Do Moravské krásy 2021, pt. 2, Podomí, Rudice a propadání
11. 6. 2021
Už předem jsem si naplánoval, že při slušném počasí místo ranní sprchy skočím do Olšovce, tady rybníku, který je od chaty pár kroků. Obvykle bývá voda zasažena větším počtem sinic, ale po celkem chladném jaru to zatím neplatí, naštěstí voda je už celkem prohřátá, takže mi vstup do ní nečiní zvláštní utrpení. Přeci jen ale u břehu je ve vodě nějaký bordel, tak se oplatí v chtaě na chvilku do té sprchy zalézt.
Kupodivu večírek nikoho nezlomil a obvyklý výjezd v 9.30 nikdo zvlášť nehatí. Ostatně první metry nevedou nikam daleko, vzhledem k otevřeným dveřím ve srubové hospodě U Hastrmana u rybniční hráze, činíme zastávku s dotazem, nebylo by k dispozic ranní vyprošťovací. Ačkoliv oficiálně otevírací doba hrozí až v 11.00, zželelo se personálu našich proseb, a pěnivý mok nám vskutku poskytnou.
K radosti výletníku se ale beztak vracíme kolem naší ubytovny, protože zamýšlený výlet vede směrem kolem naší chaty. Tím směrem je totiž posléze údolí potoka Rakovec. Trasa se líně šplhá po úbočí blízkých kopců po značení s číslem 507. Občas míjíme průjezdy místních terénních bike tras, které využívají hlavně návštěvníci jedovnického kempu. Zhruba po 3 km, kde začíná podezřelé stoupání ale naštěstí odbočíme na neznačenou lesní cestu. Posléze po kratěí spojce s modrou pěší TZ dojíždíme k začátku Rakoveckého údolí.
To protíná červená TZ s doprovodem cyklotrasy 5072. K návštěvě údolí by asi byla vhodnější doba někdy v březnu, kdy se to tu bělá závěji bledulí, počátkem léta se kolem jen zelenají okolní lesy a případné louky, které počínají kosit místní zemědělci. Bohužel ale i do Moravského krasu vtrhly lýkožrot smrkový, takže relativně příjemná lesní cesta je značně poničena těžkou technikou, leckdy v zanechaných kolejích s vodními překážkami. Navíc se podezřele zatahuje obloha, kolem se ozývá podezřelé dunění, které zřejmě nepatří lesním strojům ale spíše jde o ozvěny blízkých bouřek. Část osazenstva tak podléhá panice a z batohů vytahují různé bundy a pláštěnky, což mě ale nechává bez odezvy. Zlepšením jízdy je pak samota Ve Žlebě, kde se prašný šotolinový povrch mění v malou asfaltku a dojezd k silnici od Račic. Dál už ve sjezdu nehodláme pokračovat, celkem značnou výšku jsme ztratili kolem Rakovce, tak se musíme vydat vzhůru.
S avizovaného deště naštěstí sešlo, ačkoliv cesta, kterou stoupáme je celkem zavlhčená, takže jsme vlastně bouřku doháněli, teď se od ní budeme nějakou dobu vzdalovat.
Z nějakých 350 nadmořských metrů se ale musíme dostat zpět někam k pětistům, přesněji k silnici s číslem 379. Naštěstí je mi tato cesta dosti známá od včerejška, takže vím, že dojedem do Ruprechtova. Větrný turbínový mlýn jsem nafotil v lepším počasí, takže ho nechám ostatním. Spíš se pídíme po hospodě, ale ta je bohužel nefunkční. Naštěstí ale dobří lidé ví, že ve vedlejším Podomí by hospoda měla fungovat. Restaurant je hned na kraji vesnice, tak ani nemusíme bloudit. Malou kuriozitou je přítomnost dvou historických tramvajových vozů, které zřejmě mají do motorestu lákat i nehladové a nežíznivé výletníky.
V podstatě jsme přijeli v pravý čas. Jestliže u rakovce se nám déšť a bouřka vyhla, teď se musíme chystat na další výlevy a blesky. Nicméně je zhruba poledne, takže netrávíme čas zbůhdarma, ale něco tu skonzumujeme. Stravovací provoz je součást hotelu Vrchovina. K radosti jedné z našich výletnic je v hotelu zvýšená koncentrace chovatelů psů, zejména tedy samotných čtyřnohých miláčků. Důvod je ozdravný pobyt pro psi, kteří mají nějaké psychické problémy. Ano i němá tvář potřebuje psychiatra…
Déšť se relativně protáhl, takže další program je nutno zredukovat. Navíc se hlásí poslední členové výpravy, kteří se ohlásili na dnešní odpoledne. Vyrážíme tak přes kopec k Senetářovu, který jsme už včera viděli (až na některé) a v podstatě stejnou nejkratší trasou přes Kotvrdovice do Jedovnice. „Doma“ už nám noví výletníci nachytali malé občerstvení (hlavně jahůdky od trhovců).
A protože jsme v tom Krasu, měli bychom se na ten kras znovu podívat. Už je tedy pozdní odpoledne, ale v podstatě jsou před námi nejdelší dny, není tak důvodu nevyrazit do blízkých Rudic. Do moderní kaple sv. Barbory se bohužel nepodíváme, zavřené je už i infocentrum ve zdejším větrném mlýně. Kupodivu nikoho nezláká ani blízká hospoda a kolotoče (když tu má Pepa bratrance). Tedy rovnou ke Kolíbkám.
Rudické kolíbky jsou půvabným seskupením vápencových skal, kterými prochází zelená pěší TZ. Kola je lepší vést než jet, ostatně člověk by ani neměl čas si ten půvab skal vychutnat. Však kromě horolezců si lokalitu oblíbili i filmaři, fotografové a pasoucí se ovce.
Od kolíbek se dá sestoupit k díře ve skále. Tedy Rudickému propadání. Kupodivu se mezi námi dají najít jedinci, kteří ještě neviděli jeden z vchodů do pekla (já minimálně 3x). Do skály se tu vlamuje tok Jedovnického potoka a má pokračovat někam k Býčí skále. Ve skále se skrývá Obří dóm, jedna z největších podzemních prostor u nás. S propojením k té Býčí skále tvoří systém dlouhý cca 13 km.
Samotný potok se pak vynoří za zmíněnou Býčí skálou a splyne s Křtinským potokem a posléze u Adamova vtéká do Svitavy.
Od propadání je to zpět k Jedovnicím asi dva km a protože jsme se poněkud rozprchli, shledáváme se až U Hastrmana k podvečerní besídce. Nicméně tím páteční veselí zcela nekončí, večer budeme něco opékat, dostaví se i spolupracovník Franta, který přebývá v nedaleké Habrůvce (byl s námi v Jizerkách).
Pt. 1
Pt. 3
Pt. 4