Dny evropského dědictví aneb proč opět zajet do Olomouce

Cestopisy

pod věžemi katedrály • Fotografie (45) • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (45 fotografií)

mezi Dolním a Horním náměstím

Pöttingeum

Vstoupit do fotogalerie (45 fotografií)

Pravidelně se opakující Dny evropského dědictví přinášejí každoročně dilema kam – a jestli vůbec – vyrazit za poznáním. Při zkoumání letošní regionální nabídky zahrnující také přesahy mezi města nejen o něco jižnější, ale i ta, která Moravě v relativně velmi nedávné minulosti sebraly východní Čechy, jsme zjistili, že výběr je značně omezený, mnohdy i víceméně zcela nezajímavý. Ale než jsme stihli vymyslet nějaký alternativní - a patřičně hodnotný - turistický program, dostala se nám do rukou nabídka hanácké metropole.

Ta nás totiž překvapila nejen svým rozsahem, ale hlavně pestrostí. V Olomouci jsme teď sice párkrát byli, ale ve prospěch její další návštěvy hodně prohovořila možnost vstoupit na půdu jedné vzdělávací instituce, kterou kdysi navštěvovala má drahá polovička. Tehdejším studentkám ovšem zůstávala kaple Pöttingea po celou dobu neprodyšně uzavřena.

Nakonec nás v sobotu 9. září čekalo téměř 19 tisíc našlapaných kroků, spousta vystoupaných i sestoupaných schodů a mezi odjezdem a příjezdem vlaku přibližně 10,5 hodiny času. A hlavně příjemný kulturně-výletní den za krásného slunečného počasí.

Základní program jsme si připravili předem a hned od počátku jsme byli rozhodnuti vyhýbat se notoricky známým místům, a to včetně těch, která máme opravdu hodně rádi. Naopak jsme i my našli v Olomouci místa, kde jsme byli vůbec poprvé. A v několik století starých knihách si člověk také nezalistuje každý den …

Začněme ale od počátku.

U nádraží jsme nasedli do tramvaje a dojeli až před Pöttingeum. Tento komplex je vlastně neogotickou palácovou stavbou z roku 1895, která vznikla jako dívčí vzdělávací ústav. Součástí objektu je krásná kaple ve stylu tudorovské gotiky a reprezentativní aula. Na úvod hodně dobré.

Následoval přesun před další vzdělávací ústav, tedy Komenium. Někdejší německá „reálka“ je objektem o dvacet let starším a tentokrát neorenesančním. Jeho hlavní chloubou je slavnostní Freskový sál, který je skutečně celý pokryt freskami. Ty vytvořila skupina umělců v čele s José Hilberem. Sál jsme si prohlédli zrovna v čase mezi dvěma komentovanými prohlídkami, takže jsme to měli s výrazně menším počtem „muflonů“ a pár zajímavostí jsme se i tak dozvěděli.

Poté už „přišel ke slovu“ kostel sv. Mořice, tedy naše asi nejoblíbenější olomoucká památka. Pozdně gotický chrám z I. poloviny 15. století jsme už navštívili snad tisíckrát, ale projít si volně a v klidu celý jeho interiér se nám podařilo po několika letech a jeho rozlehlou kryptou jsme se prošli snad poprvé v životě. A ani nám nevadilo, že ta už gotiku nepamatuje vůbec ...

Další dvě kratší zastávky byly opět světskou záležitostí; jedna ve slavné vile Primavesi, která je považována za olomoucký klenot ve stylu vídeňské secese a kde právě probíhala komorní výstava výtvarníka Vladimíra Třebického, druhá v Rockové galerii na Dolním náměstí, kde jsem po čase vstoupil mezi neuvěřitelné množství LP desek, z nichž některé jsem dříve vlastnil, některé stále vlastním a některé ještě nikdy ani nezahlédl.

Následovala krátká občerstvovací pauza a poté jeden z vrcholů programu dne. Přitom jsme s olomouckou radnicí ve svých plánech původně ani moc nepočítali. Radnice na Horním náměstí ale nabízela spoustu zajímavých „atrakcí“ (i když ne všechno platilo) a my se rozhodli, že návštěva radniční gotické kaple sv. Jeronýma a výstup na ochoz věže jsou prostě povinností.

Součástí radnice je také Svolinského orloj v podobě z roku 1955. Nevím, jestli jsem to fakt nevěděl nebo spíše jen jaksi pozapomněl, ale docela mě pobavilo, že ctitelé starých pořádků si na „svátkovém“ číselníku orloje mohou připomenout mj. také velevýznamné události spojené s někdejšími komunistickými vůdci (např. narození a úmrtí Lenina, Stalina, Gottwalda nebo Zápotockého). Naprostým skvostem je datum, které i na orloji spojuje Narození Panny Marie a Zavraždění Julia Fučíka …

Na další bod programu jsme se také už dlouho předem těšili. Nakonec nás univerzitní knihovna ve Zbrojnici lehce zklamala „málo historickým" prostředím, ale o to více potěšila vším ostatním. Archivní místnost prý v této podobě fungovala teprve 14 dní a bylo to vidět. Ale hlavně bylo co vidět v ní. A nejen vidět, mohlo se i listovat. V bílých rukavičkách, samozřejmě. Radost z výstavy starých tisků mi trošku pokazila početná skupina bývalých studentů, která bohužel chtěla také vidět a listovat. Ale zase jsme se s nimi podívali do suterénu. Jen jsem nechápal, jak mohou lidé, kteří studovali „vejšku“ v době, kdy já se narodil, běhat tak čiperně po schodech …

Sice zde ještě měla být výstava Jindřicha Štreita, ale protože je poslední roky už fakt všude „přeštreitováno", vydali jsme se rychle do Arcidiecézního muzea. V nově otevřeném AMO jsme sice byli nedávno, ale chtěli jsme vidět několik běžně nepřístupných prostor. Jednalo se sice „jen“ o schodiště mezi půdníi a sklepní částí, Krvavou pavlač se severní terasou a hospodářský dvůr, ale vidět jsme to prostě museli. Stejně jako křížovou chodbu a sekci gotickou. A nepozdravit šternberskou krásku bych si prostě dovolit nemohl.

Potom jsme si točeným Keprníkem připomněli naše rodné Jeseníky a vrhli se opět do víru kulturního života. Na několika místech se vyhrávalo, ale my pokračovali ke kostelu sv. Michala. Zastávka to byla ale jen krátká, protože ten den nám na Žerotínově náměstí pšenka příliš nekvetla (prostě zdejší atrakce zdaleka nefungovaly tak, jak nabídka dne slibovala).

Posledním bodem programu dne bylo Mauzoleum jihoslovanských partyzánů v Bezručových sadech. V této neoklasicistní hrobce z roku 1926 (arch. Hubert Aust) jsou uloženy ostatky téměř dvanácti stovek padlých z I. světové války. Do kostnice se ale nesmělo, takže jsme si rychle prohlédli kapli a vydali se k vlakovému nádraží.

V každém případě musíme přiznat, že na tuto akci by se do hanácké metropole rozhodně dalo jezdit mnoho let. Vždyť v roce 2023 bylo v olomouckém „playlistu“ Dnů evropského dědictví celkem přibližně sedm desítek položek. A možná i proto ještě takové menší resumé ...

Co v sobotní Olomouci až tak moc neklaplo?

Galerie Ateliér Kateřiny Dostálové měla na dvě hodiny zpřístupnit svou výstavu Davida Saudka. Teta Kateřina se ale asi někde zapovídala, protože na dveřích zamčené galerie nás přivítalo sdělení, že je zavřeno a otevře se až v pondělí.

Radnice nabízela od 13,00 hod. otevřenou obřadní síň, kde měly dokonce probíhat komentované prohlídky. Čekali jsme zde od 12,50 hod., ale ještě ve 13,28 byla síň stále nepřístupná. Davy zájemců houstly a na dotazy u „personálu“ jsme se od některých dozvěděli, že už je určitě otevřeno a od jiných, že v této části budovy nemáme vůbec co dělat. Ani jedno nám moc nepomohlo ...

V kostele sv. Michala měla být otevřená křížová chodba a zvonová věž, podle informace od některých místních turistů dokonce také chrámová krypta. Nebylo otevřeno nic a nenašli jsme nikoho, kdo by nám sdělil proč.

Jako přespolní nás zase až tak moc netěšila povinnost se na mnohých místech předem zaregistrovat. Sice to chápeme, ale z časových důvodů jsme tyto „atrakce“ raději předem vzdali. Snad někdy příště …

Co nás naopak velmi potěšilo?

Počasí, pohoda, příjemní lidé i atmosféra. Navíc ti mladí (neplatilo to ale jen pro ně), kteří v jednotlivých místech „zajišťovali provoz“, o té své „atrakci“ opravdu hodně věděli a chtěli se o své znalosti podělit. Rozhodně palec nahoru. A to i Olomouci a celé této vydařené akci.

A ještě dvě krátké poznámky na závěr.

Díky tomu, že jsem článek pojal jako cestopis a ne tip na výlet (i když tím tipem v podstatě je), úmyslně vynechávám popis míst, kde jsme něco pojedli nebo popili. Ale značkám Keprník a Rychtář tímto i tak rád udělám reklamu.

A zcela výjimečně musím pochválit také České dráhy. Vlaky jely téměř na minutu a navíc jsme využili 24-hodinové jízdenky, takže jsme se občas po Olomouci - v rámci zrychleného přesunu - i na kratší vzdálenost svezli „jako páni“ …

(psáno na přelomu září a října roku 2023)

Poslední aktualizace: 17.5.2024

Dny evropského dědictví aneb proč opět zajet do Olomouce na mapě