešli jsme jej vysokou travou a houštinami a pokračovali průsekem pod elektrickým vedením. Zpočátku to šlo bez problémů (obr. 15), ale po chvilce jsme najeli na něco strašného (obr. 16). Na kole nešlo jet ani náhodou a při chůzi se nohy bořily hluboko do písku. Potáceli jsme se pouští asi tři čtvrti hodiny a za tu dobu ušli necelé dva kilometry. Na konci strastiplného úseku měli kamarádi neodbytné nutkání mě úkladně zavraždit, neboť zleva, po pohodlné lesní pěšině přijížděli vysmátí rekreační cyklisté. Přežil jsem jen díky tomu, že se jim nedostávalo sil. Po lesní pěšině s mírnými „houpáky“ jsme pak směřovali k Lubinu. V Lubinu jsme si prohlédli zbytky slovanského hradiště z IX. – XII. století, které písemné prameny z XII. století nazývají hradem (castellum lubinum).
Z plošiny hradiště (obr. 17) jsme se pokochali pohledem na deltu Świny (obr. 18) a sjeli s kopce do Wapnice, u níž je turisty vyhledávané Tyrkysové jezero (obr. 19). U baru (obr. 20) jsme zahnali nejhorší hlad a žízeň, Zdeněk zvěčnil místní pivo (obr. 21), a protože se už schylovalo k večeru, pospíšili jsme si po silnici a modré cyklotrase do vytouženého cíle cesty, přímořského letoviska Międzyzdroje. Dorazili jsme tam po sedmé hodině večer a jali se shánět nocleh. Jezdili jsme po celém městě, ale nikde nic. Když už jsme byli bezradní, dostal učitel Jirka spásný nápad zeptat se ve škole. A skutečně. Místní základní škola o prázdninách proměnila své třídy v hostinské pokoje, kde jsme konečně spočinuli za příznivých 55,- zlotých na osobu, s celodenní stravou v ceně (obr. 22). Adam sice ubytování nijak nadšeně nepřijal, zvláště se mu nelíbily společné umývárny a velkokapacitní záchody, kde nikdy neseděl sám, ale nezbylo mu nic jiného, než se smířit.
Když jsme se osprchovali a převlékli do čistého, usedli jsme do jedné ze „smažálen„ a náramně si pochutnali na čerstvé rybě. Po jídle se Zdeněk nad pivem zamyslel a pravil: „Já tomu stejně nevěřím“. „Čemu nevěříš?“ Povídám. „Sedíš nad mořskou rybou v přímořském letovisku, za stánkem šumí moře…“. „To vidím“ Odtušil. „Ale nevěřím, že jsem sem dojel na kole!!“ Ještě jsme se nutně museli podívat na moře a někteří z nás neodolali noční koupeli (obr. 23). Cesta byla završena a nás čekal den volna u moře.
Z Goleniówa jsme měli v nohách 77 km a celá cesta z Kolína k moři byla dlouhá 646 km. Do celkové vzdálenosti nejsou započítány různé pojížďky po městech, hledání noclehů, cesty za nákupy a podobně.